Univerzity v ohrožení

V Británii byl zaveden ničivý manažerský systém, jemuž se asi neubrání ani vysoké školy v ČR

27. 2. 2012 / Jan Čulík

Vysoké platy vedou k odcizení skupinek manažerů, vládnoucích dnešním britským univerzitám, od akademické obce. Dostáváte-li totiž plat 750 000 Kč měsíčně, nabudete falešného dojmu, že jste génius, který nemá nic společného s normálními smrtelníky, nemusíte je tedy konzultovat, protože vaše rozhodnutí jsou dokonalá -- jinak byste přece nedostávali tak astronomický plat. Manažerské skupinky rozhodují o tom, co akademičtí pracovníci smějí dělat, z velké vzdálenosti, takže v podstatě nerozumějí každodenní akademické práci. Podobně jako v komerčních podnicích vnucují univerzitním profesorům, co mají při své práci dělat. Britská akademická obec pociťuje frustraci a odcizení, protože ztratila svobodu a svéprávnost. Jediným měřítkem, podle něhož manažeři britských univerzit nyní jednají a vytvářejí strategii, kterou pak vnucují akademickým pracovníkům, jsou peníze.

Skotské univerzity v současnosti radikálně omezují pregraduální kurzy a horečně zavádějí postgraduální kurzy pro zahraniční studenty ze zemí mimo Evropskou unii -- protože jedině těm studentům mohou účtovat velmi vysoké školné a vydělávat. Na základě stejného komerčního principu zakládají pobočky na Dálném Východě a v Číně. O spolupráci s vysokými školami v Evropské unii, případně o studentské výměny ze zemí EU není zájem, protože univerzita musí takové studenty přijímat zadarmo.

Je zjevné, že zavedení komerčního principu na vysoké školy univerzity jako instituce zničí. Je totiž likvidován základní princip univerzity, jako instituce, která vytváří a šíří vzdělanost. Komerční princip funguje na základě poptávky, tedy na základě rozhodnutí velkého množství spotřebitelů, kteří rozhodují konvenčně a podle principu nejnižšího společného jmenovatele. Univerzita jako instituce však nemůže být na pospas komerčnímu principu nejnižšího společného jmenovatele a dělat jen to, co veřejnost právě žádá. Univerzity musejí mít volnost provádět výzkum a vyučovat i o věcech, které veřejné mínění či podnikatelská sféra nepovažuje v danou chvíli za důležité Pro pokrok společnosti je nutné, aby univerzity pěstovaly i obory, které se zdají být z komerčního hlediska zcela bez významu - protože nikdy nemůžete říct dopředu, k čemu daný výzkum a dané znalosti mohou být dobré. V minulosti to bylo prokázáno tisíckrát.

Hodnocení publikací -- nástroj komerční likvidace britských vysokých škol

Před časem vyšel o zkáze britských univerzit pozoruhodný článek v americkém časopise New York Review of Books. Vysvětluje, jak se nesmyslný systém polovojenského "hodnocení" univerzitních publikací stal nástrojem zotročení britských univerzit. Na britských vysokých školách nyní vládne hodnocení podle excelových tabulek. Kdo se do tabulek nevejde a kdo nejedná podle toho, jak tabulky velí, je špatný akademik a výzkumník. Jeho práce jako by neexistovala. Přitom měřítka, kterých komerční hodnocení používá, jsou hrubá. Akademikové se snaží jim vyhovět a právě tak dochází k radikální nivelizaci anglosaských univerzit.

Shrňme článek z New York Review of Books podrobněji: Britské univerzity jsou ohroženy systémem státní kontroly, který likviduje to jediné, v čem spočívá jejich světoznámá pověst: vysokou úroveň jejich vědecké a pedagogické práce, píše v časopise New York Review of Books Simon Head. Teorie a praxe, která je zdrojem tohoto útoku na britské univerzity, je většinou amerického původu. Vymyslely je americké školy pro podnikání a firmy zabývající se poradenstvím managementu. Tyto teorie a praxe jsou často hluboce zakořeněné v informační technologii, kterou firmy jako IBM, Oracle a SAP prodávají britské vládě a britské státní byrokracii. Tato aliance mezi veřejným a soukromým sektorem se stala vážnou hrozbou akademické svobodě ve Velké Británii a je varováním i pro americké univerzity, jak mohou být i svobody amerických univerzit ohroženy.

