Syřané v Německu: Teď už nás Němci nemají rádi

15. 2. 2017

Reportérka: Když teď kluci chodíte tady v Německu do školy, vy jste viděli věci, které vaši němečtí spolužáci neviděli.

Abjan: Ale my o tom nikdy nemluvíme.

Reportérka: Mluvíte se svými kamarády někdy o té syrské válce?

Abjan: Ne. To nejde.

Reportérka: Proč?

Abjan: Když jim to začnete říkat, oni si myslí, že je to divný. Neviděli nikoho zemřít - já jsem viděl lidi umírat. Oni nikdy neviděli tank - já jsem viděl tanky. Oni tomu prostě nevěří.

Reportérka: A tak to nemohou pochopit?

Pořad rozhlasu BBC The World at One navštívil v úterý už po jednadvacáté rodinu syrských uprchlíků, které se podařilo uprchnout před bombardováním a vražděním do Evropy a žije nyní ve Frankfurtu. Sleduje její osudy pravidelně už 18 měsíců. Poté, co byla rodina vězněna v Maďarsku, dostala se do Německa a byla velmi šťastná. Jaká je ale její situace teď?

Yahman: Říkají, že máme právo zůstat v Německu rok.

Reportérka: Rodina má nové zprávy. Dostali dopis od úřadů, který jim sdělil, že dostali právo zůstat v Německu po dobu jednoho roku.

K tomu: Úspěšná integrace. V Bavorsku je integrace uprchlíků úspěšnější než kdekoliv jinde. Bavorské ministerstvo práce, sociálních věcí, rodiny a integrace ZDE

Yahman: Pak říkají, že nám dají povolení zase na další rok.

Reportérka: Avšak čtrnáctiletý Yahman a jeho matka Mažd tím nejsou zrovna nadšeni.

Yahman: Protože je to jen jeden rok. Je to pro nás dobré, ale potřebovali jsme víc.

Reportérka: Po roce čekání doufala syrská rodina Dhniových, že dostane trvalé povolení k pobytu. Avšak po několika teroristických útocích začaly být německé úřady daleko opatrnější ohledně poskytování uprchlíkům práva na trvalý pobyt.

Yahman: Chcete-li tu v Německu zůstat, musíte se naučit německy.

Reportérka: Povolení k pobytu pro syrskou rodinu bude obnoveno za rok, pokud dokáží, že se přizpůsobují místním podmínkám. Naučí se německy a stanou se dobrými občany. Sedmnáctiletý Abjan se životu ve Frankfurtu naprosto přizpůsobil. Cítí se sebevědomě:

Abjan: Proč by mi to neobnovili? Já nejsem špatný občan. Studuju ve škole, učím se rychle německy. To rozhodnutí je špatné pro špatné lidi.

Chlapci a jejich matka sedí v malé kuchyňce, v centru jejich života v malém půdním bytě s jediným pokojem. Je jasné, že se od loňska mnoho změnilo.

Reportérka: Abjane, ty ses za rok hodně změnil?

Yahman se naučil velmi dobře anglicky i německy. A Abjana, který tolik usiloval o to, aby se dostal do německé školy, nyní fascinuje všechno na školním rozvrhu. I předměty jako dějepis, které ho dříve moc nebavily.

Abjan: Je strašně zajímavé dovědět se o evropských postojích k historii. Pro nás byla 1. světová válka invazí. Pro Německo je to jiné. Je to všechno věc perspektivy. Opravdu mě to baví.

Reportérka: Třiadvacetiletá Alma je nyní tak nezávislá, že ji nemohu ani dostihnout. Je kdesi ve městě s kamarády. Jejímu otci to nevadí. Jejich matka, Mažd, která dobře ví, že jejich budoucnost v Německu na tom může záviset, se intenzivně snaží naučit se německy.

Mažd: Já německy už rozumím.

Reportérka: Už německy rozumíte?

Mažd: Ano, samozřejmě. Ale stydím se odpovídat.

