Jak Francie zachránila z moře 120 000 uprchlíků

5. 10. 2015

V roce 1979 francouzští politici a intelektuálové odložili neshody a přivítali více než 120 000 vietnamských a kambodžských uprchlíků. V současné krizi ve Středomoří je něco takového nepředstavitelné.

Představte si, že největší intelektuálové z pravice i levice jednotně volají po záchraně lidí na vracích, které bloudí Středomořím. A že je ve Francii vítají s otevřenou náručí.

Dnes je to nemyslitelné; přesto se to stalo. Tento příklad existuje déle jak 35 let, ale nikdo se neohlíží nazpět.

Došlo k tomu v roce 1979 a krize spojené s loďmi v Indočíně byla nonstop plná televize. Celé rodiny se tísnily na provizorních lodích v Jihočínském moři, ohrožovány piráty, žraloky, rozmary počasí... Vietnamci a Kambodžané prchající před komunismem a etnickým násilím či vydíráním se dostali do slepé uličky.

A stal se zázrak. Jean-Paul Sartre a Raymond Aron, dva intelektuálové protikladnější, než kdokoliv před nimi, se spolu s dalšími špičkami tehdejší inteligence sjednotili na společné věci. Na okamžik zapomněli na politické neshody, ačkoliv tehdy existovaly mnohem antagonističtější politické tábory, než dnes.

Tato různorodá koalice spolu s Lékaři bez hranic pronajala loď na cestu do Jihočínského moře, aby přinesla lidem v nouzi úlevu a pomoc.

Po záchraně na moři se koalice sešla znovu, aby pomohla lidem v improvizovaných táborech v zemích regionu - v Hongkongu, Malajsii atd.

Pokud si tu dobu nepamatujete, nemůžete odhadnout, kolik těchto uprchlíků Francie přijala a pomohla jim začlenit se. Nikoliv stovky, ne několik tisíc; 128 531 Vietnamců, Kambodžanů a Laosanů vstoupilo legálně na francouzskou půdu.

V textu zveřejněném v roce 2006 Karine Meslinová přednášející sociologii na univerzitě v Nantes, zaznamenala paradox:

"Ve Francii byla právě pozastavena pracovní imigrace a v zemi panovala hospodářská krize, což, zdá se, nepřispívá k vítání nových cizinců. Ale po měsících nebo letech čekání 128 531 občanů bývalé Indočíny, včetně 47 356 Kambodžanů, legálně vstoupilo na území Francie. Po příjezdu se těšili mimořádné pohostinnosti doprovázené empatickými projevy, které formulovali i političtí lídři."

A ptá se:

"Jak rozumět tomuto paradoxu? Jak to, že uprchlíci mohli těžit z takové pohostinnosti, když se uznává, že "v době nejistoty jsou zejména cizinci vnímáni jako hrozba pro etablované skupiny"?"

Meslinová připomíná, že významným rysem Francie v době prezidenta Valéryho Giscarda d'Estaing byly mnohé parametry sociálního systému nastavené tak, aby podporovaly pohostinnost. Příchod uprchlíků byl první příležitostí institucionalizovat spolupráci mezi spolky odpovědnými za příjem uprchlíků a státem, který odpovídal za jejich bezpečnost.

Takže po krátkém povinném pobytu ve čtyřech pařížských tranzitních domech se uprchlíci mohli rozhodnout, zda se pokusí o sebe postarat sami, nebo zůstanou v péči sdružení mobilizovaných kvůli nim.

Ve druhém případě odešli do dočasných ubytovacích středisek na dobu nejméně tří měsíců a poté je na úrovni obcí přijaly hostitelské výbory, které byly odpovědné za každodenní asistenci.

Současně s tím byly dočasně kvůli nim zjednodušeny obvyklé postupy udělování a obnovování pracovních povolení. Současně byly pro ně změkčeny i požadavky na udělování povolení k pobytu. Fungoval systém pobídek, včetně finančních, který usnadňoval jejich zaměstnávání.

To vše bylo doprovázeno soucitným a starostlivým diskurzem jasně odděleným od stigmatizace.

Značná část asijské komunity ve Francii, zejména ve 13. pařížském obvodu, vznikla touto přistěhovaleckou vlnou.

Antikomunismus pravice a špatné svědomí levičáků, kteří dlouho podporovali osvobozenecká hnutí, z nichž se staly utlačitelské režimy, umožnily dohromady tento vzácný konsensus.

Muži a ženy prchající dnes před válkou v Sýrii, což je také bývalé území spravované Francií, nebo před eritrejskou diktaturou, nebo před chudobou v Subsaharské Africe, kde má Francie historické závazky, nevyvolávají stejnou empatii.

Když slyšíme, jak Evropská rada jedná o přijetí 5 000 Syřanů a jejich rozdělení mezi půlmiliardu Evropanů, jaký děs by asi vyvolalo 128 000 Asijců přijatých jen samotnou Francií před desítkami let? Nebo miliony Syřanů či téměř milion Libyjců, kteří jsou v Tunisku...

Je pravda, že dnes chybí takové postavy jako Jean-Paul Sartre a Raymond Aron, které by symbolizovaly ušlechtilé spojení napříč ideologiemi a politickým spektrem.

Co platí pro Francii, platí i pro sousedy: Hlavní cenu z tohoto hlediska získal David Cameron, který oznámil, že pošle loď Královského námořnictva do Středomoří, aby každý migrant zachráněný britským námořnictvem byl vysazen na pobřeží nejbližších zemí, odkud se může dostat do Itálie. Elegantní.

Podrobnosti ve francouzštině: ZDE

0
Vytisknout
1718

Diskuse

Obsah vydání | 8. 10. 2015