Jak se vlastně Hitler stal kancléřem

5. 4. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 9 minut

Pokračuji ve čtení Hitlerova životopisu od Volkera Ullricha.

Ještě na konci ledna 1933 ani sami nacisté, včetně Hitlera, nevěřili, že to vyjde. Hitler pokračoval v trendu konce roku 1932, kdy mluvil opět bez masek, pokud jde o nacistický program. Po Berlíně koncem ledna dokonce kolovaly zvěsti o tom, že dojde k vojenskému puči pod vedením Papena a Hindenburga. Armáda ústy svého vysokého představitele dokonce cítila potřebu Hitlera osobně ujistit, že pokud s ním Papen hraje falešnou hru, armáda vyjde do ulic v Hitlerův prospěch. Stejně ale nacisté nevěřili ve svůj triumf. Jak se to mohlo stát, že to nakonec vyšlo?

Na začátku ledna zmíněného roku mělo Německo vládu generála Schleichera, který se snažil získat podporu napříč politickým spektrem. Levice mu ale nezapomněla, že se podílel na puči proti sociální demokracii v Prusku, takže ačkoli se snažil dělat politiku zvýšení mezd, uškodil jen sám sobě mezi zaměstnavateli. Levici nezískal.

Kromě toho se veřejně a velmi ostře proti Schleicherovi postavila pozemková aristokracie východního Pruska a obvinila jeho vládu, že chce zničit německé zemědělství. Hindenburg patřil mezi ně a tito lidé na něj měli velký vliv. V celé krizi zřejmě rozhodující. Kancléř jim odmítl vyjít vstříc. A k tomu je nutné přičíst to, že Schleicher ztratil náklonnost prezidentova syna Oskara, který zřejmě také proto loboval u otce za Hitlera. Zmínit je ještě třeba relativní úspěch NSDAP ve volbách v jedné malé, rurální, protestantské zemi, na kterou mašinérie strany upřela celé své úsilí. Bylo z toho jen necelých 40 procent. Hitler tím více ovšem trval na kancléřské pozici.

Schleicher byl ovšem v beznadějné pozici zejména kvůli tomu, že proti němu stála naprostá většina parlamentu. Rozštěpit nacistické poslance pomocí Georga Strassera se mu nepodařilo. Strasser v NSDAP totálně prohrál, byl odsouzen jako zrádce a v roce 1934 zavražděn v tzv. noci dlouhých nožů. Ale zpět k Schleicherovi. Levice i centristé byli proti němu. Nakonec se tedy dostal do situace, v níž mu nezbývalo jiné řešení než to, které navrhoval před ním Papen: rozpustit parlament a posunout volby tak, že to bude odporovat ústavě. Když se Papen Schleichera na podzim ptal, zda armáda je připravena v takovém případě zajistit bezpečnost, odpověděl záporně. Nyní chtěl jít Papenovou cestou. Moc se nedivím, že to Hindenburg odmítl. Prezident si už na podzim přál kancléřem raději Papena a vládu čistě nacionalisticky-pravicovou. Schleicher rezignoval. Podle Ullricha bylo udržení Schleicherovy vlády poslední možností, byť by to bylo proti ústavě, jak Hitlera zastavit.

O to, aby byl Hitler zastaven, se snažili i konzervativci okolo Papena (kam je nutno počítat právě i pruskou šlechtu). Papen se nehodlal smířit s tím, že byl Schleicherem vykopnut z kancléřství, a už 4. ledna v sídle bankéře Schrödera (člena sdružení pronacistických byznysmenů, tzv. Kepplerova kruhu) jednal s Hitlerem na tajné schůzce, kterou se nepodařilo utajit. V kontaktech na nejvyšší kruhy a organizování schůzek s nimi byl Hitlerovi velmi nápomocný také vlivný obchodník s vínem a čerstvý nacista Ribbentrop. Cílem lidí kolem Papena – včetně pruské šlechty – bylo zapojit Hitlera do vlády, získat tak legitimitu jeho voličské základny, ale přitom ho plně neutralizovat. Základní problém, který blokoval jednání v roce 1932, ale zůstával nezměněný prakticky po celý leden 1933: Hitler chtěl být kancléřem a mít skutečnou moc, zatímco Hindenburg Hitlera jako kancléře striktně odmítal.

V zásadě jen díky nedorozuměním, která praskla doslova minuty před jmenováním nové vlády, získal Papen souhlas dalších nacionalistických politiků pro Hitlerovu vládu (sám během ledna pochopil, že se musí vzdát kancléřství). Je bizarní číst o tom, jak na poslední chvíli tito lidé protestují proti pro ně nové informaci, že Hitler má být kancléřem, nebo proti Hitlerovu požadavku na nové volby. V tomto bodě se zasekl nacionalista Hugenberg a dost možná by necouvl a celý projekt by se zhroutil, kdyby do místnosti nepřišel prezidentův tajemník s hodinkami v ruce a naléháním, že prezident už čeká 15 minut po termínu, kdy mělo jmenování nové vlády začít. Hugenberg kapituloval. V Hitlerově vládě byli jen tři nacističtí členové: Hitler jako kancléř, Frick jako ministr vnitra a Göring jako ministr bez portfeje, který měl mít na starosti Prusko (tehdy kvůli Papenovu puči pod kontrolou centrální vlády). Papen byl vicekancléřem, Hugenberg byl ministrem hospodářství, jako ministr zahraničí pokračoval Neurath a jako ministr financí Krosigk.

