Nedá si říct klima, anebo spíš lidstvo? Či jen někteří politikové?

16. 5. 2017 / Miloš Dokulil

Jako někdo, kdo se narodil poněkud dřív a může tudíž i zcela spontánně – aniž by se zcela evidentně mýlil – srovnávat svou životní zkušeností vzájemně delší úseky času, tvrdím, že zima jako roční období kolem poloviny 20. století (ale i předtím) bývala nesrovnatelně onačejší třeskutostí tehdejších mrazů a množstvím „nachumeleného“ sněhu všude kolem, než jsou teď ty zimy, jejich mráz a haldy sněhu třeba na počátku nynějšího už 21. století. Jako kdyby rovněž z těch ještě dřívějších časů byly mezi lidmi dnes zcela běžná očekávání v zimě mrazů často – a ne jen výjimečně – kolem -20° C (a blížících se -30° C!); aniž v létě ty teploty příliš často v maximech překračovaly naopak třeba nějakých +27° C. Ani z životního prostředí se ještě nevytvářel nějak naléhavě „technický“ problém. Vždyť třeba zrovna moderní věda, jak jí rozumíme dnes, teprve se před sto lety váhavě rodila.

Ve 30. letech 20. století se nejdříve začalo ustalovat vědomí o třech základních složkách atomu a během 2. světové války bylo překvapivě znovuobjeveno DNA, aniž někdo hned tušil, o jak významný objev takto tehdy šlo. A vzdělanější publikum z poloviny 20. století stále bylo ochotno sázet na to, že náš Vesmír je přece poměrně malý a mladý, protože jej tvoří jen „naše“ Mléčná dráha, jejíž stáří hodně lidí „na tom našem Západě“ spojovalo stále ještě tehdy se starozákonními představami. V rámci jednotlivých klimatických pásem dělat si před 60 či 75 lety těžkou hlavu s počasím nevypadalo nikterak ani zajímavě, ani plodně.

Navíc též ve střední Evropě do 2. světové války ještě sociálně vládl patriarchát; a před 1. světovou válkou Osmanská říše hraničila přímo s vlastí našich tehdejších předků, s Rakousko-Uherskem. Hospodářství i vyspělých států kolem roku 1914 bylo stále ještě teprve zemědělsko-průmyslové; takže zatím ještě nevypouštělo příliš mnoho škodlivých zplodin do ovzduší, aby se tím musel někdo tehdy příliš naléhavě (a již poučeně) zneklidňovat. A bez adekvátních vědeckých poznatků ani třeba zrovna ještě před nějakými 70 nebo 50 lety nebylo možné poznat již tehdy narůstající a dokonce zcela evidentní nebezpečí spojené se škodlivými emisemi do ovzduší, ani případnou před nimi obranu.

Takže co? Vždyť, historicky vzato, nějaké jedno století nebo jeho třeba tři čtvrtiny nejsou z perspektivy počínajícího 21. století „nic moc“. Vždyť i lidé se teď v průměru dožívají nesrovnatelně vyššího věku než třeba před sto lety. Takže jejich historicky zakotvená paměť si může i počasí promítnout do svého pravděpodobně staticky zakotveného a v představách zakonzervovaného klimatického schématu.

Jenže… když padla zmínka o lidech, ani v tomto ohledu již dávno na tom svět není jako třeba na počátku 20. století, kdy na naší Zemi žilo jen něco málo přes 1,5 miliardy lidí (snad přesněji 1,650 miliard), automobilismus byl v plenkách, neexistovala ještě letadla, a obecně byl stále tažnou silou kůň (ale i kráva); a pokud byla zima, zatápělo se v kamnech a topilo se jak uhlím, tak dřevem.

Dnes je jen nás lidí za těch posledních sto let již čtyřikrát tolik; a každý člověk je denně nejen konzumentem nějakých potravin, na jejichž produkci byla vynaložena energie, ale šatí se, vyhřívá si příbytek, buduje další a další továrny nebo komunikace, vyrábí náročné zboží, jezdí automobilem, létá; a „díky tomu“ je naše ovzduší stále více zamořováno nežádoucími spalinami a odpadními látkami. Nedávno dosáhla koncentrace CO2 tehdy (a ještě dosud) magické hranice 400 ppm (tj. nežádoucích částic na milion; roku 2015); jen za posledních 30 let se tento ukazatel zvýšil o celých 55 ppm!

Abychom stále neodbíhali do té výchozí a ještě jaksi bezděčně – pokud jde o klima – bezstarostné doby. (I když některými osobnostmi ta jistá – až suverénní – „ležérnost“ se překvapivě udržela až do dneška; stačí vzpomenout si na málem pohrdavé formulace na adresu těch stávajícím klimatem zneklidněných od nynějšího prezidenta USA Trumpa.) Teprve před 20 lety vzal náš svět vážně výstrahy týkající se varovných trendů ve vývoji klimatu; vznikl tzv. Kjótský protokol (v prosinci 1997). Státy se měly zavázat ke snížení nežádoucích exhalací (pro šest škodlivých plynů) o 5 %. Problém ovšem byl nemalý s tím, aby ten závazek na sebe vážně vzal – pokud možno – celý svět. Eviduje se, že třeba v prosinci 2004 (k 16. 12.) ratifikovalo Kjótský protokol 132 zemí; někteří významní znečišťovatelé zůstali mimo tuto dohodu, která chtěla prostřednictvím států-znečišťovatelů podchytit minimálně 55 % množství vytčených emisí.

