Proč se účastním neklidného týdne na univerzitách

28. 2. 2012 / Michal Pavlásek

Korespondenčně bych to vyjádřil slovy: Milý Týdne neklidu, podporuju všechny projevy, které nabídneš a které si v rámci něj nabídneme sami, protože na vzdělání nesmí být uplatňován model tržního kapitalismu. University nesmí přijít o rozhodovací právo v určení svých vzdělávacích a výzkumných priorit, musí všechny síly napnout proti již dávno započaté korporatizaci pod rouškou hesla reformy terciárního vzdělávání. Namlouvat studentům, že záhodno je studium pojímat pouze jako tržní, klientský vztah, s pomocí kterého si budeme studia vážit, je stejně lichá, jako představa, že se tím zvýší kvalita výuky. Logika tržní tak nahrazuje dosud autonomní zákoutí veřejného života. V posledku jsem proti stavění přístupových bariér k vysokoškolskému studiu, jaké školné představuje. Jde tedy o hodně a ne, že ne.

To je onen první neklid, jež byl motorem všech dosud aktivních odpůrců snah reformovat terciární vzdělávání, a se kterým se nejde neztotožnit. Druhý reprezentuje změť dalších osobních kritických stanovisek směřujících  tentokrát sebemrskačsky k samotným vysokým školám a akademikům. Trocha střelby do vlastních řad nikdy nemůže uškodit.

Příčiny a následky aneb proč sebemrskačství VŠ neuškodí

Týdne neklidu se tedy zúčastním taky proto, abych vyzvídal, zda jsou odpůrci VŠ reforem schopni kriticky zhodnotit i vlastní působení v minulých letech. Ty totiž neznamenaly nic jiného, než jen přikyvování na neoliberální zásahy, nasednutí na pás produkující to, co určí model trhu. Kam nás tato výrobní linka doveze? Nu tím směrem kam školství britské po dvaceti letech. Jenže u nás se toho chceme domoci mávnutím proutku jedním rozhodnutím. Podobenství Milana Valacha včera vyslovené v aule FSS MU o (britské) žábě, která si v rendlíku nevšimla, že je pod ní ohřívána voda, až se uvařila, zatímco ta česká bude do hrnce rovnou vhozena, situaci dokonale ilustruje.

Nutno podotknout, že do takto kriticky pojatého zhodnocení se bývalý rektor MU prof. Zlatuškovi i přes osobní reflexi průběhu příprav samotných návrhů reforem včera nepustil. Je třeba ale nahlas říci, že problém dnešního školství nutně vychází z předchozích rozhodnutí akademiků, kteří do situace, v jaké se dnes terciární vzdělávání nachází, skočili pěkně po hlavě nastaveným způsobem financování založeném na počtu studujících. Pokud je jedinou hodnotou financování vysokého školství kvantita, jistě nemusím popisovat, co se děje s kvalitou.

Mluví se o tradiční roli univerzit. Bohužel není příliš zřejmé, co je tou tradicí myšleno, i ona se (jako každá tradice) v mysli aktérů proměňuje. Současný smysl vzdělávání a vysokého školství neuniká jen aktérům, ale společnosti jako celku. Kde jinde ale s debatou začít? Kdokoli, kdo by se chtěl o smyslu universit a vzdělání bavit, jakoby byl dopředu označen za někoho, kdo mluví mimo disku(r)zní rámec, který dnes přeci řeší aktuální konkrétní témata (reformy). Na tyhle obecnosti přeci není čas, a po výtce není čas nikdy.

Dohání nás předchozí postkomunistická éra, která v roce 1999 vyústila v přijetí boloňského systému, čímž nastala kvalitativně jiná situace, kdy se systém VŠ snažil dohnat model ekonomický. Akceptace Boloňského systému představovala vědomé přihlášení se ke kurzu, který je dnes stejným akademickým cechem tolik kritizován. Šlo o krok první, nicméně nás přivedl do situace, kdy terciární vzdělávání stojí na již nastoupené cestě, na které je možnost vytvoření prostoru ke změně kursu možné pouze aktivním vystupováním a rozvíjením společenské solidarity.

