Generál Petr Pavel bude novým českým prezidentem…. Je jedním z nás!

6. 1. 2023 / Pavel Veleman

čas čtení 9 minut
"Nikoho jsem neubil k smrti! Nic jsem neukradl! Nic špatného jsem neřekl! Pravidla dodržuji! Představené respektuji! Já, Já, Já, Já, Já, Já! Ach, proč jsem já ten špatný ….Pouze s tou poslední větou nesouhlasím: Nebyls špatný! Jenom obyčejný."

Niklas Frank, Bratře Normane!

Pragmatismus, s jakým vystupuje pan Petr Pavel více než 40 let svého aktivního života, je tak podobný typologii českého, normalizačního, polistopadového občana a jeho pokračovatelů v rodinách, že musí vyhrát prezidentské volby. Vždy se dokázat sám o sebe postarat ( v každé době, v každém režimu jsou tito lidé vždy v čele pelotonu). Výchovou veden k poslušnosti a přizpůsobivosti k realitě cynického, mravně pokřiveného života. Vše je podřízené osobnímu úspěchu a prospěchu.

 

  1. Dívám se na fotku mladého komunisty Petra Pavla v uniformě státu ČSSR, ve výrazu mladého muže je patrná nafoukanost, tvrdost, vlastně člověk předčasně starý, již vrostlý do ďábelské dospělosti, do poměrů. Ve tváři není nic zajímavého, tvůrčího, kritického, je v jasné neosobní roli, do které ho režim a rodinná výchova dostala a kde je mu tak dobře.

  1. Dívám se na DVTV po 40 letech do tváře pěstěného muže, nevidím však žádné jiné oči, opět velké ego, určitá nadřazenost, v očích žádná životní pokora, omluva neupřímná, opravdové pochopení svého obrovského životního omylu mu je cizí, sám sebe má stále pod kontrolou – vzhled, chování, naučené odpovědi. Během řeči nevidím kritické myšlení, ale jen přemýšlení jak nejlépe odpovědět pro svůj účel, vše musí  ladit. To mají lidé v Česku rádi.

Pro něj a pro stále více občanů české společnosti již po 33 letech svobodného režimu naprosto „nesmyslná“ otázka, proč vstoupil do KSČ v roce, kdy jeho vrstevníci spíše „zvraceli“ děsem z doby, která zde byla. Ta otázka je jen nutné zlo, kterého se brzy zbaví.

Jen pro připomenutí: Píše se rok 1982, akce "Asanace" ( násilné donucení k opuštění země těch nejstatečnějších občanů) je dovršena, plné kriminály disidentů a "krásná tvář" šedivého muže, mi sděluje v rozhovoru pro DVTV: Koho to dnes, paní redaktorko a pane redaktore, zajímá?

Jenže zde nejde jen o selhání mravní. Ustrojení celoživotní povahy nejde totiž tak lehce změnit jako odevzdat starou uniformu komunistického oficíra a vyfasovat uniformu šviháka v NATO. Já vidím na dvou fotkách stále stejného Petra Pavla a právě proto by neměl být podle mého názoru prezidentem této země.

Dějiny jsou však milostivé pro určitý typ lidí a náš "příští prezident" měl obrovské štěstí.

Treba v roce 1981 například tím, že nemusel bojoval proti sjednoceným lidem Polska v odporu proti komunistickému zlu. Mladý, velící důstojník by možná asistoval u poprav vůdců hnutí Solidarita a dal rozkaz k střílení do statisíců svobodomyslných polských občanů, prostě by se choval a řídil podobný typ agrese, která dnes probíhá na Ukrajině a já nepochybuji, že by se zde velmi dobře prosadil, byl by jistě nositel vojenských vyznamenání tehdejší SSSR a snad by měl i pocit (jak dnes tvrdí), že slouží pracujícímu lidu a českému národu (jak v rozhovoru pro DVTV neuvěřitelně lživě uvedl: Nikdy by však nehájil ústřední výbor KSČ, to přece šlo ruku v ruce.

Také měl obrovské štěstí, že například nemusel trestat své podobně staré vrstevníky, kteří dnes jsou v jeho marketingovém týmu jeho největších sympatizantů (filmový režisér Václav Marhoul, nebo herec Petr Čtvrtníček), kteří by nejspíše nestříleli s velkou chutí do polských dělníků, žen a dětí v gdaňských loděnicích, hlavní základně nezávislého odborového hnutí Solidarita.

Díky "milosti dějin" tak své vrstevníky nemusel velící důstojník Pavel trestat za nesplnění rozkazu - možná i trestem nejvyšším. Dodnes si pamatuji na hrůzu dopisů tehdejších starších kamarádů na základní vojenské službě, kdy řešili strašné dilema, co budou dělat v situaci, pokud dojde k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Polska. Stejně tak strašné obavy jejich rodin.

