Autoritářská osobnost postmoderní doby: Hypotéza o posunu vnějších projevů autoritářské osobnosti při posunu držení moci směrem k silným firemním ekonomickým subjektům

14. 3. 2012 / Ladislava Smítková Janků

Výsledky výzkumu kalifornské a frankfurtské školy slouží v současnosti jako jeden z pilířů názorového směřování EU k pluralitní společnosti; z těchto poznatků též vychází ochrana demokratického uspořádání společnosti.

Jak moc jsou však výsledky frankfurtské a kalifornské školy univerzální? Opravdu popisují názory a projevy všech jedinců s autoritářským způsobem uvažování? Nebo byli neadekvátně zevšeobecněny a názorové směřování a projevy postmoderní autoritářské osobnosti budou mít jiný obsah? Nebo je to všechno jinak?

Hypotéza: myšlenkové a ideologické projevy autoritářské osobnosti jsou závislé na kulturně-mocensko-politických podmínkách, které autoritářskou osobnost formovaly

V tomto článku bych chtěla prezentovat hypotézu, že určité myšlenkové a ideologické projevy autoritářské osobnosti, které jsou v současnosti díky kalifornské škole a jejím následovníkům pokládány za charakteristické pro tento typ osobnosti (např. konzervatismus, etnocentrismus) nejsou absolutní, nýbrž jsou podmíněny kulturně-mocensko-politickými podmínkami, ve kterých se autoritářská osobnost formovala.

Tato hypotéza pak zahrnuje i předpoklad, že jiné kulturně-mocenské prostředí by vedlo k jiným vnějším projevům autoritářství při zachování stejných vnitřních psychologických charakteristik a pocitového prožívání světa autoritářskou osobností. Pokud by tedy např. došlo k úpadku moci státu a přesunu reálné, faktické moci na nadnárodní firemní ekonomické subjekty, nebo naopak k neadekvátnímu posílení moci státu v důsledku jeho propojení se soukromým sektorem, došlo by dle této hypotézy i k posunu vnějších projevů autoritářství.

Zatímco by tedy autoritářská osobnost formovaná kulturně-mocenským konceptem národnostního státu projevovala chování popsané Adornem, tj. např. předsudky vůči etniku, autoritářská osobnost formovaná kulturně mocenským konceptem globalizačně-ekonomickým (při přesunu faktické moci do ekonomické sféry) by se vymezovala vůči určitým skupinám občanů vykazujícím určitou společnou, z pohledu ekonomiky významnou vlastnost. Jedinec s autoritářskou osobností působící v nadnárodní společnosti by se tedy dle této hypotézy již rozhodně neprojevoval etnocentrismem, který je v kalifornské škále užíván jako příznak autoritářství. Vytvořil by si jinou ideologii, která by měla obecné charakteristiky autoritářské ideologie, konkrétní náplň by však již byla odlišná. V konkrétním příkladu nadnárodní společnosti by tedy etnikum (deklasované autoritářskou osobností inklinující k fašismu) bylo nahrazenou nějakou jinou skupinou občanů vykazujících určitou vlastnost (např. skupina občanů určité věkové kategorie). Deklasované skupině občanů by pak autoritářská osobnost připisovala absenci nějaké charakteristiky hodnotné ve firemním mikrosvětě (např. absenci přiměřeného pracovního výkonu). Předsudek autoritářské osobnosti formované mocenským konceptem globalizačně-ekonomickým by pak mohl spočívat např. ve víře, že všichni pracovníci od určitého věku výše jsou málo výkonní. Došlo by tak k posunu ideologie autoritářské osobnosti, nikoliv k odstranění autoritářství.

Úvahy zde prezentuji jako hypotézu, neboť nemám k ruce žádný vlastní ani cizí sociologický výzkum provedený s dodržením přesného metodologického postupu, který by vědeckou metodou výše uvedená tvrzení potvrzoval nebo vyvracel. Úvahy se tedy opírají o prostá pozorování různých lidí a o literaturu.

E. Fromm a definice pojmu autoritářství

Nejprve tedy k definici pojmu autoritářství. Nejdůležitější jsou pravděpodobně vzájemně se překrývající a doplňující definice dle Fromma, Adorna a dále dle Maslowa. Fromm operuje s pojmem autoritářský charakter, Adorno s pojmem autoritářská osobnost.

