Ponáspotopismus a kauza České pošty

5. 4. 2023 / Karel Dolejší

Tzv. transformace provedená po listopadu 1989 "geniálními" prognostiky navedla ČR na inherentně křehkou, dlouhodobě neudržitelnou vývojovou trajektorii, v níž řada předem dobře známých trendů fungovala jako časované bomby. 

Akceleraci krizových tendencí nakonec přinesly rozpočtová politika Andreje Babiše a spol., COVIDová krize nebo válka na Ukrajině. Nicméně větší část problémů, kterým Česko teď musí čelit, má kořeny v dávnější minulosti - kdy se oposmluvní "chytráci" rozhodli, že budou pokračovat v normalizační praxi rozkrádání státu a kašlání na jeho budoucnost, jen poněkud jinými prostředky.

Příjmy českých domácností nemohou dlouhodobě růst, natož aby doháněly příjmy v bohatších sousedních státech - protože klauso-zemanomika přinesla unikátní model montovny, který se už úplně vyčerpal. Jeho nedílnou součást představují závislost na levných surovinách z Východu, plýtvání energiemi a nízká míra přidané hodnoty.

Od druhé poloviny 80. let se už vědělo, že v ČR kvůli fenoménu tzv. Husákových dětí vznikne vážný nedostatek bytů - i v případě, že by došlo k realizaci tehdy ještě plánované bytové výstavby. Od té doby následující vlády problém v podmínkách faktického poklesu výstavby v zásadě ignorovaly - a dnes je tedy bytová situace v ČR druhá nejhorší v celé Evropě, hned za Srbskem.

Historie soustavného ignorování a odsouvání reformy penzí sahá přinejmenším do roku 1996 a týká se zrovna tak pravicových, jako levicových vykuků, kteří si spočítali, že pro ně bude výhodnější raději ještě pár let rozkrádat státní příjmy, než se starat o řešení narůstajících problémů eráru.

Do stejné logiky patří i osud České pošty, na němž by mohla vzniknout případová studie polistopadové maladaptace státních podniků (obdobně třeba České dráhy). Kdo pro poštu někdy v minulosti byť jen brigádnicky pracoval - mně se "poštěstilo" před více jak dvěma dekádami - ví velmi dobře, že z hlediska organizace práce na nejnižší úrovni se od rakousko-uherských standardů příliš nepokročilo. Dobře placený management přitom usilovně přivíral oči nad vyváděním peněz do různých soukromých projektů politicky forsírovaných napravo i nalevo. Už před dvaceti lety bylo zřejmé, že pokud se něco radikálně nezmění, takto vedený podnik nečeká žádná budoucnost. A nezměnilo se nic. - Tedy snad až na notoricky známou zkušenost s doručovateli, kteří dnes už na adresáta ani nezazvoní a rovnou vyplní oznámení o uložení zásilky. Jste "nezastiženi", protože personál na zákazníka kašle.

Nynější hlasitý kritik rozhodnutí ministerstva vnitra omezit počet poboček pošty, Andrej Babiš, hovořil o nezbytnosti restrukturalizace ČP před čtyřmi lety - ale jak je u tohoto politika zvykem, u řečí také zůstalo. Horký brambor přehodil na následující vládu - což je stejná taktika, jakou zvolil i v případě nepopulární penzijní reformy.

Pošta tak, jak fungovala dosud, s evropsky bezkonkurenčně hustou sítí poboček, přebujelým managementem a dlouhodobě klesajícími zisky (ve výslovné ztrátě je od r. 2018, navzdory soustavnému nabalování všelijakých parazitních výdělečných činností...), prostě není udržitelná - stejně jako v ČR není udržitelné kde co, nač se podíváte.

Velká iluze levičáckého populismu, který si stále dokola představuje, že po sečtení všech "malých" mínusů u jednotlivých položek v rozpočtu nakonec musí vzniknout jakési mýtické veliké plus, takže "stát" se postará o všechno, co se nachází na finanční skluzavce, vede k i v případě České počty k levným ničemným radám, že "se to má prostě platit ze státního".

Z aktuálního rozpočtu se má samozřejmě zaplatit dekády vznikající nedostatek bytů, schodek penzijního systému, ztráta České pošty, opožděná energetická transformace, vše, nač si jen vzpomenete - a peníze samozřejmě stát nakonec vypůjčí v zahraničí, aby zopakoval někdejší cestu polské ekonomiky před Solidaritou a Jaruzelským, případně řeckou cestu.

Nestačí jenom prožrat budoucnost vlastní; ještě ji zastavíme našim dětem, když zadlužení českého státu už dávno roste nejrychleji v celé EU - a stále zrychluje.

***

Pamětníci hromadného stravování si ještě vzpomenou, že i když se velká kolektivní várnice s pokrmy zdá být bezedná, na první pohled umožňující v nestřeženém okamžiku krást doslova každému, pokud z ní pořád a pořád jen berete, nevyhnutelně nadejde i chvíle, kdy naběračka na dně narazí jen na nelibou přiboudlinu - a pak už vůbec na nic.

Takového okamžiku se dnes dožili Češi. Stát déle jak tři dekády dojený subjekty s klientelistickými vazbami, zflikovaný nad ekonomikou v pasti středních příjmů, přestává mít peníze na cokoliv - nicméně více jak polovina voličů v této situaci preferuje politické strany, které na krizi reagovaly snížením daní.

Nezbytným výsledkem takové fundamentální zaslepenosti a takového systematického ignorování nezbytných změn se dříve nebo později musí stát tvrdý náraz do zdi, který zboří dosavadní iluze a vynutí si opožděná, ale o to bolestnější řešení.

V případě České pošty se to už děje. V jiných případech nás to teprve čeká.

Než ale půjde Titanic pod vodu, zkuste prosím pro uklidnění nábožně opakovat se mnou: "ANO, bude líp, ANO, bude líp..."