Nesnesitelná lehkost českého eugenismu

12. 4. 2021 / Fabiano Golgo

čas čtení 20 minut

V únoru toho roku jsem se přestěhoval do České republiky. Bylo to koncem srpna 1997 a já jsem v internetové kavárně jménem Highland v pasáži paláce Metro psal a posílal své články o záležitostech střední Evropy do deníku Jornal do Brasil. Zároveň jsem si utvářel skupinu 68 českých „vzorků“ - lidí představujících různé typy sociálních, vzdělávacích, generačních a dalších kategorií, ve snaze zrcadlit možné české „typy“, které bych studoval v rámci sedmiletého kulturně-antropologického výzkumu, který jsem dělal s americkým kolegou.

Radek, bratr majitele této internetové kavárny, mluvil plně anglicky. Zaslechl mé rozhovory s kolegou o utváření této reprezentativní skupiny a nabídl nám pomoc. Měl na starosti to, co charakterizoval jako velmi tradiční - a tedy hodný zkoumání - český zvyk: posílat děti na pár týdnů  na letní tábor.

 

Radku Ptáčkovi bylo v té době teprve jednadvacet let, ale již projevoval jasné známky svého budoucího významu pro české humanitní vědy, později v životě se měl stát nejen slavným psychologem, ale také proponentem teorií, které se v současnosti vyučují na mnoha fakultách ve světě.

Při vědomí mého cíle porozumět českému způsobu života Ptáček správně poukázal na potřebu zkoumat děti, protože charakteristiky, které bych našel ve „vzorku“ dospělých, jsou důsledkem oněch  počátečních let vstřebávání kultury kolem sebe a snahou napodobovat to. Nikdy mě děti nezajímaly, nemám trpělivost s jejich chováním, závislým na  nekulturních instinktech. Takové chování může výzkumníku bránit  při studiu lidských osobností. Nicméně jsem  této příležitosti využil.  

Na začátku mi však nebylo sděleno, že asi padesát dětí ve věku od deseti do patnácti let, které byly v táboře na okraji města Tábor, jsou všechno děti „smetánky“ českého divadelního a filmového světa. Byl to speciální tábor pro děti slavných lidí. Jedním z nich byl například Ondřej Brzobohatý, syn Radka Brzobohatého a Hany Gregorové.

Tato skutečnost ještě více ztělesňuje smysl tohoto příběhu, jímž je nesnesitelná lehkost, s níž se v České republice přijímají teorie eugeniky, jako by šlo o samozřejmá fakta, které dává „selský rozum“. Od kulturně liberálnějších uměleckých tříd se takové rasově orientované předsudky neočekávají. Věří se, že jsou tito lidé otevřenější, více se zajímají o složitost lidských bytostí a jsou méně náchylní ke konzervatismu. Nicméně, přestože mnozí z uměleckých kruhů v českých zemích možná mají méně nenávistný a přijatelnější pohled na jiné rasy a na určité národnosti, často stále ještě jsou v naprostém rozporu se svými vrstevníky z méně provinčních národů světa.

Není to tak dávno, co jsem tu psal o překvapivé skupinové obraně xenofobních a eugenických teorií na jedné oslavě narozenin, kde byli hosti všichni od filmu, od fotografie a televizní dokumentární tvorby. Jejich univerzální přesvědčení, že jaksi černoši, Cikáni a Arabové mají nižší IQ (jako by to bylo stále ještě užívané měřítko pro úroveň evoluce a inteligence lidských bytostí, a jako by nízké výsledky u některých těchto skupin nebyly důsledkem ekonomických a školských poměrů, nikoliv důsledkem jejich rasy) a jejich poněkud fašistické odmítání vědeckých faktů, která vyvracejí jejích tvrzení, byly alarmující.  

Během těch dvou týdnů výzkumu  v roce 1997, kdy jsem bydlel na tom letním táboře za pomoci budoucího psychologa, jsem byl ohromen všeobecnými znalostmi dětí, většinou už s mnoha zahraničními zkušenostmi a schopnými komunikovat v angličtině, nemluvě o neuvěřitelném talentu, který mě mylně vedl k přesvědčení „Co Čech, to muzikant“. Neuvědomoval jsem si, že to byly děti umělců, takže nebyly přesným vzorkem celé společnosti.