Reportérka: Je to věcí sebevědomí. To přijde. Mažd chodí každý večer na čtyři hodiny na vyučování němčiny. Domů se vrací až v deset hodin večer.

Yahman: Nikdo nám nevaří.

Reportérka: Tobě se stýská po mamince.

Yahman: Stýská se mi po mamince.

Reportérka: Ale ona se učí německy, to je dobře, ne?

Yahman: Ano, to je dobře. Naučí se německy a pak bude chodit do práce. Pro mě je to dobré.

Reportérka: A kdo ti bude vařit večeři pak?

Matka se ďábelsky směje.

Němčina je větším problémem pro jejího manžela.

Reportérka: A chodí váš manžel taky na hodiny němčiny?

Abjan: Otec přestal chodit.

Reportérka: Proč přestal? Co se stalo? Je to pro něho příliš těžké?

Abjan: Můj otec říká, že tam nechce chodit, protože všichni ti lidé, co se tam učí, že je to celé jako v Afghánistánu. A pořád mluví.

Reportérka: Nelíbí se mu, že je tam tolik Afghánců?

Abjan: Jo. Že prej jsou odporní. To jsem právě nechtěl říct, protože --

Reportérka: No jo, ale co když totéž začnou Němci říkat o Syřanech?

Za minulý rok se nezměnila jen celá tato syrská rodina. Změnila se i atmosféra v Německu. Předsudečný postoj otce této syrské rodiny vůči uprchlíkům v Německu hodně zesílil, a Němci jsou o hodně míň vstřícní.

Abjan: Když nás vítali, tak na nás byli strašně hodní.

Reportérka: A myslíš, že to už přestalo?

Rodina si myslí, že atmosféru v zemi změnily ty teroristické útoky.

Abjan: Oni poté, co pro nás tolik udělali, se stali terčem útoků. Žádný člověk tohle nepřijme.

Reportérka: Cítíte od nich hněv?

Abjan: Ano. Jsou na nás naštvaní. Cítím, že nás tady nechtějí.

Reportérka: Vzhledem k tomu, že otec této syrské rodiny už nechodí na hodiny němčiny, nemá moc důvodů vycházet z bytu ven. Když jde ven sám, ztratí se. Tráví nyní většinu dne tím, že leží v kuchyni na kanapi, silně kouří a civí do světlíku jako pták v kleci. Neadaptoval se na německou společnost tak dobře jako všichni ostatní v této rodině, ale teď je to poprvé, kdy na tom opravdu záleží.

Abjan: Když se lidé nenaučí německy a budou dělat problémy, pošlou je zpět.

Reportérka: Myslíš, že tvůj otec nedostane šanci?

Yahman: Má šanci zůstat tu rok.

Reportérka: Ale podívej se, tvůj otec není špatný člověk. Za rok se možná nenaučí německy, a tak nedostane povolení k pobytu.

Yahman: To je otázka. My ho možná dostaneme a on ne.

Reportérka: Ví, že to riziko existuje?

Yahman: Myslím, že ano, jo.

Abjan ztrácí se svým otcem trpělivost. A se všemi Syřany, kteří se usilovně nesnaží se přizpůsobit Německu.

Abjan: Já se přizpůsobuju německé kultuře, přijímám ji a opouštím svou starou kulturu.

Reportérka: Německá média i němečtí politikové teď stále častěji říkají, že uprchlíci mohou přijít pouze, pokud se přizpůsobí. Souhlasíš?

Abjan: Ano, samozřejmě. Podívejte se, když nechcete chodit na plovárnu, protože jsou tam ženy v plavkách, jako muslim tam nechcete chodit, tak tam nechoďte. Ale nemůžete chodit na plovárnu a říkat jim tam, že tam ty ženy v těch plavkách nemohou být a ať vypadnou.

Reportérka: Chlapci se obávají, že když se uprchlíci nebudou pořádně snažit se přizpůsobit, že jich Němci budou mít plné zuby. Někteří Yahmanovi kamarádi se už mění.