Pojem autoritářský charakter byl zavedený do psychologie Fromem, který ve 30. letech 20. století spolu s W. Reichem studoval ve frankfurtském Institutu pro sociální výzkum problematiku fašismu a snažil se o ověření své hypotézy o přímé souvislosti mezi autoritářskou osobností a propadnutí ideologii fašismu. Výraz "autoritářský charakter" je u E. Fromma vlastně označením sadomasochistického charakteru v rovině politických postojů (sadomasochistickým ve smyslu, v jakém je tento pojem užíván v psychoanalýze).

Fromm považoval autoritářství za jeden z mechanismů úniku jedince před svobodou. Podřízení se autoritě je podle Fromma přenosem odpovědnosti na druhého; autoritářství jež je "výrazem neschopnosti individuálního Já vydržet sám žít", protože "touha po moci nekoření v síle, ale v slabosti". Autoritářský jedinec miluje autoritu a má sklon se jí podřídit. Současně však chce být autoritou sám a podřídit si druhé. Fromm v podstatě autoritářství chápe jako maligní reakci na nutnost individualizace; reakce zajišťující únik proti pocitům odcizení způsobených požadavkem individualizace pak rozděluje na aktivní činnosti (jistoty, jednoty se světem a s lidmi dosahuje jedinec aktivní činností) a na patologická řešení, kdy řešením není činnost, ale útěk z nesnesitelné situace.

Tento útěk dle Fromma ústí do jedné ze tří forem chování, jež se pak projevují v charakterových rysech člověka: a) autoritářství, které spojuje masochistické tendence (závislost na autoritě, submisivita) a sadistické tendence (ovládání druhých, dominance), b) destruktivismus, c) chování, které je ovládáno bezpodmínečnou konformitou, bezvýhradným podřizováním se sociálním normám a požadavkům.

Poslední forma úniku je v euroamerické civilizaci pokládána za normální a je rozšířená; jedinec splývá se skupinou tak, že se ztotožní naprosto s požadavky skupiny, ve které žije, a potlačí svoji individualitu, případně i smyslové vnímání - zde narážím na známé pokusy zaměřené na stanovení míry konformity, kdy celkem vysoké procento pokusných osob dalo potvrdilo (nepravdivé) tvrzení skupiny a popřelo vlastní smyslový vjem. Přestože je naposledy zmíněný způsob úniku pokládán za normální, domnívám se, že má určitá úskalí: Jedinci, kteří zvolí tento způsob úniku před pocity odcizení, jsou ve srovnání s jedinci, kteří volí aktivní činnost, nesmírně citliví na porušování sociálních norem, a to i v zcela banálních záležitostech, a budou projevovat tendenci cítit se znepokojení tehdy, objeví-li se porušování sociálních norem. Sami se navíc nesnaží aktivně vyhodnotit charakter a míru porušení sociální normy. Nebezpečí pak shledávám v tom, že pokud by se tito jedinci ocitli v uzavřené nebo částečně uzavřené skupině ovládané jedincem s autoritářským charakterem, který je schopen ovlivňovat normy platné v dané skupině, budou tito lidé nevědomky podporovat autoritářské uspořádání celé skupiny.

T. Adorno a definice pojmu autoritářství

Druhá definice autoritářství pochází od Adorna a jeho spolupracovníků: Frenkel-Brunswikové, Levinsona a Sanforda, kteří se zabývali výzkumem antisemitismu a etnocentrismu. Provedli rozsáhlý výzkum, jehož výsledky publikovali v práci Autoritářská osobnost.

V této práci rozpracovali nástroj pro stanovení autoritářské osobnosti, tzv. kalifornskou škálu F [6], přičemž významnou roli v této škále hraje škála etnocentrismu a antisemitismu. Toto dílo výrazně ovlivnilo veškeré další výzkumy problematiky autoritářské osobnosti.

Pro další úvahy prezentované v tomto eseji je důležité zdůraznit, že hlavní zájem Adorna a jeho spolupracovníků směřoval k výzkumu "...potenciálně fašistického jedince, jehož struktura je taková, že jej činí zvlášť přístupným antidemokratické propagandě [15]." Celý výzkum prováděli s cílem hledat souvislosti mezi strukturou osobnosti a politickými postoji. Jako metody výzkumu v této obsáhlé studii byly zvoleny jak kvantitativní dotazníková šetření, tak nestrukturovaná interview. Rozhovoru se účastnilo 80 osob a uvádí se, že skladba zkoumaného souboru osob byla velmi různorodá (soubor zahrnoval pacienty na psychiatrii, univerzitní studenty, studenty obchodní akademie, vězně, studenty teologie, nezaměstnané válečné vysloužilce, zaměstnané ženy, studenty medicíny, návštěvníky postgraduálních kurzů, atd.).