Ratifikaci např. odmítly USA, které se na světových nežádoucích exhalacích v rámci „Protokolu“ podílely tehdy 36 %; a tedy víc než třetinou! 18 let po jednání v Kjótu začala obdobná jednání v Paříži (v prosinci 2015). Tato ujednání, která měla snad naléhavěji a závazněji čelit stávajícím a již evidovaným změnám klimatu (měla především omezit emise CO2 po roce 2020), byla schválena 195 smluvními stranami 12. 12. 2015 a podepsalo ji následně 177 států (na „Den Země“, 22. 4. 2016; ratifikací ovšem tolik jako podpisů nebylo).

Šlo a nadále jde o závažný mezinárodní pokus takto posléze účinně zajistit omezení globálního oteplování. Ovšem teď musíme okamžitě konstatovat, že jen na několik málo států připadá celá polovina množství vypouštěných tzv. skleníkových plynů. Jde o tři státy: Čínu (s podílem 28,2 %), USA (16 %), Indii (6,2 %). V závěsu za nimi je hned Ruská federace (4,5 %). Tyto čtyři země mají na svém negativním účtu plných 55 % škodlivých plynů vypouštěných do ovzduší. (Nemůžeme teď zůstat u této choulostivé a zrovna nakousnuté tématiky teď déle.)

***

Zatím si předběžně zkusme aspoň trochu představit pouze Grónský ledovec. Masa, která se teď může každoročně měnit ve vodu, jako led obsahuje celých 250 km3 Pokud v těchto posledních letech tento ledovec zvlášť výrazně taje, přispívá k ne zrovna příjemnému vzestupu mořské hladiny naší zeměkoule plnými 40 %. Do-dejme k tomu „jen tak mimochodem“, že kdyby zrovna zmíněný ledovec roztál celý, světová moře by měla svou hladinu o celých sedm metrů výše než dnes. (K tomuto tématu zajímavě uvažoval Michael Le Page v New Scientist z 25. 5. 2013: Drowning in numbers; na str. 26-27.)

Jako kdyby takové výstrahy stále zněly naplano? A to dokonce i pro přímořské státy s velkými městskými aglomeracemi na pobřeží? Copak nás teď v té naší současné situaci může uklidnit skutečnost, že třeba během poslední ledové doby, která skončila zhruba teprve před 12 000 lety, byla světová moře se svou hladinou o nějakých 70 metrů výše než dnes?!

Jen tak „mimochodem“: Zatím posledním jako celek proběhnuvším rokem pro nás byl rok 2016. Teploty v arktické oblasti (tj. kolem severního pólu) byly v právě zmíněném roce o celé dva stupně Celsia výše, než by odpovídalo „průměru“ z předchozího času (tj. +2° C). Ten zatím uvažovaný průměr byl takto odvozen z třicetiletí 1981 - 2010; a to bylo období, které již plně spadalo do té registrované křivky pokračujícího oteplování naší Země.

To takto bylo zatím předběžné naše konstatování týkající se pouze vzduchu. Doprovodně bychom se měli zřejmě hned ptát, jaký efekt bude mít ten takto oteplený vzduch na zemský povrch, včetně na ledu zbavenou mořskou hladinu. Takže (v srpnu 2016) byl arktický mořský povrch o celých +5° C teplejší! A když nás přepadla ta zcela nečekaná tepelná vlna v listopadu 2016, poskočila teplota v arktické oblasti o stěží běžně tam tehdy představitelných +15° C. (Jistě se hodí připomenout i další závažné náměty s tím spojené.

Zájemce nechť se obrátí na New Scientist, z 8. 4. 2017, Fred Pearce, A year on thin ice, str. 33 až 37; uplatnil jsem teď údaje ze str. 36.) Možná stojí také hned za další podotknutí, že my lidé v tom námi adaptovaném a tedy „našem antropocénu“ každoročně „emitujeme“ (jak to noblesně zní, že?) na 35 miliard tun jenom CO2 do ovzduší. Jako kdyby ty škodlivé a takto zaregistrované plyny taky něco vážily? I když mnohé se rozplynou docela „do nevidím“ málem v okamžení, aniž je zrakem registrujeme? (Jako kdyby „smog“ v různých městech naší planety byl zcela jiný příběh, že?)

Pokud si některé vlády ve státech tohoto našeho současného světa umanuly, že jakoby udrží to oteplování na té hranici oněch zrovna zmíněných +2° C, pouhými deklaracemi se toho stěží dá dosáhnout. (Zajímavou stať k tomuto námětu má opět New Scientist, z 25. 5. 2013, Michael Marshall, A second chance to save the climate, str. 8 - 9.) Navíc je třeba si připustit, že když v přírodě kolem nás začnou některé specificky probíhající procesy, mohou mít svůj vlastní, a potom jen obtížně ovlivnitelný průběh. To třeba, když potom po odkrytí ledu začne se v zemi pod ním uvolňovat do ovzduší metan. (O tom jsem se zmiňoval docela nedávno: Na klimatické změny nebude již stačit konečně si jenom uvědomit, oč tu reálně běží! - 28. 4. 2017.)

Nebudu hned teď rozvádět další náměty, které doprovodně navazují na zrovna zmíněný proces klimatického oteplování naší Země. Raději se k tomuto tématu ještě jednou vrátím. Nyní aspoň abychom vzali vážně, že naše pozemské klima není jenom nějakým pochybným tématem navozeným pouze nějakými namyšlenými vědci nebo doprovodně někým, kdo takto pouze chce na sebe nějak výrazně a navíc možná neobvykle upozornit. Kromě toho, že věcně jde o problematiku z oblasti přírodovědní, je to současně přímo prioritní politikum, které nesnese další odklad pro případné řešení, na něž mělo dojít nepochybně již dříve; a zároveň účinněji!

Problematika klimatických změn není žádná fikce. Je to priorita priorit nejen pro tuto generaci, ale aby i ta příští – a nejen ona – mohla ještě únosně žít.

0
Vytisknout
3141

Diskuse

Obsah vydání | 18. 5. 2017