Demokracie je vláda lidu: Genitiv? Dativ?

14. 3. 2012 / Jan Polívka

V uplynulém týdnu bylo ve středu zájmu českého publika (kromě banalit, jako stoprocentní nárůst ceny vajec, nejvyšší historická cena benzinu a nafty, poctivost či nepoctivost voleb ruského prezidenta) především jednání pražského soudu, který řeší spor pánů Bárty, Škárky a slečny Kočí o tom, zda těch mizerných pár set tisíc, které se objevily v obálkách, bylo půjčkami či úplatky. Pokud by se tohoto námětu chtěl ujmout dramatik v pokušení vytvořit absurdní komedii, bylo by to jen vcelku mizerné téma, které -- pokud by mělo vzbudit zájem - by musel doplnit řadou atraktivních zápletek.

Dlužno konstatovat, že průběh procesu těchto zápletek představil nepočítaně a vytvořil tak absurdní drama, které oslovilo celou společnost. Důvod je zřejmý -- představuje se nikoliv absurdní dramatické dílo, ale reálný vhled do vnitřního života politické strany. Dokonce vládní strany!

Dozvídáme se, jak se zajišťuje loajalita vybraných straníků vůči vedení, že vzájemné vztahy mají daleko k důvěře, dokonce i k obyčejné lidské slušnosti, že stranická rozhodnutí nezáleží zdaleka na vůli straníků, ale mnohem víc na zájmech subjektů, ochotných poskytnout příslušný obolus. Volič, který delegoval svoji důvěru této politické partě, je zděšen k čemu vlastně jeho hlas posloužil.

Jsem si jist, že posloužil dobré a velmi potřebné věci: odhalil praktiky fungování současných politických stran, které se neostýchají označit samy sebe za demokratické. Fungují tak všechny bez rozdílu: jen ty "zavedenější" dovedou tyto praktiky mnohem rafinovaněji zaobalit.

Zásadní otázkou je, kdo a proč se stává členem politické strany? Je to filantrop, který věří, že pomůže prospěchu společnosti, nebo spíš realista, který hledá oporu a záštit pro vlastní seberealizaci a osobní prospěch)? Obávám se, že těch druhých je rozhodující většina.

Pokud se občan rozhodne pro členství v politické straně, vychází jistě ze svého světonázoru a hledá tu, která je jeho představám o směřování společnosti nejbližší. Mezi stranami, které se dlouhodobě etablují jako parlamentní (a mají tedy reálnou možnost cosi ovlivnit) musí volit mezi tzv. pravicovými (ODS, KDU-ČSL, dnes i TOP 09 a VV) a levicovými (ČSSD a KSČM, která je ovšem ostatními   označována za nedemokratickou a má tedy prakticky nulový koaliční potenciál). Zájemce -- filantrop bude volit, kromě základní orientace, ještě podle volebního programu některé ze stran blízkých jeho politickému cítění, realista se nejspíš nejprve podívá na členskou základnu jemu přívětivých stran a na jejich předpokládané preference. Pokud vynecháme specifickou KSČM [která má trvale nejvyšší počet členů i stabilní preference (66627 členů/pref. 11,27%) ovšem pro reálné společenské či politické uplatnění se zdá v podstatě nepoužitelnou], nemá na levici jinou volbu, než ČSSD (24744 / 22,09%). Na pravici buď ODS (30413/20,22%), KDU-ČSL (35000/4,39%!!), nebo TOP 09 (4404/16,71), či dokonce VV (1950/10,88%).  Ostatní politické strany mají členskou základnu od řádově stovek do sotva dvou tisíc členů a mizerný preferenční potenciál. V každém případě ovšem existuje reálná naděje, že se i nový člen ve strukturách státní správy tu či onde uplatní a záleží jenom na něm, jaký bude jeho další postup ve vnitrostranické  hierarchii. Ten je vázán - mnohem víc než na schopnosti  -na míru loajality vůči  představitelům z vyšších partajních pater. Když se podaří dosáhnout dostatečného politického postavení a proniknout dokonce do parlamentu, je už politická loajalita naprostou samozřejmostí, ke které zavazuje stranická disciplina a odměnou za ni jsou nejrůznější benefity  (slušně placenými  parlamentními funkcemi počínaje a členstvím v nejrůznějších dozorčích radách konče). Pokud se člen klubu zdráhá plnit bez odmluvy stranické příkazy, je nejprve programově občansky diskreditován a nepodřídí-li se jej dostatečně "umravnit", je nakonec z rodné strany hanebně vyvržen. Příkladů z minulých volebních období je dostatek. Děje se tak zcela běžně. Zkušení političtí matadoři (mnozí jsou pevně usazeni ve svých funkcích už do samého vzniku strany) nejsou tak naivní, aby se při vnitrostranickém korumpování  nechali nachytat --  jejich korupční metody jsou v podstatě nenapadnutelné. Pozorný čtenář jistě postřehl, že hovořím o všech tzv. "demokratických" partajích bez rozdílu. Může se tedy ptát, jaký názor mám na strany, označované jako nedemokratické? Jen maličko odlišný -- ony nepotřebují svoje členy korumpovat. Pro ně je zcela nepřekročitelná povinnost stranické disciplíny v každé situaci. Ta plní v postatě stejnou funkci povinné loajality, jen přijde voliče podstatně levněji.