Nicméně, položme si otázku: Byl tento soubor opravdu různorodý? Domnívám se, že nikoliv. Ve skutečnosti tato různorodost zahrnovala různé členy téže společnosti - americké společnosti vyrůstající z patriarchálních kořenů protestantismu, republikánských a demokratických hodnot, ale i z nacionálních nebo imperiálních ideologií evropských (typicky představa o vyšší kulturní vyspělosti Britů v rámci britského impéria v 19. století a v první polovině 20. století nebo nacionální ideologie evropských národů, které do americké společnosti přicházeli s imigranty), z pocitu nadřazenosti nad původním, indiánským obyvatelstvem, z pozůstatků ideologie otrokářského uspořádání a z mnoha dalších. Výsledkem této studie byl soubor značně specifických postojových dispozic, které charakterizují autoritářskou osobnost (např. kult síly, fóbie, autoritářská podřízenost a agrese, konvenčnost. atd.). Ve výsledcích se objevovala vždy vysoká míra korelace s antisemitismem a etnocentrismem; tato míra byla přijata postupně jako součást autoritářské osobnosti. Zde bych chtěla vyslovit hypotézu, že tato vysoká korelace mezi autoritářstvím a etnocentrismem, popřípadě antisemitismem se ve výsledcích objevila proto, že díky celkem konzistentnímu uspořádání tehdejší americké společnosti s těžištěm moci v politickém životě a s relativně silným konzervatismem většina jedinců s autoritářskou osobností prodělala podobný psychický vývoj vedoucí k úniku skrze projekci špatných vlastností na cizí etnikum, nicméně že etnocentrismus není v absolutním slova smyslu nezbytným znakem autoritářské osobnosti.

Pokud by existovala etnicky uniformní společnost, nemusela by přece nepřítomnost etnocentrismu či antisemitismu automaticky potvrzovat i nepřítomnost autoritářství. Autoritářství by mohlo existovat i nadále, pouze by etnikum bylo nahrazeno jinak vymezenou skupinou osob v rámci společnosti.

O zatížení konceptu autoritářství spojením s politickými ideologiemi, rizika z toho plynoucí

Jak Fromm, tak Adorno byli ve svých výzkumech orientováni na pochopení souvislosti mezi autoritářstvím a fašismem, což je vzhledem k historickým událostem celkem pochopitelné.

Pozoruhodné je však to, že i další badatelé v oblasti psychologie automaticky převzali koncept Frommův a Adornův a studovali autoritářství převážně v kontextu politiky, extrémních politických ideologií a politické levice a politické pravice vůbec; výjimku tvoří práce věnované autoritářství v armádě. Další vědci (Eysenck, Rokeach) pak poukázali na to, že autoritářství může být spojeno jak s levicovým, tak pravicovým extrémismem. Pouze v oblasti filosofie nacházíme upozornění na obecný charakter autoritářství.

Automatické spojování autoritářství s politickými (náboženskými) ideologiemi v sobě skrývá nebezpečí, že pokud by vznikla autoritářská ideologie, která by nebyla primárně politická (případně náboženská), nemusela by být včas detekována, neboť demokratické státy mají vypracovány pouze mechanismy na detekci politických a náboženských extrémistických ideologií.

Lze namítnout, že apolitická ideologie by nemohla mít v demokratické společnosti výrazný vliv na chod společnosti. Tuto námitku lze však vyvrátit, pokud bychom předpokládali, že dojde k postupnému úpadku moci státu (oslabení institucí) nebo naopak k extrémnímu posílení moci státu. Pokud by došlo k oslabení státu a současně by nová apolitická ideologie zasahovala subjekty, na něž přešla moc, mohla by dle mého názoru mít posléze podstatnější vliv na demokratické uspořádání státu, aniž by však došlo (alespoň v prvotní fázi) k jejímu zpolitizování.