V Británii vzniká tento systém už dvacet let, což vysvětluje, proč se proti němu britští univerzitní učitelé nikdy nevzbouřili. Významně se proti nezávislosti britských univerzit postavila už Margaret Thatcherová (které proto Oxfordská univerzita odmítla udělit čestný doktorát). Thatcherová posílila státní byrokratickou kontrolu a začala provádět přísnější finanční kontrolu nad univerzitami.

Od osmdesátých let šíří jak labouristické, tak konzervativní vlády přesvědčení, že vzhledem k tomu, že jsou univerzity financovány z kapes daňových poplatníků, musejí produkovat své výzkumné "výstupy" rychle a spolehlivě, tak, jak to dělá podnikatelský svět. A výzkumné "výstupy" z univerzit musejí být užitečné britskému veřejnému i soukromému sektoru. Univerzitní výzkum musí být zacílen tak, aby posiloval roli Británie na světových trzích.

Univerzity tak přišly o právo určovat si vlastní výzkumné priority.

Málokdo v Británii vlastně ví, kde se vzala drsná podnikatelsko-managerská kultura, která nyní určuje na britských univerzitách všechno. Nejvlivnější tento systém vznikl na MIT na Harvard Business School koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let. Do Británie ho přinesly poradenské firmy jako McKinsey and Accenture. Celý žargon a množství podnikatelských konceptů ("Business Process Reengineering," "Total Quality Management," "Benchmarking," "Management by Objective") pronikly i do britských univerzit. Největší dopad na britské univerzity má podnikatelský koncept tzv. "Balanced Scoreboard" (BSC), "vyvážené hodnotitelské tabulky".

BSC využívá intenzivně vytváření, zacílení a měření statistických Key Performance Indicators, Klíčových indexů výkonu (KPI). Jejich autory jsou Robert Kaplan, akademický účetní na Harvard Business School a bostonský poradenský odborník David Norton. O systému oba publikovali články v Harvard Business Review v letech 1992-1996. Systém obsahuje i indexy "inovací a vzdělávání". Kaplan a Norton argumentovali, že je záhodno používat těchto systémů i mimo podnikatelskou sféru.

V lednu 2010 si britští akademičtí pracovníci stěžovali, že jim byla vnucena podivná novořeč o "indikátorech výkonu" " metriky", "indikátorech prestiže", "jednotek hodnocení", "společenského dopadu" a "faktorů společenského dopadu". Hodnotí se také množství a kvalita "předložených jednotek" "výzkumných výstupů".

Hledisko "faktorů společenského dopadu" je v britském kontextu zvlášť nebezpečné. Jediným významnějším sektorem britské ekonomiky, který dosahuje světové úrovně a zároveň silně závisí na výsledcích univerzitního výzkumu, je farmaceutický průmysl. Vzhledem k tomu, že britská vláda nutí britské univerzity, aby přizpůsobovaly svůj výzkum "potřebám ekonomické sféry", rovná se to v podstatě podřízení vědeckého výzkumu na britských univerzitách potřebám soukromých farmaceutických společností.

Je to nesmírně znepokojující, vzhledem k tomu, že farmaceutický průmysl má dlouhou historii zneužívání integrity výzkumu tak, aby na něm co nejvíc vydělával. Čelná britská farmaceutická společnost GlaxoSmithKlein například tajně platila úplatky jednomu akademickému psychiatrovi, aby psal oslavné články o jejím léku Paxil. Zaplatila za tento podvod pokudu ve výši 2,5 milionu dolarů.

