Několik řádků k poválečnému odsunu německého obyvatelstva

23. 1. 2013 / Tomáš Šalomoun

V souvislosti s propíráním tzv. Benešových dekretů kandidáty na prezidenta republiky a také stávajícím prezidentem bych se chtěl se čtenáři Britských listů jako nynější obyvatel jihomoravské pohraniční obce s dříve většinovým německým obyvatelstvem podělit o několik autentických příběhů a dojmů z poválečného odsunu Němců. Mým cílem není hodnotit dekrety jako takové, spíše bych chtěl informovat vážené čtenáře o tom, co se také v pohraničí dělo a o čem se příliš nemluví.

Jedná se převážně o vzpomínky matky mé ženy, která dobu odsunu prožila jako malá holčička z rodiny nových českých osídlenců, bezzemků příchozích z oblasti Velké Bíteše. V r. 1946 se s rodiči nastěhovala do domu, který jim byl přidělen; v té době byl ještě obýván rodinou původních německých majitelů. Takže vlastně bydleli všichni pod jednou střechou. Lidé, kteří měli cca za 4 měsíce opustit toto svoje stavení se zavazadly o nejvyšší povolené hmotnosti 70 kg na osobu, a lidé, kterým bylo toto stavení nově přiděleno. O ostatní movitý i nemovitý majetek měli původní majitelé bez náhrady přijít! I přesto byli tito lidé schopni a ochotni novým obyvatelům jejich rodného stavení celé hospodářství předat, ukázat jim jak vlastně mají hospodařit (neboť většina nově příchozích pořádně hospodařit neuměla!), jejich děti si hrály pospolu. Jedenáctiletý Němec vozil po dvorku na žebřiňáku dvou a půl letou českou holčičku; jeho matka šila pro ni šatičky. Minimálně jednou se spolu otcové obou rodin opili a při návratu ze sklípku zpívali jeden česky, druhý německy, a vůbec jim to nevadilo. Celkově se k sobě obě rodiny chovaly velmi slušně, až se tomu dnes nechce věřit. A to i přes zjevnou jazykovou bariéru - nově příchozí čeští osadníci povětšinou německy vůbec neuměli a většina německého obyvatelstva se také nikdy nenaučila pořádně česky. Když nakonec přišel čas, kdy museli opustit svůj dům a vystěhovat se do Rakouska, odvezl jim otec české rodiny nábytek a další vybavení (nad rámec povolených 70 kg na osobu) na povozu až do vesnice, kde se odsunutí usadili.

Jak ukážu na dalším příkladu, ne všem se takto poštěstilo. Našli se tací, jsouce hnáni svou nenávistí a pocitem momentální nadřazenosti, kteří byli schopni se při převažování zavazadel odsouvaných Němců chovat jako zvířata. Například se stalo, že hmotnost zavazadel maličko přesáhla limit 70 kg. Člověk, který zavazadla vážil, pak jeden z kufrů otevřel a roztrhl jednu ze sbalených košil napůl, aby byl za každou cenu dodržen váhový limit. Jak lidské, že ano!

Samozřejmě vím, že na jiných místech republiky (zejména na západě) se odehrávaly větší excesy, mnohdy násilné činy i nesmyslné vraždění německých obyvatel. K tomu bych jenom dodal, že Němci se sice za války chovali k ostatním národnostem krutě, což ale nemůže být důvodem k tomu, aby se k nim Češi po válce chovali stejně.

Ještě mě napadá, proč se ti Němci vlastně snažili rodinu mé tchýně učit hospodařit. Možná to bylo proto, aby jejich malé hospodářství nebylo zničeno. Snad si mysleli, že jim jednou bude navráceno. Jak to však dopadlo vidíme v pohraničí dodnes. Někteří odsunutí Němci v pozdějších dobách občas jezdili do rodné vesnice, aby se podívali, jak tam Češi hospodaří, případně ukázali své rodiště potomkům. Myslím, že v mnoha případech jim zbyly jenom oči pro pláč. Mnohá stavení se totiž proměnila velmi brzo v ruiny, jelikož se stala cílem nájezdníků, kteří je dokonale vybydleli a s kořistí se vrátili zpět do vnitrozemí. Mnohé výborné vinice byly vyklučeny, jelikož se o ně nikdo nedokázal starat (jelikož noví osídlenci pocházeli z oblastí, kde se víno vůbec nepěstovalo), aby se o pár desítek let později znovu pracně zakládaly; rozoraly se meze, pole se sjednotila a spolu s nevhodným způsobem jejich obhospodařování jednotnými zemědělskými družstvy toto způsobilo rozsáhlou devastaci krajiny, rozpad přirozených ekosystémů a v neposlední řadě zhoršení kvality pitné vody (které se začalo projevovat až v nedávné době, více jak po 50 letech, jako důsledek intenzivního hnojení). Je ale potřeba říct, že i přes toto všechno se při svých návštěvách chovali přátelsky, alespoň co se týče rodiny mé ženy.

Tolik tedy z osobních zážitků a dojmů. Takových příběhů se musely tehdy odehrát spousty. Jenom škoda, že se jich více nedochovalo do dnešních dnů.

0
Vytisknout
4439

Diskuse

Obsah vydání | 24. 1. 2013