Pokud se podíváme na vývoj v posledních desetiletích v západní Evropě a v USA, opravdu došlo k výraznému oslabení veřejného prostoru a k oslabení mocenského postavení národních států, a naopak k posílení mocenského postavení nadnárodních společností. Prokázaná je i koncentrace vlastnictví a moci v rukou úzké skupiny lidí; některými autory pak současný stav společnosti bývá dokonce označován jako plutonomie (období předcházející plutokracii).

Autoritářská osobnost ve mikrosvětě nadnárodních korporací

Jestliže jsou autoritářské osobnosti hnány touhou po moci, lze předpokládat, že budou díky mocenským ambicím přitahovánz k činnosti v těch sférách, ve kterých mohou získat nejvyšší reálnou moc. Kromě státních institucí, armády, politických stran či OSN by to v současnosti byly finanční instituce a velké mezinárodní koncerny; to všechno jsou organizace, kde lze získat (po patřičném postupu) velkou reálnou moc.

Navíc by se autoritářské osobnosti pravděpodobně snažily o zpětné ovlivňování pravidel chodu institucí; prostředí mírně nedemokratické (jakým je firemní prostředí ve zdravé demokratické společnosti; nedemokratičnost firemního prostředí je dána strukturálně - jedná se o hierarchické uspořádání, kde vedoucí jsou jmenováni a kontrolováni shora, nikoliv zdola) by se přeměnilo v autoritářské. Postavení vedoucího pracovníka by se pak měnilo na postavení vůdce.

Položme si otázku, jak by mohly vypadat projevy autoritářské osobnosti, která se orientuje na budování mocenských pozic v rámci ekonomicky silného subjektu, např. nadnárodního koncernu. Takovýto autoritářský jedinec by mohl mít politické postoje, tyto postoje by však nebyly v rámci jeho působení v subjektu (např. již zmíněném nadnárodním koncernu) nijak důležité. Prostředí ekonomického subjektu vytváří vlastní mikrosvět s vlastním hodnotovým systémem; z hlediska upevňování mocenských pozic v rámci ekonomického subjektu jsou z pohledu autoritářského jedince mnohem důležitější pravidla tohoto mikrosvěta, jejich využití, případně jejich změna ve prospěch autoritářské osobnosti. (Hodnotový systém mikrosvěta každé větší firmy je v současnosti ovlivněn orientací na finanční zisk a obvykle i orientací na výkon, nicméně může samozřejmě zahrnovat i hodnoty etické, např. důraz na spolupráci, důraz na čestné jednání apod..).

Ve firemním prostředí by pak mohlo dojít k posunům typizovaných projevů autoritářství, např. pohrdání konkrétním etnikem u autoritářské osobnosti formované kulturně-mocenským prostředí národnostního státu by mohlo být u autoritářské osobnosti formované kulturně mocenským konceptem globalizačně-ekonomickým nahrazeno pohrdáním určitou skupinou pracovníků, např. věkově konzistentní skupinou pracovníků.

Podobně by mohlo dojít i k posunu předsudků. Zatímco v případě etnika by se jednalo o předsudky zaměřené na nějakou vlastnost připisovanou celému etniku (např. nižší IQ), v případě skupiny pracovníků by se muselo jednat o postrádání charakteristiky hodnotné ve firemním světě (např. absenci přiměřeného pracovního výkonu). Předsudek autoritářské osobnosti by pak mohl spočívat např. ve víře, že všichni pracovníci od určitého věku výše jsou málo výkonní.

Navíc, pokud by ekonomické subjekty na sebe strhly většinu reálné, faktické moci, ztratily by klasické politické ideologie pro autoritářské jedince působící v těchto subjektech význam, neboť by přestaly představovat únikový mechanismus před úzkostí z odcizení. Autoritářský jedinec ve vedení nadnárodních společností by pak pravděpodobně inklinoval k vytvoření politického směru, který by se primárně opíral o ekonomickou moc nadnárodních koncernů. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry by tato ideologie byla hlásána veřejně; jednak lze předpokládat, že ve vedení společností budou i jedinci neautoritářští, kteří oddělují sféru soukromou a veřejnou a kteří by se s touto ideologií neztotožnili, a jednak národní státy mají stále ještě legislativní mechanismy sloužící k jejich ochraně. Hlásání veřejné destrukce národnostních států a přesunu nejen ekonomické, ale i legislativní a výkonné moci na nadnárodní ekonomické subjekty by asi neprošlo bez povšimnutí.