Jedna věc však vynikla: desetiletý cikánský chlapec.

Ten chlapec tam byl jediným člověkem tmavé pleti. Protože pocházím z nejvíce rasově promíšené země na světě, v té době si můj mozek ještě nebyl schopen uvědomit, že se ten kluk něčím odlišuje. Protože jsem se do té doby učil o České republice z oficiálních zdrojů vzdělávání a informací, nikdy jsem se nestřetl s tím, že by Romové byli hlavní obětí místních předsudků, tak, jak jsou obětí předsudků černoši v jižních státech Ameriky.

Také jsem nevěděl nic o takzvaných cikánech, kromě folklórní stránky jejich kultury, včetně jejich tradice čtení z ruky a ježdění na koni. Neuvědomil jsem si tedy, že ten chlapec je cikán. Všiml jsem si, že ho v tom táboře všichni naprosto ignorovali a vynechávali. Nikdo ho nikdy nevybral jako součást skupiny, která se tvoří při různých aktivitách, jaké se na takových táborech odehrávají, vždy ho do skupiny přidal až jeden z dospělých, kteří tam na děti dohlíželi.  Osamělou výjimkou byl čtrnáctiletý Brzobohatý, který bez ohledu na jejich věkový rozdíl často chlapce zachránil tím, že ho pozval do své skupiny nebo si s ním šel hrát na klavír. Zdálo se, že chlapec tu ostrakizaci vůbec nevnímá, vypadal trvale šťastný a plný energie.

Po několika dnech, kdy jsem viděl tuto srdcervoucí sociální diskriminaci toho desetiletého chlapce, jsem se zeptal jednoho z dospělých lidí na táboře, proč tomu tak je. Pragmaticky odpověděl, že je to proto, že to je cikán a možná se jeho chování zdá ostatním příliš energické a neuspořádané. Nebyl synem nikoho slavného, ​​jeho otec pracoval pro Divadlo Archa v zákulisí. Že ho prý nechtějí do žádné skupiny, protože nedodržuje pravidla. Bylo to poprvé, co jsem tam uslyšel slovo, které Češi pak opakovali celých třicet let, aby ospravedlnili svou vrozenou xenofobii: „nepřizpůsobiví“.

Upozornil jsem na situaci Radka, který se poté systematicky snažil integrovat chlapce s ostatními. Také mě Radek poučil o této vlastnosti místní české kultury a od té doby vnímám dvojí metr českého úsudku nejen nad touto skupinou lidí, ale i nad  dalšími, jako jsou černoši, Arabové, „Jižané“ (kategorie, která šmahem zahrnuje bývalé Jugoslávce, Bulhary, Řeky, Albánce), Rumuny jako kategorii samu o sobě (ale zdá se, že tak Rumuny vidí celá Evropa), Italy (synonymum chaosu), Ukrajince a do jisté míry i Slováky (primitivnější bratranci). Vietnamci jsou v pořádku, pokud mlčí a mají své obchody otevřené dlouho do noci.

Smíšená manželství, bez ohledu na mnoho generací Vietnamců žijících v českých zemích,  a také  celková integrace a vyšší ekonomická úroveň nejmladších příslušníků této národnosti, to téměř vůbec neexistuje. To je jasným znamením téměř všeobecné xenofobie, která je vlastní české psychice.

Za téměř 25 let, od té doby, kdy jsem se poprvé přistěhoval do České republiky, se ukázalo, že za vnějším předstíráním, že jsou Češi lidé,  kteří si cení skromnosti a oškliví si  okázalost, že je to národ, který ohrnuje nos před veřejnými projevy emocí nebo před odvážnými, hrdinskými činy, že je to národ, který považuje za moudřejší raději se držet zticha, aby člověk nevzbudil pozornost a nestal se tak obětí, národ, v němž je oblíbenou a instinktivní sebeobranou proti šikaně od druhých  sabotáž (nekonfliktní, švejkovská taktika), se skrývá národ, který ve skutečnosti zastává nesmírně dogmatické přesvědčení ohledně toho, že česká kultura je daleko rozumnější, je civilizovanější a inteligentnější než všichni výše uvedení a řada dalších.

