"Nový globální hráč", nebo "německý zadní dvorek"?

28. 2. 2012 / Karel Dolejší

Článek Rudolfa Převrátila argumentuje, že probíhající evropské procesy typu faktického obětování Řecka na oltáři pravicové ekonomické ortodoxie směřují k utvoření "velkého evropského hráče" schopného ovlivňovat globální procesy.

Nedávno zveřejněná analýza společnosti Stratfor však konstatuje, že v důsledku současné evropské krize se tato generace již nedočká evropské globální protiváhy USA. Podle zmíněného výkladu byla v pozadí integračních tendencí po 2. světové válce, které mimo jiné měly Německo a Francii hospodářsky propojit natolik, aby se války ve stylu 19. a 20. století staly anachronismem, myšlenka, že v jistém okamžiku dojde k překonání nacionalismu a vznikne evropská nadnárodní politická jednotka. S finanční krizí v roce 2008 nicméně vyšla najevo fundamentální nestabilita evropského integračního experimentu. Ten byl vybudován kolem úspěšné německé exportní ekonomiky, jenže periferie zůstala hospodářsky příliš slabá, než aby sama krizi zvládla. Jinak řečeno, zvolený model integrace nebyl navržen tak, aby přestál ekonomicky nepříznivé časy. Protože ve stávajících podmínkách neexistuje kolektivní strategie výhodná pro všechny zúčastněné, následuje logicky hra every man for himself - každý sám za sebe, ve které silní hráči pochopitelně prosadí mnohem více než slabí. A s touto staronovou hrou přichází na scénu renesance nacionalismu, jenž další politickou integraci EU postupně zablokuje.

Z hlediska Wallersteinovy teorie byl Západ původně totožný s centrem, ve výjimečných případech (Itálie) se semiperiferií moderního světového kapitalistického systému. Poté co postupně selhaly pokusy všech evropských imperiálních mocností o ovládnutí a integraci "Starého světa", se centrum systému přemístilo za Atlantik (a za Don). Jestliže Sovětský svaz padl a USA postupně ztrácejí svůj bezprecedentní dominující vliv, může se někdo domnívat, že se záležitosti alespoň částečně jaksi vrátí do starých kolejí, tzn. Evropa, nyní nově sjednocená, opět získá rozhodující vliv na světové scéně. Ve skutečnosti však při bližším pohledu na ekonomická, vojenská, geologická, demografická a sociální fakta tato perspektiva nevypadá nijak zvlášť slibně.

Evropa dnes nemá ani monopol na nějaké vedoucí průmyslové odvětví, ani rozhodující náskok v kvalifikaci pracovní síly - a nemá ani silnou armádu, která by jí (podobně jako kdysi degenerujícímu britskému impériu) umožnila deformovat obchodní vztahy natolik, že málo konkurenceschopné vlastní zboží bude mít na trzích klientských států přednost před konkurencí ze třetích zemí.

Na území dnešní Evropy se již nenacházejí žádné strategicky významné zásoby energetických či jiných neobnovitelných přírodních surovin. Industriální ekonomika se však bez přísunu těchto surovin nedokáže obejít. Evropa tedy bude stále závislejší na importu zejména ze dvou strategicky důležitých oblastí: Z Perského zálivu, kde se nachází největší a nejlépe dostupné zásoby ropy a zemního plynu, a dále na Rusku.

Protože vrchol světové těžby ropy máme již za sebou, zatímco poptávka zejména díky industrializujícím se zemím dále roste, poroste také tržní cena ropy a význam dlouhodobých kontraktů založených do značné míry na politických preferencích. Evropa tedy bude o ropu z Perského zálivu stále ostřeji soupeřit s USA, Čínou, Indií a Japonskem. Její vyhlídky přitom díky averzi vůči koloniální minulosti nejsou nutně růžové a i sjednocená Evropa postrádá vojenskou kapacitu schopnou v plném rozsahu zajistit bezpečnost strategicky důležitých přepravních tras.

