O postojích české moderní levice

23. 1. 2013 / Martin Škabraha

Je to přitom právě respekt k názorovým diferencím uvnitř naší iniciativy, co nás původně přivedlo k tomu, že se jako ProAlt nebudeme k druhému kolu prezidentské volby vůbec vyjadřovat. Tlak okolností, jmenovitě výzva našeho příznivce Jiřího Davida, však způsobil, že jsme přeci jen nějaké stanovisko vydali. Uznávám, že není dokonalé a je poznamenané spěchem, ale de facto vychází ze stanoviska k prvnímu kolu volby, kde je uvedeno více konkrétních důvodů.

Vytýkáte nám, že nedefinujeme pojem "moderní a progresivní levice". Je pravda, že tyto pojmy jsou poněkud klišovité, ale v dané chvíli jsme prostě v zájmu stručnosti sáhli ke zkratce. Co se tím konkrétně míní, lze podle mého názoru vyčíst ze stanovisek, která ProAlt dlouhodobě zaujímá k rozličným společenským problémům, včetně zmiňovaného stanoviska k prvnímu kolu prezidentské volby. Sám za sebe mohu dodat, že to - navzdory Vašemu postoji - souvisí i s tématy, jako je dostavba Temelína nebo kácení v Národním parku Šumava. Tato témata sice zpravidla neurčují rozdíl mezi levicí a pravicí, ale mají co do činění právě s onou progresivností. Moderní levice v tomto kontextu má být ta, která nevychází jen z bojů za sociální práva v klasických dobách dělnického hnutí, ani se neomezuje na obhajobu poválečného sociálního státu; je to levice, která bere v úvahu kritiku průmyslové civilizace, jež zaznívala z úst proponentů environmentalistického hnutí, ale také feminismu či postmoderních kritiků západního kulturního imperialismu. Stejně tak patří podle mého názoru k moderní levici pochybnost o velkém (byť i sociálním) státu, často odcizeném od vlastních občanů, a v té souvislosti snaha hledat větší zapojení občanské společnosti do rozhodování o věcech veřejných. To nejsou témata, která by se vylučovala s obhajobou sociálních práv.

V našem dnešním českém kontextu pak "modernost" a "progresivnost" znamená i to, že se nechceme spojovat s politiky, jež symbolizují status quo, který prochází poprvé po roce 1989 celospolečenskou krizí. Zeman i Schwarzenberg pro mne osobně takovými symboly jsou. Neříkám, že ostatní kandidáti byli vysloveně antisystémoví (ono by to při kandidatuře na prezidenta ani nedávalo smysl), nicméně v některých případech skýtaly přeci jen jakousi naději na pozitivní rozhýbání poměrů.

Co se týče samotné volby, přiznám se k jedné věci, se kterou by někteří kolegové z ProAltu asi nesouhlasili. Nemyslím si, že se v prezidentské volbě lze rozhodovat jen podle toho, kdo je nalevo a kdo napravo. Jsou i jiné aspekty. Já osobně se nejvíce obávám spojení téměř nulové politické odpovědnosti, kterou prezident v naší ústavě má, a silného mandátu vzešlého z přímé volby. Nota bene v zemi, kde existuje poptávka po prezidentovi jako jakémsi dobrém králi Míloslavovi, jenž ční nad politikou a stranami a vyjadřuje "vůli lidu". Nevěřím na takto vyjádřitelnou "všeobecnou vůli", cestu k prohloubení demokracie vidím spíš v roli občanské společnosti a v určitých úpravách parlamentního systému.

Je jasné, že onu kvazimonarchickou či kvazivůdcovskou auru bude mít prezidentský úřad bez ohledu na to, kdo nyní zvítězí. Myslím si ale, že Miloš Zeman má větší potenciál tento nebezpečný aspekt prezidentského úřadu využít. V tomto mi připadá jako větší hrozba. Dostatečný argument pro volbu "Karla" to pro mne nicméně není. Zůstanu v pozici toho, kdo se po prvním kole volby ocitl v táboře poražených. Voliči nějak rozhodli a mně nezbývá než začít dělat aspoň něco málo k tomu, aby se příště rozhodli jinak.

S pozdravem

mš

PS: Jsem srozuměn s tím, že tento dopis bude případně zveřejněn.