Těm, kteří i po zvolení Donalda Trumpa chtějí patřit na Západ

11. 11. 2016 / Tomáš Korda

„Patříme na Západ, ne na východ“, zní motto dne, jež vyjadřuje spíše touhu než konstatování. Pokud by se totiž jednalo o prosté konstatování samozřejmé věci, nebyl důvod to konstatovat. Co nám tedy tato výpověď říká o tom, kdo ji vypovídá? To, že má pochyby, zda patříme na Západ, a proto právě tam chce patřit. Na tom jistě není nic špatného. Kdo by taky nechtěl patřit na Západ, kde se svoboda ve smyslu svobody volby, protože jinou svobodu neznáme, uskutečňuje nejen, když jdeme nakupovat, ale také když jdeme k volbám. Svobodně nakupovat lze dnes už skoro všude po světě, ale svobodně volit to je velkou devízou Západu.

Přesto se najdou se tací, kdo na Západ patřit nechtějí. Nejsou to však ani zdaleka ti, kteří by chtěli patřit na Východ (kdo by taky chtěl žít v těchto neslušných společnostech), ale spíše ti, jež nemusejí chtít patřit na Západ, protože vědí, že tam už patří. Takový Američan nezná středoevropskou touhu stát se západní zemí. Je si jist samozřejmostí svého státu.

Proto také sebevědomé západní země nemají žádný problém s navazováním styků s Východem. Respektují jejich význam a zdaleka tolik nemoralizují. Nebojí se, že by vztah k východním zemím zacloumal jejich identitou. Tato jistota o vlastní identitě dělá ze států státy suverénní a dává jim svobodu vybrat si, s kým se bavit budou a s kým nikoli. Státu, který tuto jistotu postrádá, nezbývá než se na tyto suverénní sáty upínat.

  Jak je na tom stát český, zůstává zatím nerozhodnuto. Pro mnohé občany je totiž naše přináležitost k západním státům nadále nejspíše pouze formální. Stále si nejsou jisti tím, kam jejich stát vlastně patří. Proto s velkou nevolí vnímají posun v zahraniční politice své vlády a svého prezidenta. Vadí jim, že nestydatě obrací svůj obchodní zrak k Číně či Rusku. Obchod asi považují za víc než jen za pouhý obchod.

Špatnou náladu v nich probouzí vzpomínka na působení bývalého prvního náměstka ministra zahraničí Druláka, jehož rozšíření Havlovy koncepce zahraniční politiky o sociální rozměr pociťují jako zradu. Mají strach z toho, kam se jejich stát ubírá a k jaké sortě zemí by se mohl přiřadit. Bojí se, přitom by stačilo tak málo, aby se nebáli. Stačilo by totiž, aby si uvědomili, že rozšíření obzorů české zahraniční politiky o východní země a jejich zápis do našeho obchodního rejstříku, představuje právě ten jediný možný objektivní doklad toho, že jsme si konečně jisti tím, že patříme na Západ. Jen s touto jistotou může v klidu a bez výčitek navazovat obchodní styky se východními zeměmi.

  Proč však tento vcelku triviální postřeh lidé přehlížejí? Proč si toto tolik demonstrujících proti Zemanovi nechce připustit? Proč nechtějí vidět v Zemanovi naplňovatele Havlovy touhy patřit na Západ? Proč se začlenění zemí, jako je komunistická Čína, do repertoáru naší zahraniční politiky nechápe jako uskutečnění touhy stát se suverénní západní zemí?

Proč nepochopit, že (paradoxní) pravdou Havlova upnutí se na Západ nemůže být Zeman, Drulák nebo nynější vláda? Proč? Nejspíše právě proto.

Kdo by si taky chtěl svůj pěkný obrázek o našem bývalém panu prezidentovi kazit Zemanem. Kdo by taky chtěl tímto způsobem usmrtit Havlům odkaz? Kdo by si chtěl přiznat, že Havlova velká – komunistickým režimem dlouhodobě živená – touha, aby se náš stát stal západní zemí, se naplnila? A tím, že naplnila, také vyhasla. Ale ne dosti na tom. Naplnil ji Zeman a možná před ním i Klaus. Oba jako první začali v domácí politice myslet ekonomicky a Havlovi přenechali vliv v zahraniční politice. Avšak i tu nakonec ovládli svým ekonomickým myšlením.

Že se to někomu nemusí líbit a považuje to zradu Havlova odkazu, je dost dobře možné a s přimhouřením oka snad i pochopitelné. Přesto je však logika věci neúprosná a nelze ji uprosit nanášením moralizujících odsudků na Zemana. Nezbývá než logiku věci pochopit – tedy pochopit, že politika založená výhradně na morálce, jako byla ta Havlova, je pro svou naivitu bezbranná a přístupná negaci, třeba v podobě ekonomického myšlení Klause nebo Zemana.