Rusko je eurasijskou, nikoliv evropskou zemí. Má své vlastní velmi dobře definované zájmy, které se se zájmy EU překrývají pouze z malé části. Jestliže by došlo k destabilizaci Středního východu v důsledku spojitého působení lidové nespokojenosti, destabilizačních zpravodajských operací a vnějších vojenských intervencí, závislost EU na Rusku naroste do fatálních rozměrů.

Evropské společnosti jsou ve velké většině společnostmi, které se vyznačují vážnými dopady demografického stárnutí. Jak ukazuje například dlouhodobě stagnující Japonsko, není radno důsledky demografického stárnutí pro další vývoj ekonomiky podceňovat. Vyhlídky na další růst jsou ve společnosti která stárne a namísto spoření či zadlužování vybírá dividendy dosti omezené. Američané, jimž odchází do důchodu generace poválečného baby boomu, jsou si toho všeho velmi dobře vědomi. Ale jejich situace přitom v tomto bodě není ani zdaleka tak vážná jako situace naprosté většiny evropských společností.

Jestliže dnes evropské firmy vyrábějí v zásadě stejné zboží jako jejich asijští konkurenti, se kterými navíc i soupeří o tytéž strategické suroviny, jedním z logických důsledků je zostřování cenové konkurence. A za těchto okolností se evropská úroveň mezd a sociální stát stávají komparativní nevýhodou v globálním konkurenčním boji. Také proto jsou tyto vymoženosti vzešlé z mnohageneračních sociálních bojů postupně odbourávány. Druhá největší exportní ekonomika světa, německá, sice méně ziskové výroby mohutně outsourcuje do sousedních států s nižšími mzdami, ani to však tamním kapitalistům už nestačí, takže v současnosti možná až 20% německých pracovních míst tvoří špatně placené příležitosti v deregulovaném sektoru nízkých mezd. "Nehynoucí zásluhy" o vznik této formy pracující chudoby má přitom především SPD, jejíž exkancléř Gerhard Schröder se prosazením deregulace pracovního trhu s oblibou chlubil. Že to postupně do evropských společností přinese dlouho nebývalou a potenciálně destabilizující sociální polarizaci, to ho zjevně nikterak netrápilo.

A tak je nakonec velice potřebné položit si kacířskou otázku: Na čem se vlastně zakládá rozšířené přesvědčení, že slábnutí USA přinese opětovné posilování Evropy?

***

Američtí stratégové ne bez důvodu předpokládají, že se světové ekonomické centrum v 21. století přesune do Asie, a přizpůsobují tomu mj. i síť vojenských základen a rozmístění vojsk. Pakliže se jejich prognózy splní, Evropa bude reprezentovat nanejvýš regionální ekonomické centrum druhého řádu, na které ze zmenšujícího se koláče planetárních zdrojů budou zbývat stále menší a menší porce. A v této perspektivě je pochopitelně místo i pro postupnou proměnu někdejší evropské semiperiferie v "plnohodnotnou" periferii pleněnou nyní ve prospěch regionálního centra stejně bezskrupulózně, jako to bylo kdysi obvyklé pouze v koloniálních zemích Třetího světa.

Jestliže zbude méně zdrojů, bude také méně těch, kdo si k nim ještě udrží přístup. Jinak řečeno, nikdy už nebude dost pro všechny. Bohaté jádro toho, co dnes nazýváme Evropskou unií, by se tak postupně smršťovalo a vysouvalo za své hranice vše, čeho bude příležitost se zbavit. Čím méně krků, tím větší zbylé porce.

Historie periferních oblastí světového systému však také ukazuje, že v exploatovaných státech periferie se vždy najde dostatečně silná a početná skupina kompradorské buržoazie, jež se na plenění vlastního státu za příslušný bakšiš velmi ráda podílí.

A poukaz na univerzální fenomén kompradora - spolu s faktem, že existující evropské elity investovaly nezměrné množství politického kapitálu právě do selhávajícího projektu ekonomické a měnové integrace, takže si zásadně nemohou dovolit přiznat jeho neúspěch - by měl být více než dostačujícím vysvětlením podpory, jíž se dnes katastrofální politika Berlína (v praxi prospívající opravdu málokomu) na širší evropské scéně těší.

0
Vytisknout
6908

Diskuse

Obsah vydání | 29. 2. 2012