Antigenerační reflexe nebo jen pocit, že dobře už bylo.....protože tehdy jsme "my" byli ti mladí?

5. 2. 2013 / Jan Bím

Dost emocionálně abstraktní anabáze do zákoutí duše a osobního pohledu autorky, podle jejího profilu na BL padesátnice, která si svého času v soudobé společnosti prošla martyriem člověka vyvrženého společností ze svého středu na okraj a která jistě má na svůj pohled na nespravedlnosti společnosti právo a čerpá z tvrdě prožité osobní zkušenosti.

Nicméně její poslední úvaha je dosti monotematickou obžalobou mladých, moderního životního stylu a nezávislosti na autoritě stáří, je výpovědí spíše o procedurách jejího vnímání současného světa, kde dominují hodnoty, které minulý režim soustavně potlačoval včetně volby toho, jaký styl a hodnoty bude reflektovat dnešní mladá generace pro sebe sama jako prioritní, to vše dnes, v době postmoderní společnosti 21.století.

Určitá alergie autorky na "nezpůsobilou" nezávislost mládí, oproti nemožnosti dosáhnout téhož alespoň náznakem možností dnešních mladých v tom, jakou cestou názorů a hodnot se dají na své cestě životem, v porovnání s možnostmi a determinanty doby, kdy byla ona sama dvacetiletou dívkou (patrně někdy v období tuhé normalizace 70.let) - je dosti subjektivním a velmi útočným pocitovým rozčarováním nad postmoderním vnímáním současného světa dnešní mladou generací.

Převažující nostalgie po konzervativních rysech života a adorací s nimi spojených životních hodnot -- živá příroda, půda, zemědělství a fyzická práce, dává pocit, že u starších, co ztrácejí u mladých svoji autoritu, trpí jakousi depresí z nezávislosti mladých že jejich absence strachu z trestu za nevázaný sex či jejich dnešní cílevědomost dosáhnout kariérního uspokojení z práce, která se nezakládá na to být odkázán na vyšší posty a výši ohodnocení až ve stáří do státem předem daných tabulkových míst -- co získají následně až tyto uvolní starší (že v TOP odvětvích socialistické ekonomiky -- jakož i celé politiky -- vládla gerontokratická stranická klika -- a to je ta zásadní odlišnost od dneška, tak to je to, co naše starší ročníky tolik "pobuřuje"?) -- tak tvrzení , že toto vše mladé činí agresory nad staršími, protože ti fyziologicky, ale i hodnotově a eticky vyznávají jiné postoje a životní kolorit než mladí, je podle mne neférové, paušalizující a mnohdy až nenávistné.

Naproti tomu liberální pohled na svět, osobní nezávislost a odmítání svázanosti individua společenskými konvencemi minulosti (klasický konzervativní étos povinné mladické cudnosti, poslušnosti k rodičům až do svatby či společenská prospěšnost vlastních zájmových aktivit) - je ostrakizován pejorativně difamující symbolikou "čistoty a sterility" (čistota bílých límečků, doprava v autech bez nutnosti se umazat ve veřejné dopravě anebo pěšky v blátě vesnice, IT technologie pro přenos a rychlost získání informace a jejího přenosu ke vzájemnému sdílení a další komunikaci je brána jako povrchní či snad dokonce virtuální náhražka skutečného sociálního kontaktu -- k čemuž jsme byli už odsouzeni vynálezem Graham Bella, ovšem tento problém je pro autorku viditelný až s pomocí LCD displeje a non-voice konverzací skrze klávesnici iPadu a notebooků či mobilní telefonií s multiplikovanými komunikačními funkcemi nahrazující fyzický kontakt, generující vyšší denzitu nezávislých - anebo naopak toliko ostatními pasivně sdílených vlastních osobitých komunikací s ostatními -- tak tyto jsou klasifikovány jako povrchní a umělé).

Dosti unikátní materiál pro terapeutického psychologa zaměřeného na zkoumání reflexivní odezvy reality lidí starší generace než jsou tzv. "Husákovy děti", reality, která je pro někoho cizí, protože se v ní sám neorientuje anebo se stylisticky odmítá účastnit se žití ve světě, jemuž dominuje ta forma společenské interaktivity, založená na nových pokrokových formách a technologických vynálezech odlišných od forem "in natura", jakou dotyčná prožila v době svého mládí a které byly běžné před desítkami let zpátky. Něco jako když se sami a dobrovolně v Americe lidé z komunity Amišů odmítají transformovat do reality dneška a žijí nejen hodnotami, ale i v dobovém oblečení a v technologicky rurálním způsobu života poplatnému době první poloviny 19.století. bez veškeré přítomnosti produktů technologického pokroku.

Společenská a kulturní zášť ke komunitám vzdělanějším (to není urážka těch méně vzdělaných s tzv. "selským rozumem", ale ryzí statistika vztažená k velikosti sídla a sociologické stratifikaci rozdělení voličů v poslední prezidentské volbě) a materiálně nadstandardně zajištěným obyvatelům větších měst a obecně k liberálně uvažujícím lidem se tu projevuje stylizací do role oběti a nadužíváním slov jako "agresor", "šikana" či dokonce absolutně neadekvátně užívaným synonymům pro společenskou apokalypsu výrazy jako "genocida" či "holé přežití", které je nejen zveličeným, ale absolutně neobjektivním popisem toho, co je ve skutečnosti blahobytem a i přes veškerou politickou bídu dneška, neoddiskutovatelným materiálním i demokratickým imperativem soudobé euroatlantické civilizace, ke které se jako součást EU, může počítat i naše země a občané zde žijící.