Hindenburg ustoupil – zřejmě hlavně pod tlakem pruské šlechty – v tom, že Hitler se stal kancléřem. Na druhé straně Hitlerova vláda byla vládou jeho snů, spojovala celé spektrum nacionalistické pravice. Mohl si myslet, že dosáhl nejlepšího řešení, jaké mohl. Papen a konzervativci zase mohli snít o tom, jak Hitlera během pár měsíců zkrotí. V zásadě kromě komunistů, kteří chtěli stávkovat proti „fašistické vládě“, ani odbory, ani sociální demokraté, ani liberální tisk, dokonce ani židovské organizace, a už vůbec ne obyčejný člověk, typicky unavený politikou a neustálým střídáním vlád, netušili, co se to vlastně děje. Očekávalo se, že skutečnou moc budou mít v rukou Papen a Hindenburg a že vláda beztak dlouho nevydrží.

Ullrich pak sepisuje jakousi dvojitou bilanci. Nejprve bilanci faktorů, které Hitlerovi umožnily dostat se k moci. Nejprve ve společnosti silně rozšířený antisemitismus, zejména po první světové válce. Podle Ullricha výjimkou bylo sociálně demokratické dělnictvo. Dalším zásadním faktorem byla hospodářská situace. Pokud Ullrich předpokládá, že protiústavním držením Schleicherovy vlády do podzimu 1933 bylo možno Hitlera zastavit, staví právě na naději ve zlepšení německého hospodářství. Celková frustrace lidí z hospodářské krize vedla davy k naději v mesiáše, víru ve sliby národní jednoty, snění o návratu k roku 1914 atd. Dále jde o nefunkčnost výmarské demokracie, která se nikdy pořádně neodpoutala od monarchie. Prezident měl téměř císařské pravomoci a politické strany nebyly schopné hledat kompromisy a dohodnout se. Lidé jako Hindenburg demokracií pohrdali a chtěli se vrátit k monarchii. Pád koaliční vlády v důsledku světové hospodářské krize a nedohody levice s pravicí na tom, kdo ponese břemeno této krize, vedl v roce 1930 k vládnutí pomocí prezidentských dekretů bez skutečné demokracie až do Hitlerova nástupu k moci.

Další bilance, kterou Ullrich poskytuje, je bilance momentů, kdy bylo možno Hitlera zastavit. Především po pivním puči stačilo ho držet ve vězení celých pět let, které dostal u soudu. Podle Ullricha by se pak už téměř jistě nemohl vrátit do vysoké politiky. Další možností bylo držet Brüningovu vládu do roku 1934, kdy měly proběhnout regulérní volby. Papen by tak nemohl udělat v Prusku puč proti levici. Dále a ještě důležitější by bylo to, že by se nacisté nemohli v roce 1932 stát nejsilnější politickou stranou v Německu a v roce 1934 by, i díky zlepšení německého hospodářství, už nepředstavovali skutečné nebezpečí. Nejvíce kontroverzní možností je ta, že by se Hindenburg rozhodl jít se Schleicherovou vládou protiústavní cestou. Podle Ullricha by nacisté v takovém případě neriskovali konfrontaci s armádou, která by ve skutečnosti stála za Hindenburgem a Schleicherem.

Na závěr asi nezbývá, než odmítnou v české společnosti, zejména mezi pravičáky, rozšířený mýtus, že národní socialismus byl jako socialismus prostě levicový. Vidíme jasně, že Hitlera podporovaly velmi konzervativní kruhy z vysoké společnosti, dále jeho voličská i členská základna nebyla dělnická a s levicovými stranami nevyhledával žádnou spolupráci, naopak je chtěl velmi otevřeně a jasně zničit. „Socialismus“ v jeho podání je národní jednota, ve které zanikne třídní konflikt, protože všichni se budou starat o dobro celku. Na tom není nic marxistického a zřejmě ani levicového v širším smyslu (na druhou stranu, jak upozorňuje Richard Doyle v The Oxford History of the French Revolution, jedno z hlavních selhání revoluce byla, Rousseauem motivovaná, neschopnost ocenit hodnotu demokratické plurality a naopak lpění na národní jednotě). Je jistě pravda, že lidé jako Papen nechtěli plnit Hitlerův program, ale naopak využít Hitlera pro své konzervativní cíle, na druhou stranu během Třetí říše Papen neskončil v emigraci, ale zastával posty velvyslance v Rakousku (během anšlusu) a v Turecku. Kepplerův kruh se dokonce za Třetí říše napojil přímo na Himmlera a finančně podporoval jeho rasistickou „vědu“.

Pokud jde o východní pruskou šlechtu, zvanou tradičně junkeři, na anglické wikipedii si můžeme přečíst, že z jejích řad pocházeli Hitlerovi maršálové Rundstedt, Bock a Manstein a že mnozí junkeři využívali Poláků a lidí ze Sovětského svazu, které nacisti donutili pro ně pracovat. Na druhou stranu mezi junkery vzniklo centrum rezistence proti vládě nacistů (Kreisavský kroužek) a byli mezi nimi účastníci Stauffenbergova spiknutí (58 junkerů bylo v té souvislosti popraveno). S příchodem Rudé armády museli junkeři utéci ze svých domovů a jejich pozemkové majetky se staly součástí polské republiky.

1
Vytisknout
2171

Diskuse

Obsah vydání | 9. 4. 2024