Svěrací kazajka státu, uvalená na britské univerzity, se ovšem týká všech oborů, filozofie, staré řečtiny, čínské historie, stejně jako fyziky, chemie a akademického lékařství. O financování britských univerzit a o směru jejich výzkumu rozhoduje nyní vláda prostřednictvím ministerstva financí.

Britská vláda si k tomu vytvořila pomocnou byrokracii, která prosazuje její zájmy na univerzitách a celý systém spravuje. V Anglii se tato byrokracie jmenuje Higher Education Funding Council (HEFCE), ve Skotsku SHEFCE.

HEFCE/SHEFCE vytvořila tzv. Research Assessment Exercise (RAE), hodnocení akademických publikací, které HEFCE provádí každých šest či sedm let. Podle toho pak jsou katedrám a univerzitám rozdělovány finance. Podle předpisů HEFCE musí univerzitní katedry sesbírat a předložit publikace vědců, kteří na katedrách pracují.

Této kontroly se r. 2008 účastnilo v Británii 52 409 univerzitních učitelů. Každý z nich měl povinnost předložit čtyři "vědecké výstupy", tedy své publikace. Celkem bylo shromážděno více než 200 000 publikací či článků. Bylo to tak obrovské množství, že se na to musel najmout nepoužívaný letecký hangár nedaleko Bristolu. Publikace pak hodnotily odborné panely, skládající se každý až z deseti profesorů. Ti předložené publikace známkují od 1 do 4.

Oxfordský antropolog John Davis varoval, že kontroly, jako je toto RAE, jsou naprosto povrchní. Nikdo nevěří, že hodnotitelské panely špatně placených a přepracovaných profesorů dokáží skutečně najít onu "minimální menšinu světově vynikajících vědeckých prací". Ale tato kritika nechápe, co je účelem takovýchto hodnocení.

Jejich podstata nemá nic společného s univerzitami. Jejich podstata je manažerská. Jde o metodu ovládání univerzit státem, kterou univerzitním odborníkům vnutili politikové. Známky, udělené vědcům za jejich publikace při RAE, jsou teprve surovinou pro KPIs, Key Performance Indicators, Klíčové indexy individuálního výkonu, podle nichž se pak univerzitní učitelé "komplexně hodnotí". Těmi mohou politikové a byrokraté pak manipulovat a dokazovat, zda univerzitní učitelé odvádějí za peníze daňových poplatníků dostatečně "společensky uspokojivou" práci. Známky jsou v nejlepším případě měřítkem určité kompetentnosti, v žádném případě vynikající úrovně.

Nicméně univerzitní učitelé se na systému sami podílejí, protože je jejich školám vyhrožováno, že když se v systému umístí špatně, budou jim sníženy státní finance. A systém je opravdu nebezpečný, protože se univerzity nikdy předem nedovědí, o kolik budou ty dotace sníženy. Předem blíže neurčené finanční tresty však mají tak přímou vazbu na "výkon" jednotlivých výzkumníků na jednotlivých katedrách. Tlak na univerzitní učitele před lhůtou, do níž musejí předložit publikace, je obrovský. Manažeři před lhůtou často vyhrožují výzkumníkům, že finanční dopady pro jejich katedru budou katastrofální, pokud výzkum nebude publikován včas, aby byl zahrnut do RAE.

V důsledku vzniku tohoto systému tedy přešla na britských univerzitách moc od akademických odborníků k byrokratickým manažerům.

Toto napsal jeden nadaný mladý historik, který pracuje na univerzitě nedaleko Londýna:

"Byrokratizace vědecké práce v humanitních oborech je nyní prostě zdrcující. Ničí lidského ducha. Napsal jsem článek o extremismu, což je vědecký obor, jímž se zabývám, a poslal jsem ho do vědeckého časopisu. Můj šéf, který organizuje RAE, se okamžitě začal ptát, zda je časopis, kam jsem článek poslal, dostatečně vlivný, kolikrát byl můj text citován, kolik jsem napsal stránek, kdo je vydavatelem časopisu. Zásahy těchto akademických manažerů jsou vžudypřítomné a drtivé. To, zda je můj článek dobrý, zda přináší v oboru něco nového, se stalo naprosto podružným. Možná se tím zlepšuje 'produktivita' výzkumníků, ale stojí zato se takovémuto systému zaprodat?"