Nepochybuji o budoucím prezidentovi této země, že jeho hlavní zájem bylo v době dospívání dokázat svému otci, že jeho jméno nosí zaslouženě. Zvláštní je argument, že se nejde vymanit myšlenkově z rodiny.

Já pocházím z Příbrami, kde bylo skutečně i mezi mými velkými kamarády a kamarádkami mnoho synů a dcer vojáků a naopak se dokázali právě této rodinné zátěži tvrdě postavit. Zde je nejspíše u pana Pavla  na vině až fanatická snaha vyniknout, neschopnost kriticky myslet, být vždy plně loajální a splnit úkoly komunistické rodiny, které se nechtěl postavit, byl totiž mravně podobný. Za mne je jednou z nejdůležitějších částí povahy opravdové osobnosti   prokouknout lež rodiny a dokázat se vymezit k této zátěži. To bych od prezidenta své země očekával jako základ jeho povahy.

Přesto je pan Pavel dodnes hrdý na otce, který byl celoživotně pod přímým řízením StB. Ve své v knize píše o svém otci jako o největším hrdinovi a mravní autoritě v celém svém životě. Přitom jeho otec se musel během života dostat do velmi těžkých životních situací, jako člen tvrdé „vojenské StB“ musel trestat mnoho mladých vojáků.

Stejně jako u příslušníků StB, bylo profesní náplní lidí, jako byl otec pana Pavla, být příčinou mnoha osobních neštěstí. Právě díky těmto "hrdinům" dětství budoucího prezidenta Pavla mnoho mladých lidí skončilo před vojenským soudem a před prokurátorem s mnohaletými tresty. Zde je důležité například sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), že největší a velmi utajené tresty byly udělovány právě před vojenskými soudy, kde je minimální možnost obhajoby a hlavně se VONS v rámci utajení k informacím o těchto obětech vůbec nedostal. Referování o těchto procesech mohlo být posouzeno jako napomáhání vlastizradě a mohl zde být uložen i trest nejvyšší - trest smrti (viz právní rozbor tehdejších disidentů Václava Bendy a Petra Uhla).

A pro pana generála štěstí opět prší:

No posuďte sami: Komu se povede vstoupit v konci komunistického režimu (zde je vidět, jak málo byl tehdy již dospělý muž prozíravý a naprosto neschopný vyhodnotit stav společnosti na konci 80. let) do služeb komunistické vojenské rozvědky plně podřízené SSSR a po pádu režimu vystoupit z té samé školy jako nadějný kádr demokratické armády a zařadit se bez mrknutí oka do služeb nového režimu.

Nedávno jsem vedl rozhovor se synem vojáka komunistické armády (narozdíl od budoucího prezidenta Pavla, nikdy nevstoupil do KSČ a z vojny utekl na nábor do dolů v Kladně. Potvrdil mi, že mu otec po roce 1989 říkal, že z těchto lidí (prý jim říkali vlčáci) - měli strach i samotní důstojníci: „Jak jsem je viděl ve dveřích kasárny, tušil jsem, že je zle“.

Těmto vojákům v civilu nikdy nešlo o to, řešit - kdo se opil nebo utekl za slečnou mimo vycházku. To byli skutečně tvrdí, až „fašisticky přísní, drsní soudruzi“, kteří šli vždy za svým jasným zadáním: Tvrdá politická perzekuce každého vojáka, který nějak třídně nezapadl do kolektivu (stačila třeba fotka papeže v peněžence). Dal mi další jednotlivé příklady, které skončily mnohaletými tresty mladých vojáků.

Toto vše je však současné společnosti už vlastně jedno, prostě i takové autority jako Tomáš Halík mají pocit, že současná země potřebuje v čele silného muže v jasném západním směřování, který bude pan generál prosazovat. Není to zatraceně málo? A nemůže se takto povahově založený člověk opět proměnit?

Každý si neseme na zádech svoji osobní historii a je například zajímavé, jak Petr Pavel věřil tomu, že Irák vlastní jaderné zbraně (jednoznačně prokazatelná lež) a také mne zamrazil jeho souhlas ve vedení NATA s fyzickou likvidací "kurdských bojovníků proti Islámskému státu" ze strany Turecka. Tento tvrdý pragmatismus je jen pokračováním celého příběhu našeho budoucího prezidenta.

Tento stát však je v takové mravní, duchovní a sociální prázdnotě, že si tohoto celoživotního kariéristu vlastně rád zvolí. Vlastně již stačí, že odejde "Nejedlý" a nebude prezidentem Babiš. Stačí nám již tak málo, že ani nejsme schopni registrovat, jak podobní ve své minulosti, si jsou ve své životní pragmatičnosti (každý jinak) dva nejpravděpodobnější uchazeči a jedna uchazečka o prezidentský mandát.

Generál Petr Pavel však svoji roli falešného hráče hraje nejlépe. A proto vyhraje, uvidíte!



-1
Vytisknout
13797

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2023