Nečas politizuje Bártův proces

14. 3. 2012 / Jiří Jírovec

Premiér Nečas se dal slyšet , že se bojí, aby se ze soudu s Vítem Bártou nestal politický proces.

To, že celý případ je od počátku svrchovaně politický, zřejmě Nečasovi uniká. Stejně jako to, že pokud Bárta uplácel, nešlo o víc než o reakci na politické manévry kolem VV, v nichž je, jak se zdá, slušně namočena i ODS prostřednictvím Tluchoře a Drobila.

Politici se obvykle k probíhajícím soudním případům odmítají vyjadřovat. Pokud Nečas toto nepsané pravidlo porušil, má se zřejmě čeho obávat. Třeba možného selhání mladého soudce, který může být podroben tlaku, aby odsouzením Bárty co nejvíc poškodil VV. Pravděpodobnější ale je, že se Nečas obává toho, že soudy budou zatahovány do vnitrostranických sporů a praní špinavého partajního prádla.

V zemi přecpané politology a právníky se, pokud vím, našel pouze jeden, který si dal práci objasnit definici úplatku. Je jistě potěšitelné, že k tomu došlo prostřednictvím BL, v nichž Čestmír Kubát napsal:

"Vít Bárta řídil stranu jako firmu a jako podnikatel přitom zřejmě také počítal s nutnou překlenovací investicí do doby, než se Věci veřejné (VV) samy stanou zavedenou parlamentní politickou stranou a začnou čerpat prostředky z veřejného sektoru tak jako ostatní "demokratické" politické strany. Podle mediálních zpráv o řízení se jeví jako rozhodující otázka, zda Bárta dával úplatky, anebo jen poskytoval půjčky. Jenže výhoda spočívající v poskytnutí půjčky, na kterou není právní nárok, může být také úplatkem.

[...]

Podle § 334 odst. 1 trestního zákona "úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok". "

Zmíněná definice úplatku je tak široká, že Bártovi a jeho obhájcům nezbývá než rychle přejít do politické roviny a poukázat na to, že "půjčky", nedávaly příjemcům žádné bezprostřední výhody. Kočí přece již byla v posici šéfky parlamentního klubu VV a Bárta jí nesliboval posun vzhůru. I kdyby byly ve hře neexistující vyšší posty, nemohlo jít o porušení "dobrých mravů", Odměňování loajality je pevně zabudované do politických systémů všech druhů.

Podle zmíněného paragrafu totiž peníze nehrají zásadní úlohu. Klíčovým pojmem je "zvýhodnění, na které není nárok". V politice jde vždy o získání pozic (čti zvýhodnění), na které není apriorní nárok. Vůdcové stran jimi toliko odměňují svoje věrné; to je věc naprosto zavedená.

Jde to samozřejmě oběma směry. Takový Kamil Jankovský by nebyl ministr, kdyby nebyl jedním z hlavních sponsorů VV a strana TOP 09 by nezískala svoje postavení, kdyby neměla Schwarzenberga předstrčeného před "profláknutého" Kalouska. Kníže tím získal nikoli nevýznamný post ministra zahraničních věcí a velký vliv ve vládě.

Vůdce ODS Nečas nedávno konsolidoval svoji posici ve vedení ODS jmenováním ministrů Kuby a Bendla. Ti, pokud pomineme zásadu, že ministrem se může stát kdokoli, dostali ministerská křesla právě jako úplatek za budoucí loajalitu. Budou podporovat Nečase do té doby, než to pro ně přestane být výhodné. Jako ve všem ale nejde o nějakou českou zvláštnost.

V Kanadě vládne vůdce strany železnou rukou. Vyhraje-li strana volby, stane se premiérem a odměňuje loyalitu ministerskými křesly -- ta důležitější (finance, obrana a zahraničí) tvoří vnitřní vládnoucí kruh, ta méně důležitá pak prostor pro regionálně či gendrově vhodné kandidáty. Odměnou je i zviditelnění v Parlamentu. Čím blíže k vůdci, tím větší možnost pronášet projevy a klást otázky. Nepotřební poslanci jsou v zadních řadách a pokud se někdo zprotiví, je ze strany vyloučen a ztrácí možnost znovu kandidovat a být případně zvolen (tady je nutné upozornit na to, že neposlušnost může poslance připravit o výbornou pensi, protože její podmínkou je být zvolen alespoň na dvě období).

Boj o pozice začne doutnat v jakékoli politické straně v okamžiku, kdy je ustavena a pak po každé výměně vedení. Plamen vyšlehne, je-li si stranická opozice alespoň trochu jista úspěchem. Typickým momentem pro výměnu stráží, aby se tak řeklo, jsou prohrané volby. Odstoupení Paroubka po českých volbách bylo kopírováním severoamerických zvyklostí, kdy neúspěšný vůdce zatřímá ruku manželky a v přítomnosti jejího lanně oddaného pohledu ohlásí do televisních kamer svoji resignaci.

Diskreditace stávajícího vedení té které strany není jen její vnitřní záležitostí. Oslabení protivníka je v zcela v zájmu dalších stran, které doufají v možnost přetáhnout zklamané voliče.

Česká politická scéna je pozoruhodná tím, že mnohý politik vystupuje pod hlavičkou partaje, aniž by byl jejím členem. To je jeden z podvodů, které jsou na občana šity. Předností takového systému je, že umožňuje dostat k moci lidi, kteří neprošli stranickou hierarchií a vlastně ani nejsou svázáni stranickým programem.

Strana VV není ani horší ani lepší než ty ostatní, tak zvané státotvorné. Rozdíl je v tom, že o těch druhých nevíme dost a pokud nějaká nepříjemná informace pronikne ven, je včas zametena pod koberec.

Nečasova starost, aby se proces nestal politickým není víc než snaha zamést pod koberec původní roli ODS v celé věci a v obecnějším smyslu nedat veřejnosti nahlédnout pod pokličku. Obava, že to mladý soudce nemusí zcela pochopit, vedla Nečase k prohlášení, kterým vlastně přilévá olej do ohně.

0
Vytisknout
6968

Diskuse

Obsah vydání | 16. 3. 2012