Už studie z r. 2000 zjistila, že mezi britskými univerzitními pracovníky je silně rozšířená v důsledku tohoto systému demoralizace a frustrace. Britští univerzitní učitelé kritizovali "vysoké pracovní úvazky, dlouhou pracovní dobu, rozhodnutí, která se dělají pouze na základě finančních faktorů, odtažitý vysoký management, a sílící tlak interních i externích kontrol".

Richard Baggaley, evropský ředitel nakladatelství Princeton University Press, který dlouhodobě sleduje úroveň britské výzkumné práce, varoval, že tato úroveň klesá.

V článku vydaném r. 2007 Baggley litoval, že britští univerzitní učitelé nyní pracují pod tlakem krátkodobé výzkumné perspektivy - protože musejí svou vědeckou práci zaměřovat na RAE - a že se zužuje tematicky oblast jejich výzkumu. V přírodních a sociálních vědách se to projevuje intenzivním tlakem publikovat časopisecké články. Akademici jsou varováni, aby nepublikovali knihy, zejména knihy s převratnými myšlenkami, které by mohly vést k radikálním změnám v daném oboru. Je to podle Baggaleyho přímým důsledkem kontrol RAE. Psát časopisecké články se totiž dá zvládnout ve lhůtě, určované pravidelným hodnocením RAE. Důležité je, aby vyšly v časopise, který se považuje za prestižní.

Ve snaze prosadit se v "prestižních" časopisech podle Baggaleyho sílí

"tendence přizpůsobovat se tomu, co se danému časopisu líbí, neohrožovat v dané disciplíně status quo, vyhýbat se rizikům a inovacím, soustřeďovat se na malé krůčky a vyhýbat se významné práci přes několik disciplín."

V humanitních oborech dává kontrola RAE přednost 180 - 200 stránkovým monografiím, které musejí být hyperspecializované, opatrné a nesmějí přinášet nic moc nového. Tyto knihy jsou v podstatě neprodejné a oxfordské akademické knihkupectví Blackwells uvedlo, že se děsí vlny těchto knih, když se blíží lhůta k podání "výstupů" pro hodnocení RAE.

Shrnutí původně vyšlo v Britských listech ZDE, kompletní článek v New York Review of Books je ZDE

Zavádění vysokoškolského školného vytváří finanční bublinu

Vyčlenění financování vysokých škol ze státního rozpočtu a uvalení těchto nákladů na studenty samotné, jak to existuje ve Spojených státech a jak se to rozhodla zavést od letošního roku britská konzervativě-liberálnědemokratická vláda v Anglii (studenti musejí od podzimu 2012 platit v Anglii za vysokoškolské studium až 9000 liber, tedy 270 000 Kč, ročně) vytvořilo byznys pro finanční instituce, poskytující půjčky ke studiu. Jak však ukazují varovné faktory zejména ze Spojených států, zavedení univerzitního školného a půjček na školné vytváří novou dluhovou bublinu na finančních trzích. V současnosti v Anglii (kde do nynějška bylo univerzitní školné 3000 liber ročně), vycházejí studenti z tříletých vysokých škol zadluženi až částkou 30 000 liber ročně.

Potíž ovšem je, že v současné ekonomické situaci nacházejí mnozí absolventi univerzitního studia po absolutoriu zaměstnání jen velmi těžko. Vzhledem k tomu, že britská vláda zvýšila počet studentů na univerzitách až na 50 procent mladé britské populace, mladí absolventi anglických univerzit zjišťují, že mají sice z univerzity diplom, za jehož získání se těžce zadlužili, jenže takový papír má skoro každý a ten papír nic neznamená. Aby se absolvent mohl odlišit od statisíců jiných univerzitních absolventů, musí projít ještě postgraduálním kurzem -- za který se znovu platí podstatné částky.

