Jak se správně bouřit

23. 11. 2012

V naší společnosti se děje mnoho nespravedlností, které mají systémovou povahu. Nedostatečná právní ochrana a nepřiměřeně tvrdé pojetí fikce doručení vede k již obecně známým případům divokých exekucí. V Praze každoročně mrznou bezdomovci, ač má statisticky sedmé nejbohatší evropské město jistě víc než dost peněz na to, aby zajistilo přístřeší všem lidem alespoň po celou zimu. Ve vazebních věznicích panují naprosto nelidské podmínky, přestože s lidmi zde vězněnými má být dle základní ústavní zásady zacházeno jako s nevinnými a nemalá část z nich je též následně viny zproštěna. S migranty náš stát zachází arogantně až bezcitně, asi nejkřiklavějším dokladem toho jsou případy lidí (ZDE a ZDE), kteří byli na základě nezaviněného bagatelního provinění vyhoštěni, bez jakéhokoli ohledu na devastující vliv takového rozhodnutí na jejich životy. A ačkoli panuje široká shoda na tom, že zvíře je živý tvor a nikoli věc, s hospodářskými zvířaty je zacházeno jako s komoditami bez jakéhokoli respektu k jejím životním potřebám, píše Marek Voršilka.

I v Britských listech byly tyto i jiné nešvary mnohokrát probírány a opakovaně zde byla kladena otázka, proč jsou u nás lidé vůči nim lhostejní, proč se je nesnaží napravit, proč se proti nim nebouří. Troufám si tvrdit, že lhostejnost není tou hlavní překážkou. Existuje jistě mnoho lidí, kterým nespravedlnosti vadí a kteří by se rádi o jejich odstranění dle svých sil a možností zasadili. Bohužel nevědí jak. Nikdo je totiž nenaučil, jak může člověk jen s hrstkou příznivců, bez velkých peněz a bez dobrých kontaktů na fungování systému něco změnit. Vědí, že mohou podepisovat petice, že mohou psát politikům dopisy, že se mohou zúčastnit demonstrace, ale nevěří, že takové akce mají reálnou sílu -- vždyť petice a dopisy stejně skončí v koši a na demonstraci přijde pár lidí, kteří s nikým nepohnou. Jak tedy skutečně pomoci?

V českém neziskovém sektoru působí mnoho charitativních organizací, které přímo poskytují materiální i morální pomoc obětem nejrůznějších tragédií. Tato činnost je bezesporu velmi potřebná, k nápravě všech společenských nešvarů však nestačí. Mnoho tragédií vzniká vinou špatného systému, který je potřeba jako příčinu změnit. Proto i české neziskové organizace často navrhují reformy zákonů či jiných předpisů a prosí politiky, aby tyto návrhy schválili. I tato činnost je velmi důležitá, selhává však v okamžiku, kdy politici prosby nevyslyší. V takovém případě je nezbytné přestat prosit a začít za pomoci veřejného mínění vytvářet tlak, který politiky přiměje ke změně názoru. Právě ve schopnosti na reformu systému efektivně tlačit má český neziskový sektor stále ještě velké mezery.

Tento článek si proto klade za cíl vysvětlit, jakým způsobem mohou občanské iniciativy dosáhnout systémových změn i v případě, kdy postoj odpovědných osob je odmítavý. Vychází přitom především z knihy Widerstand in der Demokratie (Odpor v demokracii), jejímž autorem je známý rakouský ochránce zvířat Martin Balluch. Tento muž má dva doktoráty (z matematiky a filosofie) a do roku 1997 působil na univerzitě v Cambridge, poté se vrátil do Rakouska a stal se profesionálním aktivistou. Za několik let působení zde pomohl prosadit mnoho významných reforem v ochraně zvířat. Nejvíc se však "proslavil" jako hlavní obžalovaný v kritizovaném soudním procesu, v němž byl nakonec v roce 2011 pravomocně zproštěn (o tomto procesu byl natočen dokumentární film Der Prozess, oceněný na festivalu Viennale). Zmíněnou knihu napsal v roce 2009 též jako součást veřejné obhajoby svých aktivit před tímto procesem.

