Sociální demokrat Jonas Savimbi, aneb Víme, že nic nevíme?

12. 5. 2015 / Karel Dolejší

Bývalý angolský guerillový předák Jonas Savimbi se v mládí angažoval v portugalské komunistické straně; v polovině 60. let navázal spolupráci s Pekingem a odjel na výcvik do Číny; v polovině 80. let získal podporu amerických konzervativních institucí. Souběžně s tím v různých životních etapách vystupoval jako komunista západního střihu, maoista a sociální demokrat. Při veškerých proměnách politické identity zůstal fakticky kmenovým lídrem kmene Ovimbundu a jedním z nejúspěšnějších guerillových velitelů 20. století. Kdo však ví, možná by jej někteří kritizovali za "chybějící identitu"...

Co nám příslušné ideologické škatulky říkají o samotném Savimbim? Z historického odstupu velmi málo, pokud vůbec něco. Savimbi tyto nálepky potřeboval, aby mohl dělat to, na čem mu záleželo. Řečeno s Lévi-Straussem, provozoval s nimi "kutilství". Potřeboval v různých fázích vystupovat navenek, jako by byl komunistou, maoistou, sociálním demokratem, a dost možná na čas sám sebe i přesvědčil, že jimi také skutečně je. Na této sebestylizaci záležela jeho schopnost stát se přijatelným a získat podporu vnějších aktérů, jež mu umožnila realizovat vlastní kmenový projekt.

JIž před osmnácti lety vydal ekonom Timur Kuran interdisciplinární studii s názvem Private Truths, Public Lies: The Social Consequences of Preference Falsification (Soukromé pravdy, veřejné lži: Sociální důsledky falšování preferencí). Vysvětlil v ní, že falšování preferencí vystavovaných na odiv je ta nejobvyklejší věc na světě. To co si lidé skutečně myslí v soukromí se až na výjimky obyčejně nedozvídáme, protože pod vnímaným sociálním tlakem raději předstírají takové preference, o nichž si myslí, že jsou sociálně přijatelné a žádoucí.

Kuran načrtl teorii, jak falšování preferencí vyvolané vnímaným sociálním tlakem ovlivňuje kolektivní rozhodování, uchovává sociální stabilitu nebo naopak vede k rychlým a neočekávaným změnám, jak toto falšování překrucuje naše vědění o světě a maskuje skutečné možnosti politického vývoje.

Jedním z nejobvyklejších důsledků falšování preferencí je dlouhodobá reprodukce sociálních struktur, které v podstatě vyhovují málokomu, nicméně dlouho to zůstává skryto. Zároveň mají ale takové struktury sklon k náhlému kolapsu. Jakmile se najde kritické množství lidí, kteří přestanou předstírat staré preference, status quo se zhroutí jako domeček z karet a začíná vznikat nová rovnováha mezi soukromými názory a veřejně předstíranými preferencemi.

Z uvedených důvodů například ani průzkumy veřejného mínění (jakkoliv samy o sobě mohou manipulovat způsobem kladení otázek, není to nutně pravidlem) nezjišťují včas sociální změny, na něž je dávno tzv. zaděláno. Kuran takto vysvětluje mezi jiným například i neočekávaný pád "komunismu".

Ale zpět k Savimbimu. Ideologové museli z takové osoby s nejméně trojitou politickou identitou šílet, pokud brali za bernou minci jí falšované preference. Vysvětlovali motivy jednání živé osoby Jonase Savimbiho podle struktur a předepsaných motivací té které ideologie a zcela jim unikalo, že se nechali zmást pouhým mimikry. V poslední fázi se kmenový lídr lidu Ovimbundu vydával za sociálního demokrata, avšak společnost, kterou na ovládaném území vytvářel, nebyla ani v nejmenším sociálně demokratická. A nezáleželo na tom, aby taková byla. Sociálním demokratem se Savimbi prohlásil, aby získal uznání v USA a díky němu také peníze a vojenskou pomoc. A to bylo vše, oč tu šlo.

Mnohé postkomunistické struktury se od kmenových struktur v Subsaharské Africe nebo třeba Jemenu nijak zásadně neliší. Také zde se v jistý okamžik stalo výhodným a takřka nezbytným předstírat, že se politici hlásí k demokratické levici či pravici západního střihu, ačkoliv jejich skutečné preference byly a jsou jiné. Tam kde fasáda již opadala, jako třeba v Maďarsku, vidíme, jak málo skutečných demokratů za sebou tento desítky let trvající proces zanechal. Jakmile nastala nová situace, rádoby posvátné střídání "lib-lab", jak to nazval Václav Bělohradský před svým řepkovým obdobím, je pryč stejně, jako je na totéž bezprostředně zaděláno v Británii a brzy také již v České republice. Přitom není třeba oplakávat prozápadní demokratickou levici v postkomunistickém prostoru víc, než jen opravdu maličko. Vznikala utilitárně, narychlo, bez vazby na autentické zaměstnanecké struktury a solidní odbory a mnozí její proponenti se co do soukromých názorů nijak principiálně neliší od vyznavačů volného trhu vždy a všude. Čest výjimkám.

K pochopení postkomunistických společností je třeba mít na paměti Kuranovu knihu a nepouštět ze zřetele falšování preferencí za účelem zvýšení kariérních šancí. Ale zrovna tak je třeba podrobně studovat reálné sociální a společenské procesy v těchto společnostech - místo toho, aby se jim stále dokola jen předepisovaly západní standardy a normy, k nimž se kdysi účelově a v podstatě s postranními úmysly přihlásily. Již vidíme i v ČR, jak se bývalí úhlavní nepřátelé scházejí na jednotné platformě a děsí veřejnost tu přistěhovalci, tu "fašistickou" Ukrajinou - bez ohledu na to, zda se dříve hlásili k prozápadní levici nebo pravici. Jedna fáze předstírání evidentně končí a kromě zjevné polarizace politické scény podle postojů k islámu a Putinovi není zatím jistého nic.

Pokud se někdo raduje, že "pravda konečně vyjde najevo", mám pro něj nicméně smutnou zprávu. Ať už to se vztahem české společnosti k západním hodnotám nakonec dopadne jakkoliv, docela určitě zmíněný proces nepřinese zánik předstíraných preferencí samotných, ale pouze nový režim předstírání. Ani Savimbi nikdy neřekl otevřeně, že chce v Angole v zásadě patriarchální kmenovou společnost zotročující ženy, ale jen měnil jednu předstíranou ideologickou identitu za novou a výhodnější. A to byl prosím všechno jiné než běžný konformní parlamentní politik.

Kromě toho je docela dobře možné, že staré a podle mnohých prý prohnilé a trapné předstírání prozápadní levice a pravice v ČR byla nakonec hra docela nevinná a benigní ve srovnání s tím, co přinese daleko méně stabilní a předvídatelná budoucnost v Babišistánu.

0
Vytisknout
1979

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2015