Autorka se svým hodnotovým a navýsost ideologickým pohledem na současnost nemůže unést současný (pro mnohé starší jistě nezvyklý a jim z mládí nepoznaný) étos individualismu a to, co nazývala Ayn Randová "právo následovat svoji cestu ke štěstí", která je dnes představována prestižním zaměstnáním u některé z TOP technologických nadnárodních firem, podnikáním nebo nějakou formou sebeprezentace vlastní kreativity -- což v uměleckých kruzích může být nezávislá performance, v reklamním průmyslu třeba tvůrce mediálního designu kampaní, včetně jejích leitmotivů přetavených do sketchí a sloganů.

Chápu, že dělat v jedné fabrice od nástupu po vyučení až do poloviny padesáti let jako mistr doplňující si následně maturitou své vzdělání nutné pro takovou "pozici", jak bylo výborně ztvárněno ve scénáři (pozor, dnešnímu vidění světa autorky dozajista nepřátelskými ambicemi pánů Smoljaka a Svěráka se kriticky vyjadřovat k akceptaci vulgární plebejskosti a populismu v politických preferencích "většiny" tohoto národa) mohlo být pro generaci narozenou koncem války jako společensky i osobně plně uspokojujícím naplněním své společenské participace, ale dnes, je opravdu (já se domnívám že plně po právu) parodovanou deformací společensky autoritářského režimu a jednak rezignací na osobní ambice a touhy po neuniformitě továrenského davu, dále pak snahou se vymanit "průměru" intelektuální povahou práce s nutností akceptovat zásadní atributy tzv. "informační společnosti" (ano, včetně včetně těch "minipočítačů"), které nesou s sebou zásadní přidanou hodnotu lidské práce -- se schopností informace pořizovat, šířit, sdílet a následně filtrovat dle relevance a priority.

Je to základ pro společnost, které z hlediska hodnoty /zdaleka nejen tržní/ vévodí tvorba tzv. "intelektualizovaných služeb" (kterýžto pojem není z žádné neoliberální příručky Chicago boys, ale užil je v charakteristice nové progresivní ekonomiky nedávno zesnulý levicový ekonom Miloš Pick) -- která se ovšem udrží jen tehdy, když bude její kvalita souměřitelná se špičkami světové konkurence. Proto zde panuje pro starší ročníky jistě obtěžující všudypřítomná soutěživost, zvláště mladých, které by patrně paní Říhová nazvala oněmi vlky, dravci, či predátory tvorby "market value", což je právě to, co podle ní nemusí být vůbec žádnou hodnotou, ale naopak naší vlastní zkázou. Nicméně i ti, kdo nesouhlasí s honbou za tržními hodnotami, by neměli vést jakýsi antitržní "třídní boj" s těmi, kdo v soutěžení o seberealizaci a vidinu života v dostatku, se nechtějí uniformovat s těmi, kdo razí hodnoty pospolitosti, bratrství a souručenství v národním státu a budováním toho údajného obecně sdíleného blaha a nazývat je šikanéry a násilníky, protože ve společnosti výkonu a vzájemného poměřování se, snaží uspět.

Je to jejich stejně výsostné právo jako to vaše zakládat subdiverzivní formy soběstačné pospolitosti -- od samozásobitelských farem, přes družstevní formy podnikání (resp,. opět samo- saturačních jednotek vlastní infrastruktury) komunitního stavitelství či jakési lokální měny coby umělé směnné jednotky pro danou komunity, přepočítávající oficiální měnu na vlastní kurs hodnot, resp. všeho, co daná komunita vyprodukuje. Jako zastánce výhod volného obchodu a konkurenceschopnosti bych vzniku takovýchto soběstačných ekonomických jednotek nikterak nebránil, ba co víc, jako ekonom převažující společnosti měřící výkon ryze tržními parametry, diverzifikace netržní společenskostí produkcí samozásobitelské užitečnosti dle mustru vlastní netržní stupnice hodnot -- sám vítám a shledávám ho pro celkovou rozmanitost společnosti jako užitečnou.. Mám rád přednášky Nadi Johanisové o alternativních pohledech na tuto formu ekonomického měření užitku a jeho ceny a jsem tolerantní k názorům diametrálně odlišných o ryze tržních principů tržní evaluace.

Buďme tedy všichni více tolerantní k postojům druhých a to nejen k těm se sociálně odlišným postavení, a jejich způsobem života, bez vztahu k vlasti, národu, s navýsost kosmopolitním vztahem k místu narození, bez vnímání domova (coby adresy, která bude stejná od rodného listu až do našeho skonu) s nadnárodním budování přátel a vztahů -- tím tak fatálním protipólem toho, čím žili naše rodiče a prarodiče.

P.S. Jsem ročník 1971, jen pro orientaci čtenářů, že nejsem žádný "frikulínský" fracek žijící v "mamas hotelu" a vystudovaný za socialistické peníze.:-)

0
Vytisknout
6134

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2013