Klíč ke změně

Žijeme v parlamentní demokracii, v níž by teoreticky měla rozhodovat vůle lidu. V praxi tomu tak vždy úplně není. Volíme jen jednou za 4 roky, na výběr máme pouze několik stran, z nichž žádná nevyhovuje našim potřebám zcela -- volíme tedy nejmenší zlo. Veřejnost nemůže rozhodovat o jednotlivých otázkách, tuto pravomoc předává na své volené zástupce. Ti se samozřejmě nechovají vždy tak, jak by si společnost přála, často mnohem více prosazují zájmy silných finančních skupin, které sponzorují jejich politické strany, či zájmy své vlastní. Bylo by přesto chybou dospět k závěru, že si politici mohou dělat, co chtějí, a občané proti nim nic nezmůžou. Přirozeným cílem vládnoucích politiků je znovuzvolení, a proto pro každého soudného politika existuje určitá mez odporu veřejnosti, přes kterou již nebude ochoten jít.

Klíčem k úspěchu občanské iniciativy za odstranění nespravedlnosti je právě tato touha politického subjektu po znovuzvolení, respektive jeho obava z ohrožení tohoto znovuzvolení. Úspěšná občanská iniciativa musí mít proto potenciál vyvinout takovou aktivitu, která ohrozí volební výsledek zodpovědného politického subjektu v případě, kdy tento subjekt odmítne konat a zajistit požadovanou změnu. Takového ohrožení můžeme docílit tím, že budeme veřejně poukazovat nejen na existující nespravedlnost, ale též na jejího politického viníka, tedy veřejně konfrontovat politický subjekt, který odstranění nespravedlnosti brání.

Mnoha lidem angažujícím se v neziskovém sektoru je konfrontace a konflikt proti srsti. Tito lidé prosazují myšlenku, že je lepší vést kampaň pozitivně a nekonfliktně, tedy odpovědné osoby spíše přátelsky přesvědčovat než s nimi bojovat. Politická praxe však ukazuje, že takovým přístupem lze dosáhnout změny jen tehdy, pokud tato změna nikomu nevadí, respektive výrazně neomezí jinou zájmovou skupinu. V opačném případě by se tato zájmová skupina začala bouřit, tj. vyvolala by konflikt. Jelikož vládnoucí politici vidí v každém společenském konfliktu ohrožení svého znovuzvolení, nemají důvod změnu provádět, pokud v případě neprosazení změny žádný konflikt nehrozí.

Lze proto říci, že právě konflikt je hybatelem významných společenských změn. Chceme-li něco změnit, musíme být připraveni vyvolat konflikt větší intenzity, než jaký jsou připraveni vyvolat odpůrci změny. Konflikt však smí být vyvoláván jen demokraticko-politicky legitimními prostředky, musí zůstat v diskurzivní rovině a nikdy nesmí přerůst ve fyzické či psychické násilí, které by některé straně znemožňovalo prosazovat a obhajovat svůj zájem. Balluch pro tento účel zavádí termín "konstruktivní konflikt", který je základem pro jeho koncept tzv. konfrontačních kampaní.

Příprava konfrontační kampaně

Konfrontační kampaň nelze uvařit z vody, neboť vyžaduje důkladnou přípravu. Nejdříve ze všeho je nutné identifikovat nespravedlnost, kterou chceme odstranit, a shromáždit k ní všechna dostupná fakta. Je třeba prokázat, že se tato nespravedlnost skutečně děje, zdokumentovat její rozsah, sepsat osobní příběhy obětí atd. Pomoci může někdy vědecká literatura nebo názory odborníků, které zdokumentované problémy objektivizují. Pokud není existence nespravedlnosti dostatečně zdokumentována a podložena, je pro politické oponenty snadné kampaň před veřejností znevěrohodnit a marginalizovat.