Povede zadluženost univerzitních studentů v USA k novému finančnímu krachu?

Na stránkách Nplusone psal o obtížné situaci amerických absolventů univerzit Malcom Harris:

Americký Project on Student Debt (Projekt o studentské zadluženosti) odhaduje, že každý průměrný student ukončil své studium ve Spojených státech r. 2009 s dluhem ve výši 24 000 dolarů. V srpnu 2010 překročily studentské půjčky v Americe zadluženost společnosti na úvěrových kartách a přiblížily se k celkové částce 1 bilionu dolarů.

Od r. 1978 se zvýšilo americké univerzitní školné o 900 procent, o 650 procent nad inflaci. Pro srovnání, ceny domů a bytů, "bublina", která téměř zlikvidovala americkou ekonomiku, stouply za tutéž dobu jen o padesát bodů nad inflaci. Zaměstnavatelé přitom už nemají příliš velký zájem o absolventy univerzit. Nezaměstnanost absolventů univerzit se od vzniku nynější krize r. 2007 zdvojnásobila. Vznikla nejzadluženější mladá generace v historii, která nemůže sehnat zaměstnání, aby se osvobodila od dluhů.

Je pozoruhodné, že navzdory tomu jsou studentům stále ještě na školné poskytovány půjčky. V Americe existuje tzv. Student Loan Asset-Backed Security (SLABS), kterážto instituce vydává zvláštní obligace, které jsou zdrojem financí pro studentské půjčky. V prvním čtvrtletí r. 2010 se obchodovalo s téměř 250 miliardami těchto obligací. Donedávna nesplacené studentské půjčky také garantovala bankám americká federální vláda. V současnosti dosahuje výška studentské zadluženosti více než 800 miliard dolarů a federální vláda za to přímo nebo nepřímo nese odpovědnost.

Situace je velmi podobná situaci těsně předtím, než zkolaboval trh s nemovitostmi.

Zatímco dluh za univerzitní školné pro čtyřleté studium vypadá riskantně, školy, provozující dvouleté kursy mají apokalyptická čísla: 96 procent jejich studentů si bere půjčku na školné a do patnácti let se z nich 40 procent dostane do situace, kdy dluhy už není schopno platit.

Co se stane, když absolventi univerzit prostě nebudou dál schopni splácet svůj dluh za univerzitní školné ve větších počtech? Počet bankrotů absolventů univerzit od r. 2005 systematicky vzrůstá. V roce 2008 dosáhl počet absolventů univerzit, kteří nejsou dále schopni půjčky splácet, 13,8 procent. Vzhledem k tomu, že stále menší počty studentů mají příjem, který jim umožňuje splácet univerzitní školné, hromadné bankroty se zdají nevyhnutelné.

Proč se americké univerzitní školné za posledních čtyřicet let zdesetinásobilo? "Prostě proto, že to univerzity mohly udělat," zní odpověď. Ale ty peníze nejsou investovány do kvalitní výuky. Na amerických univerzitách studenty drtivou většinou dnes vyučují postgradální studenti, kteří přežívají z minimální mzdy. Protože je k dispozici jen minimum skutečných univerzitních zaměstnání, noví držitelé doktorských titulů, s břemenem obrovského dluhu ze svých studií, nemají jinou možnost než přijmout dočasná výpomocná vyučovací místa, na nichž jsou mzdy stlačovány konkurencí od postgraduálních studentů. Namísto aby zvýšené školné vedlo ke zvýšení kvality univerzitní výuky, vedlo to k opaku.

Školné se především investuje do manažerských míst. Dnešní americké univerzity jsou řízeny korporátními manažery jako soukromé podnikatelské firmy. A manažeři také dostávají astronomické platy. A zatímco výrazně poklesl počet regulérních profesorů na amerických univerzitách, výrazně stoupl počet astronomicky placených manažerů.

