Tykadla a poučení

27. 2. 2012 / Stanislav Křeček

čas čtení 6 minut

Jediná příčina všech zmatků ve světě je v tom, že lidé nechtějí rozlišovat cenné od bezcenného a ženou se jako stádo ne tam, kam je potřeba jít, ale kam se jde.

(Jan Ámos Komenský)

Nemám žádný problém s ohlasy na své články, nepotřebuji nadšený souhlas a nikterak mi nevadí zastávat a obhajovat menšinová stanoviska. Právě naopak: neshledávám nic užitečného v tom, abych se písemně připojoval k obecně sdíleným pravdám a stanoviskům. Spíše jsem tedy nebyl překvapen množstvím negativních ohlasů na stránkách Britských listů na svůj článek "Tykadla" (BL 20.2.), ale plyne z nich, alespoň podle mého názoru, poučení o stavu uvažování jisté části spíše levicového spektra společnosti. Obecně toto poučení je obsaženo ve shora citovaném výroku J.A.K.: mnozí neodlišují co je cenné a co jen dočasné a povrchní a nadšeně se hrnou tam, kam je jim ukázáno, nikoliv tam, kam by bylo záhodno se ubírat.

Tak především mám po přečtení některých ohlasů dojem, že porozumět obsahu psaného textu je (jak se ze zpráv o stavu školství dozvídám) problémem nejen našich žáků, ale i těch, od kterých by to člověk věru nečekal. Nikde jsem ve svém článku nenapsal -- ač jsem z toho v mnoha odpovědích a reakcích obviňován - že by odsouzení Smetany (a nověji i Týce) bylo snad spravedlivé, nebo že by bylo zcela v souladu se smyslem práva a s dobrými mravy. Já jsem jen důrazně protestoval proti tomu, aby autor takového chování byl považován za politického vězně nebo vězně svědomí. Znám moc dobře obsah těchto pojmů a v zemi, kde dosud žijí skuteční vězni svědomí a bývalí političtí vězni, to považuji za nehorázné. A nebezpečné: Je-li toto považováno za politický čin, pak se skutečných a pro lepší budoucnost nezbytných, vážných politických činů ve společnosti asi nedočkáme. Pan V. L. mě napsal, že počínání R. Smetany lze přirovnat k boji některých amerických občanů v šedesátých letech za odstranění rasové diskriminace. Lze najít vhodnější příklad oprávněnosti Komenského povzdechnutí nad neschopností lidí odlišit "cenné od bezcenného"?

Jsou mi kladeny otázky (L. Kyslingr) typu "...proč se bojí toho, aby mohli být odvolatelní v průběhu mandátu?....proč se bojí toho, aby museli pracovat podle mandátu?...proč se bojí všelidového referenda?" Plyne snad z mého článku k těmto otázkám nějaký důvod? J. Samko se mne ptá, jak by mohlo podmíněné odsouzení osoby, které president udělil milost, jí bránit v péči o manžela. Opravdu nevím a nevzpomínám si, že bych někdy tvrdil něco jiného. J. Bešťák soudí, že z mého článku " ...je cítit strach z občana". Nikoliv pane kolego, je to strach o občana. Aby si nemyslel, že pokud napíše na plakát politické strany "Svině", tak že jim to pěkně nandal a může jít v klidu domů na gauč před televizi...

Většina těch, kteří se negativně vyjádřili k mému článku, není ochotna (spíše než schopna) si přiznat, že to, co vytýkají poměrům u nás, je obecným problémem stavu demokracie, pokud nechci napsat přímo kapitalistické společnosti. Jistě, že se u nás lidé obtížně, pokud vůbec, dovolávají práva, jistěže nejrůznější oligarchie zasahují do fungování věcí veřejných, jistě, že lidé zcela právem cítí, že nemohou ovlivňovat politiku jinak, než účastí ve volbách (což ovšem v podstatné míře nevyužívají), jistě, že lidská práva zplaněla v krásná hesla, která jsou bez vlivu na chování společnosti a jejího státu.

A je to snad problém jen České republiky, jak mi mnozí napsali? Nedemonstrují snad v ulicích velké části evropských a amerických měst (OWS) lidé právě proti tomu všemu, co jsem shora napsal?

V tomto smyslu jsem tvrdil a tvrdím, že poměry v České republice (kde se ovšem přes tvrzenou obecnou nespokojenost celé společnosti nedemonstruje...), jsou stejné, jako ve většině států, které označujeme za demokratické.

Neboli, jak mně napsal M. K: "V České republice, ani jinde v tzv. civilizovaném světě, žádná skutečná demokracie neexistuje, přesněji, ta demokracie je jen formální. Když se podíváte hlouběji, uvidíte diktaturu."

Připomnělo mi to Wolkra: "...a hlouběji, chudý, vidím nenávist." Přesně tak! Problémy, které mnozí vidí jen jako důsledek práce našich zkorumpovaných českých politiků jsou, žel, vlastností světa, ve kterém žijeme. Je třeba něco udělat s režimem, který nás ovládá, napravit příčinu a ne pouhé viditelné následky. Ale pokud mi ovšem M. K. klade otázku: "Jak hodnotit člověka, který za takového stavu, všemu reálnému a rozumnému navzdory, stále otrocky respektuje tento stát a toto právo?", pak musím říct, že odpověď neznám. Jen si myslím, že pouhé odmítnutí tohoto státu a práva není cestou k nápravě, ale cestou ke stavu, který si přeje sotva kdo.

Mnozí mi napsali, že občané nemají žádnou možnost vyjádřit svůj názor a současně že už nepůjdou volit, neboť není koho. V tom vidím jistý a zásadní rozpor. Stav politiky, který nás obklopuje, není výsledkem invaze marťanů nebo okupace cizí mocí, ale výsledek svobodných voleb. Lidé volby milují -- dokonce chtějí volit i presidenta - ale nenávidí ty zvolené. ..

Já samozřejmě chápu frustraci společnosti z bezmoci. A ujišťuji všechny, že se při své práci se zoufalými lidskými osudy setkávám mnohem častěji, než většina těch, kteří mi napsali. Já jsem jenom přesvědčen, že nápravě věcí v žádném směru neposlouží pseudopolitické aktivity typu "holešovické výzvy" (všechny ústavní orgány odstoupí a zemi bude řídit Národní rada "vybraná" všemi občany) nebo činy pana Smetany. Dokonce z hojných výzev, aby vzniklo jakési "Smetanovo hnutí", jehož členové budou plakáty politických stran systematicky popisovat hanlivými symboly a hesly, nemůže mít nikdo větší radost, než právě jen oni mafiáni, proti kterým se cítíme tolik bezmocní: lidé se vyřádí na plakátech a jim dají pokoj. Opravdu to chceme?

0
Vytisknout
10879

Diskuse

Obsah vydání | 28. 2. 2012