Jako další krok musí být vypracován návrh proveditelného řešení. Toto řešení musí být pečlivě promyšleno, aby mohlo být obhájeno ve veřejné debatě a veřejností vnímáno jako realistické a funkční. K tomu může významně dopomoci, pokud se na vypracování takového řešení podílí uznávaný odborník v oboru či pokud takové řešení již funguje v jiných zemích. Aby bylo toto řešení proveditelné, nesmí být příliš revoluční, nesmí otřást stabilitou systému. V některých případech proto nebude možné prosadit úplné odstranění nespravedlnosti, ale pouze malé krůčky k tomuto směřující. Nabízené řešení musí být též dostatečně určité a konkrétní.

Dalším důležitým krokem v přípravě konfrontační kampaně je zhodnocení stavu veřejného mínění. Ani tu největší nespravedlnost nedokážeme odstranit, pokud ji veřejnost -- ať už z jakýchkoli důvodů -- jako nespravedlnost nevnímá nebo není ochotna přijmout nabízenou alternativu. V mnoha případech je nutné o problému nejprve vytvořit všeobecné povědomí a zajistit, aby jej veřejnost začala vnímat jako nespravedlnost, kterou je třeba odstranit. Proto je vzdělávací a vysvětlovací činnost většinou nezbytným předstupněm konfrontační kampaně.

Z těchto poznatků lze dovodit, že náprava té nespravedlnosti, která nás nejvíce šokuje, není nutně tím nejvhodnějším cílem pro kampaň. Politická realita si vyžaduje výběr cíle na základě pragmatických hledisek: existuje proveditelná alternativa a je možné v této věci mobilizovat veřejné mínění? Oboje je totiž pro úspěšnou kampaň naprosto nezbytné. Bez veřejného tlaku nelze dobrou alternativu prosadit a sebevětší tlak vybuchne do ztracena, pokud není k dispozici proveditelná alternativa. S tím souvisí i potřeba nevzít si na sebe příliš velké sousto a nechtít změnit příliš mnoho věcí najednou. Nezbytným předpokladem úspěchu kampaně je dostatečná motivace aktivistů a tu lze udržet jen tehdy, pokud je úspěch vnímán jako -- v blízké době -- dosažitelný.

V okamžiku, kdy je určitá nespravedlnost dostatečně podložena, je k ní vypracována proveditelná alternativa a veřejnost se k ní staví v zásadě pozitivně, je na čase oslovit politicky zodpovědné osoby a zkusit s nimi o změně vyjednávat. V praxi však lidé u moci nemívají vůli se zabývat problémy, jejichž řešení není veřejností viditelně vyžadováno. Kampaní proto musíme veřejnost mobilizovat a být neustále připraveni k novému jednání a toto jednání neustále nabízet. Až tlak veřejného mínění dokáže přivést odpovědné osoby k vyjednávacímu stolu.

Již v této fázi lze někdy pro kampaň získat spojence z řad opozičních politiků či jiných zájmových skupin, kteří budou přinejmenším ochotni kampaň veřejně podpořit. K prosazení konkrétního politického cíle je nejlepší překonat antipatie i vůči subjektům, s nimiž normálně nechceme mít příliš mnoho společného. S tím souvisí i potřeba oprostit rétoriku kampaně od zbytečného ideologického zabarvení, které není potřebné k prosazení samotného cíle, ale může naopak odradit subjekty sledující stejný cíl s jinými motivy.

První fáze kampaně

Ze začátku by měla mít kampaň spíše informační, vysvětlovací charakter. Veřejnost i političtí aktéři by měli být upozorňováni na to, že ve společnosti existuje problém, který má jednoduché řešení, a že určitá skupina lidí toto řešení prosazuje a nehodlá na něj rezignovat. Záměrně je zde použit nedokonavý tvar -- "upozorňováni". Mnoho občanských iniciativ doplácí na to, že nedokáží udržet téma dlouhodobě ve veřejném prostoru. Často se tedy stává, že se takové iniciativě podaří jednou či dvakrát získat pozitivní publicitu, která však zůstane pouhým výstřelem do tmy, na který rychle všichni zapomenou.