Myslím, a B. Horyna to napsal pregnantně v  článku, který jde ke kořenu celé dnešní debaty, že nás pomalu doběhly nastoupené kroky akademiků učiněné dřívějšími úklony ekonomickému modelu. Stejně tak celá idea obnovy evropského vzdělávání vyšla z potřeby "narovnat" vztah, mezi poptávkou trhu a deficitem intelektuálních sil. Boloňský systém výzvy ekonomického modelu reflektoval a dnes jsme již ve fázi "nadvýroby" intelektuálních kapacit. Zatímco motor ekonomiky se zasekl, vysoké školství produkuje víc, než kdykoli předtím. Ano, je třeba si to konečně přiznat: Voalá, Něco je špatně.

Břetislav Horyna ve zmíněném článku to vystihl naprato přesně:

Akademici a akademici

V osudu VŠ se zračí boj proti celkovému neoliberálnímu kursu vlády "v malém". Je ale často akcentovaná otázka, zda protesty vystupovat pouze v rámci "cechu", a nebo jako součást celospolečenského odporu na místě? Můžeme se domáhat celospolečenské podpory, pokud akademici samotní bez většího zájmu sledují protesty jiných (vzpomeňme stávku odborů na jaře), či je pracovní a sociální podmínky těch za okny slonovinových věží zajímají, asi tak jako nynější školské protesty některé ze studentů (viz úvod textu)?

Vysokému školství chybí zdá se jistá pokora. Přiznání se k tomu, že učinily kroky, které je k situaci, v jaké jsou, dovedly nejkratší cestou. Sebekritika neuškodí, očistný proces je potřeba. Stejně tak jako ujasnění si, že akademici ne vždy nutně musí stát na té správné straně barikády. Údajně proti sobě stojí akademici a jimi odmítané, shora určené reformy. Zmatek mi v této jednoduché rovnici dělá jedna maličkost, která mi radost sdílení ryku protestního průvodu a šprýmůrýmů Čokovoko ve středu v rámci Occupy FaVU bude kazit. Diskutovaní akademici byli součástí týmů, kteří tyto reformy vymýšlejí. Podívejme se dnes, kde je třeba bývalý rektor MU Fiala -- je poradcem premiéra. Zatím nevím o tom, že by reformu nějak konfrontoval se svým akademickým zájmem. Akademičtí ekonomové sedí v NERVu, bývalý rektor KU dělá náměstka ministra školství. Vzpomeňme také kritizovaný evaluační systém, tolik "oblíbený" kafemlejnek. Za jeho prosazením nestojí zlí politici, ale také zlí akademici. Jsou to akademici, kdo vědeckou reformu koncipovali.

"Za experiment "ekonomizace všeho" neseme [akademici, MP] svůj díl odpovědnosti. V podobě vysokoškolské "reformy" nás dnes dobíhají i naše vlastní myšlenky. Dlužíme společnosti vyrovnat se s nimi v jejich akademické podobě i v jejich důsledcích v politické praxi." Toť sebemrskačská slova socioložky T. Stockelové, nenapadá mne ale trefnější vyjádření podoby stavu věcí.

Propojení partikulárních solidarit

Společnost je fragmentarizována, individualizovaná, prozatím vše hraje do not neoliberálnímu kursu. Ten nejenže v intencích individualizace společnosti tříští objekty svého působení do zájmových "cechovních" skupin schopných vystupovat solidárně pouze v rámci daných skupinových zájmů, ale staví je do šiku proti sobě. Každý zápas o pomyslnou palmu vítězství v podobě úkroků ze směru navržených asociálních reforem se totiž odehrává na jiném "cechovním" poli (vzpomeňme odboráře, zubaře, učitele). Odpor je tak vpasován do linie partikularit jednotlivých odpůrců, na společnou univerzální reakci mi tady chybí vzájemná solidarita mezi jednotlivými zájmovými skupinami. Že ji je tedy potřeba vytvořit? Nic jiného mne nenapadá. Inspirací může být krok odborů, které se rozhodly studentské protesty podpořit. Kroky další ale musí následovat. Jinak nebude mít student větší cenu, než rohlík v nákupním regálu.