"Dobrá" věc se podařila...

23. 1. 2013 / Pavel Táborský

Věrná láska ovšem nezvítězila. Ba naopak. Opětně, už po kolikáté, se skutečně podařilo vytvořit až neskutečné mezigenerační bariéry mezi mladými a starými. Touto infekcí je hluboce zasazena i přirozená solidarita v rodinách. Někdo zcela záměrně staví proti sobě občany tohoto státu tentokrát na základě volby jejich prezidenta. Už se úspěšně povedlo postavit proti sobě velkou část občanů měst a venkova, zejména Prahy a zbytku republiky. Delší dobu se daří vytvářet různorodé antagonismy mezi Brnem a Prahou, ale co horšího, mezi Moravany, Slezany a Čechy. Občané na sebe nevraží na základě příslušnosti k politickým proudům a stranám, stále více jsou všemi možnými prostředky zdůrazňovány rozdíly mezi takzvaně vzdělanými a nevzdělanými, kulturními a nekulturními, rockery a dechovkáři, čepičáři a bouchači. Ale hlavně a důsledně se prohlubuje příkop mezi bohatými a chudými, mezi národnostními menšinami a většinou obyvatelstva. Jako by někdo využíval zcela přirozený návyk sportovní rivality typu Sparta a Slávie, svobodní proti ženatým, horňáci vůči dolňákům k nějakým záhadným cílům.

Pamětníkům jistě není třeba připomínat, že vztah mezi Čechy a Slováky ve společném státě narušovaly nejen nacionalistické excesy na sportovních utkáních, ale vzájemně se kupící výčitky o hospodářských přínosech jednotlivých území a těsně před rozpadem i žabomyší válka o název společného státu a pomlčku v něm. Rozpad z vůle několika málo politiků, rozhodně ne většiny občanů, následoval. Bez referenda. Dodnes nikdo nespočítal, kolik ta tragedie oba národy stála ve finanční podobě. O ztrátách politických v zahraničí a v domácích kulturách nemluvě.

Možná, že se blýská na lepší časy, neboť naši filoameričané určitě zaznamenali ty pasáže z inauguračního projevu prezidenta USA Baracka H. Obamy, které jsou apelem nejen pro občany tohoto státu. Snad jednou budou pojem vlastenectví uznávat i všichni voliči zdejší mladé a střední generace. Budou znát i druhou sloku naší hymny, držet se při jejich tónech za srdce a vztah k vlasti nedeklarovat pouze sportovním pokřikem: "Kdo neskáče, není Čech." Aby se jednoho nepříliš krásného dne všude po lučinách, borech a skalinách nemuselo hromadně skandovat: "Kdo neskáče, jak se píská, není Čech ." Taky by nám někdo mohl začít vyprávět, že si vlastně neumíme sami ani vládnout.

0
Vytisknout
5422

Diskuse

Obsah vydání | 24. 1. 2013