Jedním z prostředků, jak téma udržet dlouhodobě ve veřejném prostoru, jsou pravidelné demonstrace. Konají-li se takové akce pravidelně na rušném místě v centru města, velká část obyvatel tohoto města se s nimi alespoň jednou setká, a tím se pomáhá u lidí udržovat povědomí o problému. Vhodné jsou též pravidelné demonstrace před sídlem odpovědného politického subjektu, kterému se tak připomíná, problém stále existuje a že jen tak nezmizí, pokud se problém nevyřeší. Demonstrace přitom vůbec nemusejí být hlasité, naopak ze začátku kampaně jsou vhodnější mírné demonstrace např. formou infostánku (které dle stanoviska ministerstva vnitra mohou být součástí oznámených shromáždění bez nutnosti speciálního povolení k záboru), na kterých může být klidně přítomno jen několik lidí (což je stav, který je možné udržet dlouhodobě).

Dalším prostředkem, jak téma udržet v pozornosti veřejnosti, je vylepování plakátů a samolepek "na divoko". Jde o prostředek, který je sice za hranou zákona, přesto jej lze přijmout z titulu demokraticko-politické legitimity. V demokracii by měly mít všechny zúčastněné skupiny právo být slyšet stejnou měrou, v praxi tomu tak však není, neboť finančně silné zájmové skupiny si mohou zaplatit mohutné reklamní kampaně a jimi ovlivňovat veřejné mínění nesrovnatelně více, než si může dovolit jakékoli aktivistické hnutí. Aktivity za hranou zákona, které podporují veřejnou debatu, proto představují nezbytnou protiváhu k možnostem ekonomicky mocných zájmových skupin.

Důležitým prvkem je pochopitelně práce s médii. V mnoha případech lze zaujmout novináře -- a dostat tak svou agendu do médií a tím do povědomí velkého množství lidí -- samotnou problematikou bez nutnosti organizace nějaké veřejné protestní akce. Klíčové je zde budování kontaktů s novináři, kteří jsou naší práci nakloněni. Je třeba sledovat média a všímat si, kteří autoři se zabývají tématy nám blízkými a píší o nich kvalitně, a tyto pak zkoušet přímo kontaktovat a nabízet jim naše témata. Důležité je vydávání srozumitelných tiskových zpráv a také určitý cit pro to, která témata jsou pro média zajímavá.

Pokud není téma samo o sobě pro média dostatečně zajímavé, je možné jej podpořit nějakou zajímavou veřejnou akcí, která na tuto problematiku upozorní. Protestní akce jsou pro média zajímavé, pokud se jich účastní hodně lidí, pokud je podpoří nějaká známá osobnost nebo pokud je jejich průběh netradiční, originální, šokující či jinak zajímavý. Aktivisté často sázejí na tu poslední možnost, protože pro ně často není snadné nalézt velké množství účastníků ani známou osobnost.

Při všech formách komunikace s veřejností musíme být schopni podstatu nespravedlnosti i nabízené alternativy vystihnout stručně a jasně, nejlépe v několika slovech a maximálně v několika větách, a to tak, aby i z těchto několika slov či vět mohl nezainteresovaný člověk vycítit, že se děje něco závažného, co si zasluhuje jeho pozornost a další zájem. Lidé mají totiž jen velmi omezené množství času, které jsou ochotni záležitostem cizích lidí věnovat, a je-li pro ně naše poselství příliš komplikované, přestanou se o něj zajímat. Při mnoha způsobech komunikace s veřejností (např. při televizní reportáži, na transparentu) navíc ani není možné sdělit více než jen několik slov. Bez stručného a jasného poselství je proto velmi těžké získat na svou stranu dostatečnou část veřejnosti.

K činnosti v rámci kampaně by se mělo připojit co nejvíce lidí a organizací, nejlépe ve všech geografických částech země, aby tím bylo dáno najevo, že široká část občanské společnosti vyžaduje řešení problému. Klíčové je, aby se v této fázi udržela motivace aktivistů a téma bylo neustále šířeno dál. Motivace může vydržet jen tehdy, pokud dostatečné množství lidí vidí v řešení problému pokrok a věří, že je reálné tento konflikt úspěšně dovést do konce. I proto je naprosto nezbytné, aby prosazovaná alternativa byla opravdu reálná a proveditelná.

