Noc krátkých žabikuchů?

13. 5. 2015 / Martin Profant

čas čtení 6 minut

Bohumil Kartous upozornil ZDE, že na funkce, jejichž nositelé budou mít díky novému zákonu o státní službě „definitivu“ (pokud lze vůbec v souvislosti s naším zákonem použít tak silné slovo), se pokoušejí různí ministři dosadit na poslední chvíli svoje lidi. Očekávatelný fenomén Kartous odsuzuje silnou metaforu "noci dlouhých nožů" naznačující čistku a masovou likvidaci nepohodlných, doplněnou dvěma příklady, které kupodivu příliš nesvědčí pro autorův názor.

Kartous odhalil, že za pověřením Václava Pícla řízením Národního ústavu pro vzdělávání (NUV) se skrývá zkratka, která má tomuto spolustraníkovi ministra školství a odboráři poskytnout výhodu v budoucím výběrovém řízení na definitivního ředitele. Ministr by mohl Pícla rovnou jmenovat a tak není jasné, proč by postupoval takhle složitě. To ale B. Kartous neřeší, zato nám poskytne informaci o „zcela utajené“ a zjevně bezdůvodné výměně. Vyzní to, jakoby ministr Chládek odvolal vynikajícího ředitele a dosadil nezpůsobilého nýmanda.

To by snad bylo uvěřitelné v roce 2011, kdy byli odejiti Miroslav Procházka či Stanislava Krčková, dva lidé, kteří měli dlouholeté zkušenosti s rezortním výzkumem a rozsáhlou admnistrativní praxi a kteří tehdy ředitelovali dvěma ústavům sloučeným tehdy do dnešního Národního ústavu pro vzdělávání. Mgr. Miroslav Hořejší, který je nahradil, měl sice letité zkušenosti jako funkcionář hokejového klubu, ale žádné s řízením velké instituce či pedagogickým výzkumem. Tehdy ale Kartous o žádné noci dlouhých nožů nepsal, nevadila mu ani sešvagřenost Hořejšího s vlivným představitelem Věcí veřejných, tedy strany, ze které tehdy náhodou pocházel také ministr školství. Oproti tomu Václav Pícl byl čtyři roky náměstkem ministra a pár let vysoký funkcionář školských odborů, má tedy potřebnou kvalifikaci a kontakty pro krizový management instituce, která potřebuje stabilizovat před jmenováním nového ředitele.

Ovšem z pohledu „noci dlouhých nožů“ je hlavní, že Národní ústav ve vzdělávání není ani „ministerstvo“, ani „jiný správní úřad“. Nespadá tedy pod působnost Zákona o státní službě. Existují-li nějaké zprávy o tom, že se ministerstvo školství etc. rozhodlo ředitele NUV do služební systematiky zařadit, pak by se slušelo varovat před zjevným pokusem o porušení a pokřivení zákona. Pokud ovšem nejde jen o to, plivnout si na Pícla.

Také příklad s Agenturou pro sociální začleňování není šťastný, i když složitější. Jiřímu Dienstbierovi ml. se povedla věc, velmi neobvyklá u našich politiků obecně a u něj zvláště. Vyjádřil se totiž naprosto pravdivě a věcně: Úředníci si nemohou určovat své povinnosti, organizační strukturu a toho, pod kým je budou vykonávat. Nedodal ale k tomuto evidentnímu A ono B, které z něj očividně vyplývá: Agentura pro sociální začleňování neměla nikdy vzniknout jako součást úřední struktury Úřadu vlády. Ale i kdyby to dodal, bouře nesouhlasu a stávková pohotovost úředníků Agentury by ten výrok stejně přehlušily.

Agenda Agentury se opravdu dost dobře nedá vtěsnat do úřednické šablony a Úřad vlády, který má zákonem jasně vymezené kompetence, se k narůstajícímu a hladovému organismu Agentury musí nutně chovat jako k cizorodému tělesu. Kdysi, když pro vznik Agentury lobboval Jan Jařab, zdálo se jejím podporovatelům umístění na Úřadu vlády příhodné, protože nevyžadovalo souhlas Parlamentu a také ministerstvo financí, nevstřícné vůči novým institucím, mělo mnohem menší prostor k nesouhlasu. A ač to může působit jako pomluva, nebylo málo lidí z neziskového sektoru, kteří věřili, že začlenění ve vrcholném orgánu vlády posílí pozici a manévrovací prostor Agentury.

Nechci soudit, zda mohla Agentura vzhledem ve stávajícím rámci fungovat lépe a rozhodně nechci zpochybňovat dobrou práci, kterou odvedla. Stačí ale pohled na počet a typ lokalit, kde Agentura funguje (cca 10 procent,chybí ty největší), a na kvalitu, komplexnost a počet dat a analýz, které zveřejňuje, aby člověk viděl, jak je to zoufale málo v porovnání s tím, co potřebujeme.

Úředník si šéfa a agendu určovat nemůže, to by přestala fungovat státní správa (dokonce i v porovnání se současným stavem). Mimoto je spousta věcí, které by úředník dělat neměl, protože režim úřední práce pro ně není vhodný; a ledaskterou z těch věcí by měla dělat Agentura: například shromažďovat, vyhodnocovat a zveřejňovat údaje potřebné nejen pro rozhodování o státní politice v oblasti sociálního začleňování, ale také pro utváření kritického postoje veřejnosti v této oblasti.

Nemuseli bychom při úvahách o novém statusu Agentury pro sociální začleňování stavět na zelené louce, máme tu dost vyzkoušených vzorů, od minimalistického řešení odpovídajícího Agentuře ochrany přírody a krajiny až po instituce založené zákonem, s vlastním rozpočtem a tou či onou formou rady, které vybírá ředitele a podstatným způsobem spolurozhoduje o principech organizační struktury. Jistě vláda, která by se k podobnému institučnímu zakotvení Agentury pro sociální začleňování odhodlala by musela být odvážná, velkorysá a nesměla by vycházet z postoje: We're the Government and You're Not; prostě taková ta vláda, co o ní vyprávěl kandidát na prezidenta za ČSSD, dokud neměl ministerské starosti a proto mu zbýval volný čas na ideály.

Vím, že čtenáře je potřeba zaujmout a metafory odkazující k nacistické historii jsou vděčné. Jsou-li dosti barevné, obejde se pak text bez znalostí, objektivity či přemýšlení. Přesto nevidím důvod, proč byl lidé, kteří znalosti mají a přemýšlet dokážou, museli cpát fakta do kartouzy přeexponovaných metafor.

0
Vytisknout
10810

Diskuse

Obsah vydání | 15. 5. 2015