Yahman: Mám kamaráda Němce na Facebooku. On tam píše: Jsou to uprchlíci, nelíbí se jim tady, tak mohou vypadnout. A Merkelová říká, je mi líto, ale jsou to uprchlíci.

Reportérka: Myslíš si, že Merkelová udělala chybu?

Yahman: Ano.

Reportérka: Ale proč? Protože pustila do země příliš mnoho lidí?

Yahman: Ano. Určitě příliš mnoho.

Reportérka: Ale koho bys sem nepustil? Komu bys řekl: Nemůžeš do země?

Yahman: No jo. Ale já to můžu říct.

Reportérka: Přidává se Abjan. Říká, že je od rodiny nevděčné stěžovat si na politiku Merkelové.

Abjan: My jsme všichni uprchlíci. Jsme tady a nemůžeme říkat: Nepouštějte sem Afghánce.

Reportérka: Ale vy si to myslíte.

Abjan: Ano, ale já to nemůžu říct nahlas.

Reportérka: Chlapci se strašně chtějí asimilovat a stát se co nejněmečtějšími. Zastávají názor, že země, která je zachránila, jim dala všechno, v co mohli doufat.

Abjan: Já vidím, jak se můj život teď rozvíjí. Líp, než jaké to bylo v Sýrii. Když začala válka, tak jsme nemysleli na příští týden. Mysleli jsme jen, jestli přežijeme příští hodinu. Protože jsme nemohli vědět, jestli ještě za den budeme naživu. Ale tady můžeme plánovat. Například příští měsíc se začnu učit plavat. Můžu jít do knihovny a půjčit si tam knihy ke čtení.

Yahman: Každý den si můžu plánovat, co chci dělat.

Reportérka: Je dobré moci si plánovat na dobu delší než jednu hodinu.

Yahman: Ano. V Sýrii jsme vůbec nevěděli, co se stane. Za jedinou hodinu se mohlo všechno úplně změnit. Vstali jsme v sedm, a pak, bomba. Hodinu předtím, než jsme měli jít do školy. Všechny okenní tabulky na vzdálenost 100 metrů to rozbilo.

Reportérka: Když teď kluci chodíte tady v Německu do školy, vy jste viděli věci, které vaši němečtí spolužáci neviděli.

Abjan: Ale my o tom nikdy nemluvíme.

Reportérka: Mluvíte se svými kamarády někdy o té syrské válce?

Abjan: Ne. To nejde.

Reportérka: Proč?

Abjan: Když jim to začnete říkat, oni si myslí, že je to divný. Neviděli nikoho zemřít - já jsem viděl lidi umírat. Oni nikdy neviděli tank - já jsem viděl tanky. Oni tomu prostě nevěří.

Reportérka: A tak to nemohou pochopit?

Abjan: Ano, ano, přesně. Je to pro ně divný. A pak, já mám kamaráda, a ten pořád říká, že jsem terorista.

Reportér: Tvůj kamarád ti říká, že jsi terorista?

Abjan: Jo. Jako vtip. Není to vlastně vtip. Já to cítím, že to není vtip.

Reportérka: Dívá se na tebe s podezřením?

Abjan: Jo.

Reportérka: I když je to tvůj kamarád?

Abjan: Je to můj kamarád. Je to můj nejlepší přítel.

Reportérka: Ani pro chlapce, kteří se tak usilovně snaží integrovat, to není lehké. Nikomu z nich se nedostává žádného poradenství pro psychické trauma, které zažili. A nemají možnost mluvit o světě, který opustili. Ale teď se soustřeďují na budoucnost. A kluci jsou pořád jako v Jiříkově vidění, že měli možnost přijít do Evropy:

Abjan: Já se vždycky zastavím na ulici a dívám se a říkám si: Vždycky jsme se dívali na televizi na ty západní seriály. Viděli jsme to jen ve filmech. Teď to vidím na vlastní oči a je to skutečný život. Někdy se opravdu zastavím a dívám se kolem a říkám si: To je krásné.

Zdroj v angličtině (audio) ZDE

0
Vytisknout
5062

Diskuse

Obsah vydání | 17. 2. 2017