Eskalace kampaně

Každá dlouhodobá aktivita časem ztrácí na atraktivitě a schopnosti upoutat pozornost. Toho jsou si vědomi i političtí oponenti, kteří budou mnohdy volit vyčkávací taktiku s nadějí, že veřejnost si na tuto aktivitu zvykne a aktivisté nakonec ztratí motivaci. Kampaň musí proto postupně eskalovat. V okamžiku, kdy veřejnost s kampaní již v podstatě sympatizuje, bude od odpovědných očekávat, že konflikt vyřeší. Pokud tak neučiní, bude mít veřejnost pochopení pro to, že dotčení budou svou záležitost prosazovat s větší vehemencí. Čím vehementněji je řešení problému požadováno a čím déle konflikt trvá bez reakce odpovědných osob, tím větší bude nepochopení a netrpělivost veřejnosti.

K urychlení eskalace se musí aktivity v rámci kampaně obměňovat. Médiím musí být nabízena stále nová témata, aby se téma udrželo aktuální. Mohou to být nové úhly pohledu na stejný problém, anebo nové situace vzešlé z konfliktu, anebo to mohou být další spektakulární akce, jejichž nezvyklý průběh přitáhne pozornost médií. Radikálnost a konfrontativnost akcí přitom musí postupně vzrůstat, obzvláště tehdy, když zájem médií povoluje. Demonstrace mohou být postupně hlasitější, rétorika kampaně ostřejší. Zatímco ze začátku má být kampaň spíše přesvědčovací a vysvětlovací, v pozdější fázi musí se vzrůstající naléhavostí žádat od zodpovědných osob jasná stanoviska a otevřeně poukazovat na ty, kteří prosazení reformy brání, a veřejně je s tím konfrontovat při všech možných příležitostech.

Mnoho občanských iniciativ ztroskotá na tom, že nechce jít do přímé konfrontace s konkrétní politickou stranou, často na základě obavy z toho, že se nechají vtáhnout do politického boje a tím se znevěrohodní. Tato obava, stejně jako snaha o jakousi "apolitičnost", ovšem připravuje aktivisty o nejsilnější zbraň k prosazení jejich cílů. Jak již bylo řečeno, odpovědný politický subjekt je obvykle ochotný ke změně jen tehdy, pokud vycítí, že odmítnutí změny může ohrozit jeho znovuzvolení. Tomu nejlépe dopomůže, je-li existence nespravedlnosti a neřešeného konfliktu ve veřejném vnímání jednoznačně spojena s tímto konkrétním politickým subjektem. Naopak relativně neškodná pro konkrétní politický subjekt je situace, kdy ve společnosti sice vládne s daným stavem nespokojenost, ale buď není jasné, kdo je viník, nebo převládá pocit, že za problém mohou všichni a ve volbách si stejně není z čeho vybrat.

Kampaň proto musí ukazovat na konkrétního politického viníka. Do veřejného prostoru musí být šířeno jasné poselství: zde se děje nespravedlnost, tato nespravedlnost má jednoduché řešení, ale tato politická strana toto řešení blokuje, a její vinou tato nespravedlnost stále trvá. Takto formulované poselství je základní zbraní konfrontační kampaně, která nakonec dokáže přivést politické oponenty k jednacímu stolu. Je třeba jej šířit všemi možnými prostředky (demonstracemi, plakáty, letáky, mediálními akcemi, psaním do médií, akty občanské neposlušnosti). Nejlepším časem pro takovou konfrontaci je pak pochopitelně doba předvolební kampaně.

Občanská neposlušnost

V nejvyšší eskalační formě -- v okamžiku, kdy je veřejné mínění již velmi silně na straně kampaně a odpovědní ji stále tvrdohlavě ignorují -- lze s velkou rozvahou přistoupit k aktům občanské neposlušnosti, jejichž smyslem je záměrným porušením určitých předpisů upoutat pozornost na existující problém a nečinnost odpovědných osob. I takovéto aktivity (jejichž základy položili Maháthmá Gándhí a Martin Luther King) lze považovat za demokraticko-politicky legitimní, pokud jejich smyslem je podpora veřejné debaty. Za nelegitimní a nepřípustné je naopak třeba považovat aktivity, jejichž smyslem je zastrašit, a tudíž omezit veřejnou debatu (sem patří i poškozování majetku, které není jen symbolické).