  Tudíž tragičnost Havlovy koncepce politiky spočívá možnosti ji negovat. Proto jsou nyní negováni ti, kteří na Staromáku v duchu Havlova pojetí politiky protestovali proti Zemanovi. Jejich snažení proto Zemanovu pozici musí akorát posílit. Jestliže si tedy nepřipustí, že Klaus a nyní Zeman jsou pravdou a nechtěným výsledkem Havlova politického moralizování, začnou žít život, který se hodí označit termínem Václava Havla život ve lži.

Lží je tedy to, že touha stát se západní zemí nebyla dosud nasycena. Lží je, že bychom snad kvůli Zemanovi nebyly ještě tak úplně západní zemí. Lží je, že by v tom snad mohla mít prsty naše komunistická minulost. Nejen díky revizi naší dosavadní zahraniční politiky, ale také díky Trumpovu zvolení můžeme s jistotou prohlásit: Naše politická reprezentace vypadá (více méně) jako ta na Západě, obchodujeme s Čínou jako západní země, nesnášíme washingtonský nebo bruselský establishment jako lidé na Západě, ale nenechme se mýlit, jsme západní země. Heslo, že patříme na Západ, ne na Východ, tedy vskutku platí.

Toto heslo by jistě dost dobře mohlo fungovat v devětaosmdesátém. Dnes také funguje, ale přesně opačně. Komunisté by stěží podepsali, že patří na Západ. Zeman by to podepsal s radostí.

Když nás proto děsí, jakým směrem se Západ v čele se Zemanem, Trumpem, Orbánem, Le Penovou a dalšími ubírá, je třeba přestat vnášet do politiky moralismy a zvnějšku vyjadřovat své rozhořčení nad stavem věcí. To věcem moc nepomůže. Viz situace v Sýrii. Nenapomohlo tamější občanské válce velkou měrou právě moralizování a na něm založená podpora „demokratické opozice“? Není na vině černobílý obraz zlého diktátora (Asad, Zeman, komunisté), proti němuž stojí dobrý a ve svém nitru demokraticky smýšlející slušný lid, skoro jako je ten náš, který protestuje proti Zemanovi?

Chceme-li tedy kultivovat své morální rozhořčení, stačilo by vzpomenout na Havlovu nekritičnost vůči Západu spojenou s jeho hyperkritičností vůči Východu a tuto nevyváženost překonat v jedné kritice, která bude adresovaná jednomu státu. Tato kritika musí být tedy na jedné straně oddaně loajální vůči kritizovanému státu, ale na druhé straně si vůči němu musí zachovat kritický odstup. Není v tom ale rozpor? Jak se identifikovat s něčím a zároveň si vůči tomu zachovat odstup, protože bez něj není žádná kritika možná? Řešení není tak složité, protože je jenom jedno: kritika musí rozdíl mezi sebou a danou věcí, v našem případě státem, vepsat do věci samé a tím kritizovaný stát rozštěpit ve dví. Rozdvojení věci není nic tajemného a znamená jen to, že věc není ve skutečnosti taková, jak se nám jeví. Stát tedy nelze redukovat na to, jak se nám skrze naší politickou reprezentaci jeví. Což v praxi znamená, že například oddělíme stát od Zemana a díky tomu se můžeme jako pan Kalousek na státní svátek dostavit bez výčitek do Vladislavského sálu. Díky rozdvojení státu na jeho skutečnost a jeho jevovou stránku, není problém se s ním identifikovat v obavě, že se zachováme servilně vůči jeho jevové stránce (Zemanovi, vládě apod.). Proč? Protože jev můžeme nadále kritizovat, ale nikoli už z nějaké vnější pozice (třeba ze Staroměstského náměstí), nýbrž z pozice státu samotného, tedy jakoby zevnitř. V tom spočívá pravý význam věcné kritiky, která nekritizuje věc z vůči ní vnějšího stanoviska morálního subjektu, nýbrž kritizuje věc z hlediska jí samé za to, že její jevová stránka jí samé neodpovídá. Věcná kritika je proto sebekritikou věci samé.

Díky věcné kritice je proto vůbec možné mluvit o reformě státu, reformě ve vlastním smyslu slova. Jen díky ní je možné chtít stát uskutečňovat a chtít, aby se přiblížil tomu, čím ve skutečnosti už je. Díky věcné kritice nejsme odkázáni k tomu nahrazovat stát nějakým lepším vzatým odněkud zvnějšku, třeba demokratickým státem ze Západu, jak se to přihodilo státům postkomunistickým. Na stát totiž nelze přišpendlovat nic zvnějšku, byť by to byla západní demokracie. To, co lze, je jediné: vzít stát, jaký tady máme, a začít prohlubovat jeho státnost a tím realizovat ideu státu. To je život, který by si zasluhoval být označen jako život v pravdě.

0
Vytisknout
1748

Diskuse

Obsah vydání | 11. 11. 2016