Evropa: Řecká tragédie

27. 2. 2012 / Karel Dolejší

Dále jde o výměnu dluhopisů v držení soukromých investorů za úvěry od kvazivládních agentur; to případný bankrot komplikuje ještě více. Zastavení zlatých rezerv zase odstraňuje životně důležitý zdroj pro zaplacení dovozu v průběhu bankrotu a devalvace měny. EU dále požaduje zásadní restrukturaci řecké vlády, kterou by bylo velice obtížné provést i v hospodářsky mnohem příznivějších časech. Výsledkem nových úsporných opatření může být jedině další pád Řecka do recese. To vše v situaci, kdy prakticky všechny nově poskytnuté finanční prostředky skončí v rukou zahraničních věřitelů a samotní Řekové z nich neuvidí téměř nic.

Výsledek tohoto absolutního podrobení? Německý ministr si myslí, že když Evropská centrální banka poskytla velkým evropským bankám tříleté úvěry a nová dohoda s EU v maximální míře zajišťuje investory proti znehodnocení řeckých pohledávek, přišel čas Athény z eurozóny vykopnout. V jistém smyslu má ovšem Friedrich pravdu: Rizika spojená s kolapsem řecké ekonomiky byla v prvních dvou měsících letošního roku minimalizována natolik, nakolik to jen bylo možné.

Antická řecká tragédie znala termín ἁμαρτία (hámartía) - osudová chyba, přehlédnutí znamení, případně šířeji vyloženo omyl v úsudku. Šlo o typický znak tragického hrdiny, který poté, co se dopustil takové osudové chyby, už nemohl zpečetěný osud dalším jednáním jakkoliv změnit.

Od počátku současné řecké tragédie je víceméně jasné, že bez odchodu z eurozóny, bankrotu a devalvace prakticky nelze doufat v překonání dluhové krize. Namísto tohoto řešení jsme však byli svědky série vyhýbavých opatření, jejichž hlavním cílem nikdy nebyla záchrana řecké ekonomiky, ale pouze jejích věřitelů. Velmi dobrou šanci na ukončení této hry Athény propásly, když řečtí politikové překazili pokus expremiéra Papandrea vypsat k dalším škrtům referendum. A úplně poslední nouzový východ zůstal za novou technokratickou Papademovou vládou při dohodě o březnovém záchranném balíku. Teď už není kam ustoupit.

A tak přišla chvíle, kdy poražený namísto toho, aby vynucený tah udělal z vlastní vůle a za jím zvolených podmínek, dostává rady, aby konečně odešel z eurozóny a "regeneroval se", ačkoliv to pro něj nyní znamená mnohem a mnohem horší ztrátu, než kdyby zbankrotoval řekněme před rokem. Mezitím přišel o státní suverenitu, státní majetek i možnost během bankrotu zamést s věřiteli; to vše výměnou za peníze, které skončí v kapsách věřitelů, a slib ponechání v eurozóně.

To čím dnes Evropa na německý popud prochází, je vlastně jistou obdobou římské vojenské praktiky nazývané decimatio (decimace), jež představovala formu rituálního obětování. Při decimaci byl po losování zabit každý desátý voják neúspěšné jednotky - a mělo se za to, že tímto způsobem došlo k eliminaci osob, jimž Fortuna nebyla nakloněna, tedy k překonání nepřízně osudu. Řecko postupně se odcizující Bruselu, propadající nacionalistickému resentimentu a sociálnímu chaosu je cenou za snahu rituálně očistit "velkolepý" projekt Evropské unie od těch, kdo mu "přinesli smůlu". Jestliže bude ministr Friedrich koncem týdne ještě v úřadě, bude to znamenat jasný důkaz, že o víkendu pouze pokusně vypustil balónek ohlašující skutečný německý postoj k řecké záležitosti. Bude to znamenat, že o setrvání Řecka v eurozóně ve skutečnosti vůbec nikdy nešlo, cílem bylo pouze zachránit evropské banky a zabránit nákaze, než dojde k rituálnímu obětování kolébky demokracie.

A fakt obětování i to kdo o něm rozhoduje by znamenaly zatím nejvýmluvnější důkazy, že projekt Evropské unie zaměřený původně na kontrolu německého expanzionismu končí coby chatrná zástěrka programu budování německého hospodářského impéria v Evropě.