Kéž bychom se měli jako v depresi, aneb Hopium, neurologie a epistemologie

26. 10. 2011 / Karel Dolejší

David Leonhardt v New York Times upozornil na některé zdánlivé triviality, díky nimž jsou na tom současné Spojené státy ve skutečnosti ekonomicky výrazně hůře než ve 30. letech minulého století, tj. v době Velké deprese. A protože USA jsou dosud také centrem globální ekonomiky, jistě stojí za to zde jeho analýzu shrnout.

Podle Leonhardta dokonce i před finanční krizí existovaly v americké ekonomice znepokojivé tendence indikující, že není v pořádku. Mezi lety 2001-2007 byl růst počtu pracovních míst minimální, ačkoliv papírově došlo ke značné expanzi ekonomiky; zaměstnanost zaostávala za nárůstem populace a poklesl podíl ekonomicky aktivních. Pro průměrnou osobu platilo, že růst příjmů sotva pokryl inflaci.

Naproti tomu ve 30. letech v době Velké deprese USA masivně zvyšovaly svou produktivní kapacitu. Především díky novým technologiím a otvírání nových trhů, v kombinaci s industrializací pro potřeby II. světové války, byl možný bezprecedentní poválečný boom.

V nedávných letech se sice objevily inovace jako iPad a Twitter, nicméně nevzniklo žádné masivní nové odvětví schopné zaměstnat rostoucí počet pracovníků. Neexistuje žádná současná obdoba amerických železnic ze 70. let 19. století, automobilového průmyslu let 20. nebo internetového sektoru let 90.

Sharon Astyková k tomu poznamenává, že Leonhardtova analýza je sice zajímavá, nicméně jeden podstatný prvek v ní úplně chybí: Ve 30. letech byly USA energeticky soběstačné a mohly si tedy snadno dovolit ekonomickou expanzi na úkor zvyšujícího se čerpání neobnovitelných zdrojů. Teď ale mají za sebou vlastní (v 70. letech) a patrně i globální ropný zlom. A Leonhardt tento fundamentální definiční faktor vůbec nevzal v úvahu - možná, dodejme, protože doufá v nějakou náhlou a nečekanou technologickou revoluci, jež by prokletí minulých let zlomila.

Ale je to skutečně tak jednoduché a racionální, jak by se zdálo ze stručného textu Astykové? Opravdu jde jen o to připsat si na seznam další faktor?

Možná že vůbec ne. Britskoněmecký tým vědců právě podrobně prozkoumal mechanismy, jimiž je udržován nerealistický optimismus. A zjistil, že se "normální" mozek "brání" informacím, z nichž plynou pesimistické závěry - a to i v případě, že jsou velmi dobře vědecky podložené.

Výzkumníci sestavili poměrně složitý test určený ke zkoumání způsobů, jak lidé plánují postupovat v případě budoucích nepříznivých událostí. Nejprve se jich zeptali na 80 znepokojujících událostí typu fatálního onemocnění nebo útoku. Poté co zaznamenali odpovědi sdělili respondentům skutečnou statistickou pravděpodobnost takové události. Lidé v některých případech pravděpodobnost podcenili a v jiných přecenili.

Po uplynutí určité doby se dotazování opakovalo - a vědci zjistili, že lidé mají potíže přizpůsobit svá očekávání tam, kde byla pravděpodobnost nepříznivé události větší, než si původně mysleli. Kde je však statistika korigovala směrem k optimismu, tam si lekci zapamatovali. Zdálo se, že si lidé selektivně pamatují příznivé informace a nepříznivé zapomínají.

A přesně k tomu také docházelo. Výzkumníci s pomocí magnetické rezonance zkoumali současně i mozkovou činnost dotazovaných a zjišťovali, které části mozku jsou aktivní, když si lidé vzpomínají nebo nevzpomínají na pravděpodobnost určité nehody.

Zjistili jsme, že optimismus se vztahuje k zeslabenému kódování nežádoucích informací o budoucnosti v oblasti frontálního kortexu (pravá část gyrus frontalis inferior), jež byla identifikována coby oblast senzitivní vůči chybám v negativních odhadech... takže lidský sklon k optimismu je usnadňován tím, že mozek selhává při kódování chyb v odhadech, pokud by vyvolaly pesimistickou aktualizaci. Toto selhání ústí do selektivní aktualizace, která podporuje nerealistický optimismus odolný vůči změnám.

Takže zhruba řečeno, optimismus je nejen opium lidstva, ale také skutečná neurologická vada, jež nám brání zapamatovat si nežádoucí informaci například o tom, jak je pravděpodobné, že zemřeme nebo budeme zraněni. A právě z tohoto důvodu lidé zapomínají informace, které by je donutily se optimismu vzdát.

Existuje ovšem fascinující výjimka z uvedeného pravidla. Výzkumníci konstatují, že osoby v klinické depresi si byly s to soustavně zapamatovat i pravděpodobnosti, které ostatní vytěsnili.

A to vede hned k několika ožehavým otázkám. Za prvé: Jak vážně máme vlastně brát naši stávající definici normality, jestliže je prokazatelně svázána s deformováním poznávacích funkcí? Jsou ti, kdo skutečnost na rozdíl od ostatních vnímají přesně, opravdu mimo psychologickou normu? Za druhé, je to co označujeme za klinickou depresi nezbytnou podmínkou solidního fungování kognitivního aparátu - anebo je tomu ve skutečnosti zcela naopak, tj. klinická deprese není podmínkou, ale výsledkem korektního fungování našich poznávacích schopností?

0
Vytisknout
6224

Diskuse

Obsah vydání | 27. 10. 2011