Došel jsem k závěru, že je to částečně důsledkem toho, co v Čechách zbylo z habsburského mocnářství. Přinejmenším od 17. století používali Evropané obecně jako vzor pro své zvyky chování své aristokracie. Buržoazie přijala  a naklonovala chování vládnoucí třídy a lidé v nižších třídách to napodobovali také. Po staletích rakouské nadvlády, bez ohledu na to, jak velké byly nelibost a odpor vůči Vídni,  právě z Vídně přišel český kodex hodnot. Čeští činitelé u vídeňského dvora   přinášeli  zpět do Čech své verze toho, co dokázali napodobit, aby vytvořili dojem, že jsou také z vládnoucích kast. To, co v české kultuře zůstalo zakořeněno i po získání nezávislosti, byl kodex přijímaného vnějšího chování,  tedy měřítko toho, co je civilizované a co civilizované není.

Rakušané kontaminovali českou kulturu přesvědčením, že komunikace na veřejnosti (neovlivnilo to však vůbec chování doma!) má být neslaná a nemastná, bez emocí, neosobní a praktická. Gestikulace či mimika není přípustná. Tento kulturní dovoz, smíšený s místním „věcným“ způsobem chování a pozdějším proletářským („chlebem a pivem“), kořením těchto kulturních zvyklostí, vedl k tomu, že se Češi stali nejsušším ze všech slovanských národů. Ale pouze když nejsou v soukromí nebo opilí, protože v intimitě domova nebo pod vlivem alkoholu uvolňuje Čech svou vnitřní „bordelářskou“, hlučnou,  „sprostou“ osobnost: v podstatě se v těchto situacích projevuje skutečnou češtinou, tak, jak mluvili Helena Růžičková či Vladimír Menšík.

S ohledem na tuto skutečnost (opravdový Čech v kontrastu s tím vlastním obrazem, ovlivněným Rakouskem, který o sobě má český národ),  jsem si vždy lámal hlavu nad tím, jak země, jejíž obyvatelstvo má historii „nepřizpůsobivého“ národa, ať už jako první národ, který se vzdorně postavil proti katolickému pokrytectví a který přežil všechny útoky zvenčí možná pasivně, ale neporažený,  neohýbající se před nepřítelem, národ, jehož původní staré mezinárodní jméno - Bohémové - se stalo synonymem pro dobrosrdečné bonvivány, dokázal potlačit typickou slovanskou impulzivnost a družnost a namísto toho potlačuje své přirozené chování.

Cikáni, stejně jako řada dalších skupin lidi, jsou považováni za „nepřizpůsobivé“, což dokazuje teorii Sigmunda Freuda, že máme sklon nenávidět u ostatních to, co nenávidíme sami na sobě. Najít někoho, kdo je ještě horší než my, házet kamením, to je lidský instinkt. Digitální věk právě zesílil svůj dosah.

Po celá ta léta jsem využíval určité strategie, jak tomuto eugenickému prostředí čelit. Snažím se poukazovat na to, že tento postoj je relativní, zaměřuju se na negativní stránky této kultury, i když se mi toto prostředí osobně tak líbí, že jsem se rozhodl v něm žít. Moje záliba má hodně společného s tím, co se mi nelíbí na mé vlastní kultuře, bez ohledu na tyto negativní místní rysy. Český přístup k náboženství, k násilí, k odpovědnosti, ke kázni, ke vzdělání, k sexualitě a k několika dalším aspektům mě přitahuje a udržuje v této zemi. To všechno však ale neeliminuje ani neoslabuje závažnost problému českého eugenismu, provincialismu, kyselosti, lenivosti a uzavřené arogance.

Ve snaze to učinit hovořím o předsudcích, které v tu či onu dobu vůči Čechům projevují jiné národy. A snažím se poukazovat na to, jak podobné jsou tyto předsudky těm předsudkům, jejichž prostřednictvím Češi diskriminují jiné lidi.  