Jednou z forem občanské neposlušnosti je narušení určité veřejné akce -- typicky mítinků politické strany -- např. vběhnutím na pódium s transparentem (mírnější, legální formou je držení transparentu v publiku). Podobným typem akcí je tzv. run-in, kdy se vběhne do nějaké budovy, roztáhne se transparent, uspořádá se krátká demonstrace a pak se zase odejde. Klasickou metodou je obsazení střechy budovy politického protivníka a vyvěšení transparentů z ní, slaňování po těchto budovách, či přímo vniknutí do kanceláře odpovědné osoby a vyvěšení transparentu z jejího okna. Dalším způsobem je zablokování vstupu do budovy či kanceláře těly aktivistů, nejlépe k sobě připoutanými tak, aby nebylo snadné aktivisty odnést (zde je ovšem třeba upozornit na § 208 trestního zákoníku, jehož ekvivalent v rakouském trestním zákoníku chybí).

Aktivisté účastnící se aktů občanské neposlušnosti musí být samozřejmě připraveni nést sankci za porušení příslušných předpisů, s hrozící sankcí je tedy nutné se dopředu seznámit a zvážit, zda stojí za efekt, který bude akce mít. Pochopitelně je nutno též uvážit, zda bude v dané chvíli možno takto radikální akci obhájit jako legitimní před veřejností.

Neztratit veřejné mínění

Umění vést úspěšné konfrontační kampaně spočívá ve schopnosti vyvinout si cit pro mez, k níž mohou formy aktivit za daných okolností dojít, aby tím byl vyvinut co nejvyšší možný tlak, aniž by tím došlo ke ztrátě sympatií veřejnosti. Proto musí být eskalace plíživá a nepřetržitá, a musí být věnována velká pozornost tomu, aby veřejnost měla pro další eskalační krok pochopení, před tím, než je takový krok učiněn. Političtí odpůrci využijí každou eskalaci k tomu, aby kampaň veřejně odsoudili jako radikální, militantní, extrémistickou či přímo teroristickou a tím se ji pokusili přes mez veřejného mínění přenést.

Ztratí-li konfrontační kampaň sympatie veřejnosti, bude pro vládnoucí politiky snadné vyřešit konflikt nikoli odstraněním nespravedlnosti, nýbrž represí vůči těm, kteří konflikt vyvolávají. Zkušenost ukazuje, že čím více je veřejné mínění proti aktivistům obráceno, tím více si státní orgány mohou dovolit s nimi "zatočit" i za cenu ohýbání či porušování práva. Podaří-li se naopak sympatie veřejnosti i při eskalaci kampaně udržet, snahy o nepřiměřenou represi ve zdravé demokratické společnosti narazí a vládnoucí politici budou dříve či později nuceni konflikt řešit vyjednáváním s aktivisty.

Úspěšná konfrontační kampaň si tedy i přes eskalaci konfliktu zachovává sympatie veřejnosti a tím přivádí politicky odpovědné osoby pod stále větší tlak a nakonec k vyjednávacímu stolu. Pokud je alternativa proveditelná, dojde k jejímu prosazení a usmíření s politickými protivníky.

Závěr

Demokracie nám na rozdíl od diktatury poskytuje možnost usilovat o nápravu společenských nešvarů i tam, kde je to mocným proti srsti. V tom bychom si jí měli považovat. Síla demokracie nespočívá pouze v možnosti vybrat si jednou za pár let z několika partají ve volbách nejmenší zlo. Síla demokracie spočívá též v možnosti chytrou mimoparlamentní politikou, za níž nemusí stát žádné silné finanční skupiny, dotlačit vládnoucí politiky, aby přestali zavírat oči před nespravedlnostmi a přijali konkrétní opatření k jejich nápravě. Rád bych, aby se i u nás lidé této příležitosti chopili. Snad tomu i tento článek trochu pomůže.

0
Vytisknout
15456

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2012