Díky probíhajícímu procesu jsme do tohoto skrývaného vnitrostranického života vtaženi. Rozkrývá se před námi ve zcela syrové podobě. Není divu, že zareagoval i sám prezident republiky. Jako otec zakladatel přece ví své a takovéto odhalení mu musí být značně nepříjemné: to, o čem se nemluví, nebo nejvýš jen spekuluje, v politické praxi jako by neexistovalo. Ale takto pitvat praxi stranických seskupení je velmi nepříjemné, dokonce i nebezpečné. Tady se hraje o hodně -- o samu důvěru v politiku! (K čemu vedla odhalení korupčních praktik na Slovensku, musí být pro naše politiky děsivým příkladem!) Ne nadarmo jsem zdůraznil, že onen soud probíhá s představiteli vládní strany! Bez ní by totiž ani seskupení zkušených politických turistů, těžící z podivné nostalgie části společnosti po dávných zlatých časech neomezené vlády dobrotivých šlechtických rodů, ani strana, která v minulých volbách utržila od svých voličů největší výprask a přesto byla postavena do čela, nemohla na vládnutí ani pomyslet. Nemyslím však, že by vítěz voleb dokázal vést naši, podivnou demokracií současnosti zkoušenou zemi o mnoho lépe.

Z hluboké společenské, politické a bohužel stále se ještě prohlubující hospodářské krize je snad jediná nerevoluční cesta: pokusit se vyhnat zkorumpované a prolhané politiky a jejich korupční armády, dokonale propojené s byznysmeny, o původu jejichž majetků je lépe velmi taktně mlčet (pokud se nepodaří jej odhalit v soudních procesech podobným tomu právě probíhajícímu) a ustavit systém občanského rozhodování podle vzoru Švýcarů. Není to bez nebezpečí. Ale jde to, jak ukázala tamní referenda z posledního víkendu.

Zdá se, že nic horšího už náš stát potkat nemůže. Ovšem to by museli rozhodovat lidé, ne jejich vyvolení volení zástupci.

Je na místě připomenout, že demokracie je vláda lidu. Drobný problém ovšem je, jak si tuto větu kdo vykládá. Česká mluvnice umožňuje, aby předmět "lid" byl uveden ve druhém či třetím mluvnickém pádu (tedy vláda koho, čeho nebo komu, čemu). Obávám se, že naši politikové mají zcela jasno: vládnout lidu, nikoliv vládu lidu.

0
Vytisknout
4470

Diskuse

Obsah vydání | 16. 3. 2012