Příklady: známé nápisy  v rakouských a německých obchodech  „Češi, nekraďte tady“. Jistě, toto bylo specifické pro začátek 90. ​​let, ale nepotkal jsem Rakušana, který by nepohlížel na Čechy podobným způsobem, jak se dívají Češi na Ukrajince. Často poukazuji  na to, že různé knihy, webové stránky, turistické průvodce a ústní svědectví neustále poukazují na špatnou osobní hygienu Čechů. Je příliš běžné, že se lidé v ČR více starají o čistotu svých domovů než o své tělo. Osobně jsem se díky svému postavení novináře setkal s desítkami politiků, podnikatelů a dalších příslušníků elity z Brazílie a Spojených států, ale pouze v České republice jsem u těchto vyšších vrstev společnosti zaznamenal, že neodstraňují osobní pachy napadající nos jiných lidí. Je vzácnější najít v jiných civilizovaných zemích tolik lidí ze středních vrstev (tedy nepodléhajících obtížím, kterým mohou čelit  proletářské třídy), kteří v podstatě smrdí. Takže poslouchat člověka, který smrdí, jak mi vysvětluje, že Česká republika si nepřeje, aby ty primitivní druhé národy jí znečistily místní kulturní rybník, je naprosto k popukání.

Kromě Rakušanů mívali i Chorvaté pohrdavý pohled na Čechy, a to nejen pro to, že si Češi na dovolenou v Chorvatsku vozili kufry plné nezdravého levného jídla, aby v Chorvatsku nemuseli nakupovat,  ale také za všechno to podvádění a nedodržování místních pravidel, v jasné symetrii s tím, co si Češi myslí o tolika jiných národech.

Také jsem už psal o tom, že v Brazílii znamená výraz „banho tcheco“ (české mytí), že si člověk chrstne trochu vody do podpaží a předstírá, že je čistý.

Další málo známá popkulturní maličkost, která očerňuje Čechy pro lidi v zahraničí, byla časem zapomenuta, protože když se to dělo, komunistická diktatura o tom v Československu neinformovala, a protože se to stalo v 70. letech, ztratilo se to. Ale milionům Američanů to vtisklo do mysli, že Češi jsou v podstatě idioti.

Bratry Festrunkovy ztvárnily slavné hvězdy Steve Martin a Dan Akroyd, takže to nebyla okrajová záleživost. Vysílalo se to v televizi každý týden jako komediální skeč v nejsledovanějším a dodnes  ikonickém americkém televizním pořadu Saturday Night Live.  

Georg (Steve Martin) a Yorturk (Aykroyd) byli dva bratři, kteří emigrovali z Československa a směšně se oblékali, mluvili nahlas a chovali se, jako by byli nejneodolatelnějšími muži na Zemi. Neustále obtěžovali ženy, kterým říkali lišky, a chovali se nesmírně nepříjemně. To se považovalo na základě zkušenosti s Čechy v New Yorku za typické české chování:


Pro ilustraci toho, jak je tato dvojice dodnes součástí americké popkultury, stačí říci, že Steve Martin ten skeč znovu oživil a slavná hollywoodská hvězda Cameron Diaz si zahrála Čechy obtěžovanou ženu ještě v roce 1998. A v roce 2013  hrála jednoho z českých idiotských bratrů ve scénce pro tentýž ikonický televizní program Saturday Night Live dokonce megahvězda Justin Timberlake:



Není to moc pěkná karikatura. Pochybuji, že by se někomu z  Čech tato charakteristika líbila nebo by s ní souhlasil. A to je problém těchto zjednodušování a zobecňování o jiných kulturách. Málokdy se zmiňují o většině lidí. Usuzuje se, že pro většinu menšin jsou typičtí ti jejich členové, jejichž   charakteristiky jsou nejviditelnější a nejvíce kontrastují se současným stavem. Z tohoto důvodu, i když drtivá většina gayů a lesbiček není zženštilá, obecně panuje názor, že tomu tak je. Takže všichni, kteří se necítí být reprezentováni karikaturami skupiny, do které patří, musí žít s předsudky zaměřenými na tu karikaturu, která s nimi nemá nic společného.

