Konec války v Iráku?

28. 10. 2011 / Daniel Veselý

Obamova administrativa do konce roku hodlá stáhnout americké okupační jednotky z Iráku, tedy v termínu, na kterém se s iráckými lídry dohodl prezident G.W. Bush. Prezident Obama ještě jako senátor a posléze kandidát na úřad amerického prezidenta sliboval, že tuto válku, již rozpoutal jeho předchůdce, ukončí, ba více -- šlo o úhelný kámen jeho zahraniční politiky. Tři roky po zvolení Baracka Obamy do funkce nejmocnějšího muže planety má dojít jeho slib naplnění, ačkoliv tomu tak nebude. V Mezopotámii navzdory líbivým slibům zůstanou tisíce amerických kontraktorů, zaměstnanců ministerstva obrany, vojáky nevyjímaje. Jak by se nám líbilo, kdyby v roce 1991 neodešla z naší země všechna sovětská okupační vojska - nehledě na skutečnost, že sovětská invaze a okupace ČSSR byla procházka rajskou zahradou ve srovnání s hrůzami, kterými si prošel Američany okupovaný Irák?

Spojené státy chtěly v Iráku zůstat déle a upevňovat zde svůj vliv, ale odpor Iráčanů zdola i seshora a vliv Íránu na tamější politickou reprezentaci nátlak Bílého domu zlomily. Irácký lid by mohl být příkladem dalším okupovaným zemím ohledně vzdoru a odporu proti globální supervelmoci, i když je jasné, že se na této skutečnosti podepsala i řada dalších a složitějších faktorů. Ale je jasné, že Bílý dům dělal všechno možné proto, aby nadále v tomto ropném eldorádu setrval na neurčito.

Z prohlášení amerického prezidenta v Bílém domě z 21. října lze vycítit, jako by šlo o úplně jinou válku: "Koncem tohoto roku Irák opustí poslední američtí vojáci se zdviženými hlavami, pyšní na svůj úspěch a vědomi si toho, že američtí občané byli sjednoceni v podpoře jejich snah." Podobná slova by snad mohl vyřknout G.W. Bush po pádu Husajnovy diktatury na jaře roku 2003, kdy bylo všude plno optimismu, nikoliv však v této chvíli, kdy víme, že invaze a okupace země ležící mezi Tigridem a Eufratem byla jedním z největších zločinů nového milénia. Obama opět ukázal, že neexistuje rozdíl mezi jeho imperiálním diskurzem a vlhkými dobyvačnými sny neokonzervativců v Bushově administrativě.

Co se týče úplného odchodu Američanů z Iráku, fakta na stole jsou nicméně nesmlouvavá. Washington v Iráku zanechá trojského koně v podobě megalomanské ambasády, dvou konzulátů a armády 4 000 až 5 500 soukromých kontraktorů, kteří budou chránit 17 000 Američanů pracujících pro svou vládu. Podle CNN zde zůstane po stažení 39 000 amerických vojáků "zanedbatelná síla čítající 150 vojáků, která bude pomáhat s prodejem zbraní." Nezapomínejme, že někteří členové Obamovy administrativy trvali na tom, že je třeba, aby americká armáda v Iráku zůstala i po termínu stažení, který s iráckou vládou vyjednal G.W. Bush.

Týž den, kdy prezident Obama pronesl svou nabubřelou řeč o stažení z Iráku, uvedla CBSNews.com, že tato "noblesní" válka usmrtila přes 4 400 amerických vojáků a amerického poplatníka dosud stála 700 miliard dolarů. Celková suma bude ve skutečnosti mnohem vyšší. Americký ekonom Joseph Stiglitz již v roce 2008 vypočetl, že skutečné náklady na válku v Iráku budou činit tři biliony dolarů - včetně vládních výdajů (například na dlouhodobou léčbu veteránů z války -- pozn. aut.) a dalších negativních dopadů na ekonomiku Spojených států.