Americké ministerstvo školství odhaduje, že do roku 2014 bude na amerických vysokých školách více manažerů než profesorů.

Když vedou univerzity korporátní manažeři, univerzity jsou řízeny jako korporace a hlavní strategií univerzity se tak stává závod o peníze a o granty od vlády a od soukromých firem. Cílem univerzitního vzdělání přestalo být vytváření dobře vzdělaného občanstva. Namísto toho máme dnes, jak napsal Bousquet: "podnikatelskou chtivost, ješitnost, a koníčky manažerů: Digitalizujte výuku! Vybudujme nejlepší plavecký stadion/golfové hřiště v našem státě! Přiveďte více studentů k Bohu!"

Tyto nákladné projekty jsou součástí dalšího cyklu: korporátní univerzity musejí být konkurenceschopné v závodě získat studenty, z nichž se stanou bohatí absolventi, tak musejí investovat do nákladných projektů nadstandardu, na to potřebují víc peněz a na to potřebují studenty platící stále vyšší školné. A pokud učební program v oblasti humanitních studií nedokáže přinášet zisky, pak bude zrušen. Studenti tomu dobře rozumějí a podnikatelská studia se rychle stala na amerických univerzitách nejpopulárnějším oborem.

Jestliže univerzitní školné v Americe astronomicky vzrostlo a množství peněz vydávaných na výuku pokleslo, tržní hodnota univerzitního diplomu poklesla a většina studentů už nemůže považovat univerzitní vzdělávání za období intelektuálního dobrodružství, pak je jedna věc jasná: vysoké školství se stalo podvodem.

Kompletní článek v angličtině je ZDE

.

Pomalu se zvedá odpor

Z mnoha míst v Británii se -- pomalu -- zdvíhá mezi akademiky odpor. Vznikla tzv. Campaign for The Public University, jejímž čelným představitelem je cambridžský profesor Stefan Collini, autor důležité knihy What Are Universities For? Otázka ovšem je, zda se univerzitním učitelům, kteří bývají tradičně spíš pokojní a tiší, podaří nynější vývoj zvrátit a navrátit vysokým školám jejich původní identitu.

Určitým pokusem o nápravu může být nejnovější dokument o správě skotských univerzit, vypracovaný pro skotskou vládu a skotské ministerstvo školství panelem univerzitních odborníků, v jejichž čele stál rektor Univerzity Roberta Gordona v Aberdeenu Ferdinand von Prondzynski. Začátkem února vysvětlil von Prondzynski v britském časopise Times Higher Education Supplement, že jím navrhované reformy se snaží respektovat principy "akademické svobody a instituční autonomie". Univerzity by podle něho měly být místem, kde se povzbuzuje svobodné kritické myšlení a kde inteligentní vedení vytvoří komunitu lidí, jednající s určitým cílem, ale nezávisle na donucování zvnějšku, zároveň ale se schopností uznat celostátní sociální, kulturní a hospodářské potřeby. Proto chtějí von Prodzynského reformu vytvořit univerzitní systém, který by byl založen na důvěře všech lidí, kteří v něm pracují a kteří se na něm podílejí. Proti Prondzynského analýze už se zvedl odpor skotských, vysoce placených rektorů, kteří protestují proti zavádění i takového minimálního demokratického ústupku, aby byli předsedové univerzitních správních rad voleni. Stoupenci komercializace britského vysokého školství totiž argumentují, že vláda nemá právo zavádět na vysoké školy žádné demokratické reformy, jako například volbu děkanů či rektorů, protože tím prý "svobodu univerzit omezuje". Tito debatéři však pomíjejí skutečnost, že se za posledních pět až deset let octly britské univerzity ve spárech malých manažerských skupin, které nevolí nikdo. V soukromých podnicích jsou správní rady alespoň odpovědné akcionářům, manažerské správní rady britských univerzit dnes nejsou odpovědné nikomu.