Nejde o to, zda jsou Češi lepší nebo horší než Skoti nebo Peruánci, ať už je česká kultura civilizovanější než kultura z Toga, ale o to, jak bezpečně se cítí Češi ohledně své údajně vrozené vyšší intelektuální kapacity, ignorujíce, že ​​veškerá česká sláva pochází z minulosti, od lidí, jejichž potomci z velké části zemi opustili, buď po válce, během Pražského jara, po sametové revoluci, nebo jako potomci elity po roce 2000. Většina z toho, co zbylo, jsou potomci rodičů, jejichž hovory doma nebyly složité, nesoustřeďovaly se na subjektivní věci, naopak, většinou se zabývaly jen hmatatelnými každodenními problémy, filozofické otázky tito lidé ignorovali jako záležitosti jen pro  neoblibenou „inteligenci“. V zemi zůstala jen chudá intelektuální základna a intelektuály, kteří zde ještě žijí, diskriminují dnešní mocní a česká nálada doby.


Jednou jsem věnoval Václavu Klausovi jako dárek k narozeninám zvětšovací zrcadlo, jaké používají tramvaje, v rámci akce „Fluxus art“ s využitím českého podvratného humoru v umělecké performanci pro časopis Redhot. K tomu Klaus dostal blahopřání s nápisem „Takhle můžete se vidět ve velikosti, jakou si myslíte, že máte“. Klaus je jen společným jmenovatelem svého biologického druhu.

Ten letní tábor v roce 1997 skončil o jedné neděli. Brzy ráno všichni nastoupili do autobusu zpět do Prahy. Řidič oznámil: V noci zemřela při automobilové nehodě princezna Diana. Mezi staršími přítomnými nastal všeobecný rozruch.

Cikánský chlapec, který seděl hned vedle mě úplně vzadu v autobusu, se nahlas zeptal: Kdo je princezna Diana?

Autobus se začal otřásat hlasitým smíchem, pískáním a urážkami. „Oni“ nemají doma televizi, škádlil ho blonďatý chlapec. Bylo to poprvé za celou cestu, kdy se cikánský chlapec stal středem pozornosti. Následovalo nejméně 15 minut urážek a zesměšňování toho chlapce,  jak to dělají děti. Cikánskému chlapci to zjevně to nevadilo a když to slovní lynčování skončilo, kluk pronesl perfektní angličtinou:


All can see, in the shining places,
Vestiges of her classic graces;
Where her footsteps, fleet and stark,
Have beautifully embossed the dark.

We know indeed, that the stately and golden
Antlers, hunters and heroes olden,
Wood-nymph, satyr, and sylvan faun.
Goddess and stag, are gone! All gone!
But still, as strange as it may appear,

Sometimes when the nights are bright and clear,
The long-breathed hounds are heard to bay
Over the hills and far away!
And lovers who walk at love’s high noon,
See something flash in the light of the moon,

As a shining stag swept through the sky,
And the chase of the goddess were up, on high.
But be this as it may, in sooth,
It is only in the pursuit of truth,
That the soul shall overtake and possess

The most exalted happiness.

Znám ten text jen proto, že jsem se zeptal, co to je, napsal jsem si jméno autora a vyhledal ho. Báseň se jmenuje Diana of the Hunt, Diana z lovu, a je od amerického básníka z 19. století jménem Forceythe Willson.

Chlapec netušil, kdo je princezna Diana, zatímco jeho bílí „nadřazení“ přátelé měli rodiče, kteří nepochybně sledovali bulvární zpravodajství, kde se o Dianě mluvilo pořád.  Proč ten chlapec znal tuto báseň zpaměti, to netuším. Hodně mě to ale poučilo o nesnesitelné lehkosti, s jakou se Češi všech tříd a generací potýkají s rasismem a s xenofobií.

3
Vytisknout
13777

Diskuse

Obsah vydání | 15. 4. 2021