Prezidentův projev o "konci války v Iráku" musí představovat hořký plivanec do tváře samotných Iráčanů, a to v souvislosti s opravdu otřesnými vztahy mezi jejich vládami a Bílým domem. Válka v Perském zálivu následovala brzy poté, co Saddám Husajn napadl americký protektorát v Kuvajtu, který Irák ekonomicky poškozoval, a připravil o život asi tisíc Kuvajťanů. Husajn chtěl rovněž alespoň částečně kompenzovat škody utrpěné během konfliktu s Íránem. Vzpomeňme si na bití na poplach a hromadné odsouzení Husajnovy invaze, široké mediální pranýřování tyranovy neochoty podrobit se vůli mezinárodního společenství, šíření fám, včetně té o vyhazování novorozeňat z inkubátorů, atd. Z bývalého spolehlivého partnera se stal doslova přes noc nový Hitler (necelý rok před nadmíru medializovanou iráckou invazí do Kuvajtu provedly Spojené státy mnohem ničivější a téměř nemedializovaný útok na Panamu, kde americká armáda usmrtila až 4 000 osob, aby zde dopadla tehdejší inkarnaci Hitlera -- narkobarona Manuela Noriegu (pracujícího dříve pro CIA).

Následovala americká lekce Husajnovi a také počátek dvě dekády trvající noční můry v Iráku, za niž nesou plnou zodpovědnost Spojené státy. Válka v Perském zálivu, jež byla i v USA nepopulární a jíž se pravděpodobně dalo prostřednictvím diplomatických snah předejít, a zabránit tak monumentální destrukci životně důležité irácké infrastruktury, což se drasticky projevilo v průběhu ekonomických sankcí. Americká invaze do Iráku v roce 1991, jež měla ve skutečnosti za cíl utužit kontrolu nad cenami ropy v regionu a mimo jiné potrestat bývalého iráckého satrapu, jenž se urval ze řetězu, způsobila až 160 000 úmrtí. Souběžné ekonomické sankce uvalené Spojenými státy a OSN na Irák, jejichž cílem bylo oslabit Husajnův režim zákazem veškerého obchodu s ním, trvaly déle než dekádu a usmrtily přinejmenším několik statisíců osob -- a třeba podle tvrzení britského politika a bývalého poslance George Gallowaye jeden milion lidí (nejvíce až 1,5 milionu, jak uvádí bývalý pracovník amerického ministerstva spravedlnosti Ramsey Clark), zejména děti. Barbarské "sankce hromadného ničení" paradoxně Husajnovým režimem nijak nepohnuly, ale otřásly především iráckým obyvatelstvem, které se pudově přimknulo k diktátorovi. Druhá invaze do Iráku v roce 2003 vedla v letech 2003 až 2006 podle studie renomovaného lékařského časopisu Lancet k násilným úmrtím 601 000 Iráčanů. Nejvyšší počet zabitých Iráčanů v důsledku angloamerické invaze a okupace v průběhu let 2003 až 2007 zveřejnila britská agentura Opinion Research Business, která vycházela z dat Lancetu - 1 033 000 mrtvých Iráčanů.

Suma sumárum -- Spojené státy od roku 1991 páchají v Iráku vskutku nepřetržitou genocidu. Hůře snad trpěli jen Vietnamci v průběhu války v Indočíně. Válečná mašinérie postavená na lžích vysídlila z domovů více než 4,7 milionu Iráčanů, vytvořila tři miliony vdov a nespočet sirotků, zničila civilní infrastrukturu a celou řadu historických památek. Irácké školství, jež bylo v roce 1990 podle UNESCO jedno z nejlepších v regionu, je v mizerném stavu. Taktéž tamní sociální systém a zdravotnictví byly v 80. letech na Středním Východě téměř na špici, načež byly systematicky devastovány ekonomickými sankcemi v 90. letech, kdy se dramaticky snížila životní úroveň většiny Iráčanů. To samé můžeme říct o stavu čističek vod, kanalizace, elektráren, veřejných služeb, úrovni nezaměstnanosti, chudoby a stavu všeobecné mizérie.

Přestože je aktuální situace v Iráku lepší, než byla před čtyřmi a více lety, země se i v letošním roce stala druhým nejnebezpečnějším místem pro novináře na světě. Irák ovládá despota, který použil své bezpečnostní síly k etnické čistce Bagdádu, irácká vláda usmrcuje účastníky nenásilných protestů a mučí své odpůrce. Podle údajů Transparency International je Irák 4. nejzkorumpovanější stát na světě atd. Spojené státy by místo oslavných tirád na své vojáky měly Iráčanům vyplatit masivní reparace včetně vnitřních a vnějších uprchlíků, což je ovšem za stávající finanční krize problém. Okupační protesty v USA poukázaly na to, že se americké vlády nejsou schopny postarat o potřebné doma, natož v tisíce mil vzdálené zemi s jinou kulturou a náboženstvím.

0
Vytisknout
5348

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2011