Zde bych chtěla zdůraznit, že předkládaná hypotéza samozřejmě netvrdí, že všichni vedoucí pracovníci či manažeři inklinují k autoritářství; to jistě ne; naopak, podobně jako v jiných sférách lidského působení i zde působí a bude působit řada lidí s neautoritářským způsobem myšlení. Pouze zde upozorňuji na fakt, že je málo pravděpodobné, že by se jedinci s autoritářským způsobem myšlení, které je neoddělitelně spjato se sadomasochistickým charakterem v psychoanalytickém slova smyslu a tedy i s touhou po moci, prostředí nadnárodních korporací vyhýbali. Dále upozorňuji na skutečnost, že pokud by se takový jedinec ve vedení nadnárodní společnosti objevil, nebude se projevovat jako autoritář ve smyslu frankfurtské nebo kalifornské školy; nebude hlasatelem politické ideologie fašismu či komunismu, protože tyto ideologie pro něj ztratí význam, nebudou mu poskytovat dostatečný únik z úzkosti z odcizení. Naopak tvrdím, že jeho projevy budou mít spíš apolitický charakter, budou se odvíjet tedy od hodnot platných ve firemním mikrosvětě, což budou v současnosti především hodnoty spojené s maximalizací finančního zisku, tj. hodnoty opírající se pouze a jen o ekonomické ukazatele. Dále tvrdím, že tito autoritářští jedinci budou ovlivňovat klima celé nadnárodní společnosti, kterou přebudují na autoritářskou, a samozřejmě budou ovlivňovat skrze drženou ekonomickou moc i společnost vně nadnárodní korporace.

Malá ukázka z praxe

Zde udělám odbočku a podívám se na práci, ve které Green a Elferst publikovali tzv. zákony moci. Jedná se o soubor pravidel, který by dle autorů měl dodržovat každý, kdo usiluje o rychlý postup ve velké organizaci. Autoři článku pravidla označují jako zákony moderní manipulace; pravidla nehodnotí, ponechávají na čtenáři jejich etické zhodnocení.

Na celé záležitosti je děsivá především vysoká míra korelace chování a uvažování doporučovaného pravidly s chováním a paranoidním uvažováním autoritářské osobnosti. Pro lepší představu, oč běží, zde některá pravidla uvádím (použila jsem český překlad pravidel z knihy [19]):

Domnívám se, že výše uvedená pravidla nevyžadují rozsáhlý komentář; jsou v podstatě koncentrací ideologie dichotomického uvažování silný-slabý, predátor-oběť, oslavou autoritářské dominance i autoritářské podřízenosti současně. Kromě toho, že jsou výše uvedené zákony v rozporu s obecně přijímanými etickými pravidly, obsahují poučky, které mají jednoznačně charakter totalitní, např. poučka "Likviduj bez milosti své nepřátele."

Zatímco v totalitním zřízení aplikace této poučky vede k věznění a popravám, moderní organizace nabízí způsoby, které sice nevedou k fyzické likvidaci odpůrců, nicméně jejich charakter je stejně amorální a totalitní. V rámci organizace se může jednat o likvidaci ve smyslu omezení pravomocí, šikany potenciálního konkurenta či zaměstnance, který odmítá přistoupit na totalitní způsob vedení prosazovaný mocenskou osobností, vedoucí k rezignaci jedince, likvidaci odborné pověsti, likvidaci pověsti jedince jako kompetentní osoby, případně ke ztrátě zaměstnání apod.

Racionální autorita vedoucího zajišťující kooperaci více lidí nutnou pro vykonávání společné činnosti je nahrazena iracionální autoritou vůdcovství.

Pozoruhodný je však i komentář k těmto pravidlům sestavený Bedrnovou a Novým v [4] (jedná se o učebnici pro manažery); Bedrnová a Nový komentují pravidla nikoliv z hlediska etického či psychologického, ale z hlediska potenciální úspěšnosti pravidel při jejich aplikaci manažerem v praxi (!!!).

V tomto článku jsem prezentovala hypotézu, která tvrdí, že naše soudobé představy o autoritářství jsou příliš svázány s totalitními politickými ideologiemi. Dle této hypotézy vnější projevy autoritářské osobnosti nejsou absolutní, ale jsou závislé na kulturně-mocenském konceptu, ve kterém se autoritářská osobnost zformovala. Ponechám na úvaze laskavého čtenáře, který článek dočetl až sem, zda zde popsaná hypotéza je pravdivá, či nikoliv.

Literatura