Radio Scotland

Reportérčin zápisník z Brna: Zatímco někteří na pádu komunismu vydělali, jiní ztratili cestu

16. 5. 2015 / Amy Mackinnon

Tato reportáž se vysílala v sobotu dopoledne v BBC Radio Scotland. V angličtině ji naleznete ZDE, od času 1.20.45:

Náměstí Svobody je jako mnoho podobných malebných evropských městských náměstí: živé zahrádky u kaváren zaplňují ulice, sedí v nich zákazníci, kteří se po dlouhé zimě opalují v jarním slunci. Pouliční hudebník hraje známé melodie. Doprovází ho čerstvá sprška z tryskající fontány. Neexistují žádné známky toho, že toto město strávilo 41 let za takzvanou železnou oponou. Na hlavní ulici v Brně, v druhém největším městě České republiky, najdete standardní západní obchody s oděvy a fast-foodové restaurace. Pobočka restaurace McDonalds, možná typický symbol kapitalismu a globalizace, má na náměstí čelné místo.

Je tomu něco více než čtvrt století od té doby, co se v Evropě rozložil kapitalismus, a Česká republika od té doby prošla pozoruhodnou a rychlou transformací. Býval to jeden z nejtvrdších režimů v tomto regionu s příkazní komunistickou ekonomikou. Nyní je to kapitalistická země, kde zakořenila demokracie a je to členská země NATO i Evropské unie. Nemluvě o tom, že je předním cílem hord skotských mladíků, kteří sem jezdí na pitky o víkendu.

Česká republika je často dávána za vzor jako zlaté dítě postkomunistických změn, ale jaký byl dopad na životy lidí, po takovém obratu o 180 stupňů? Na hlavním náměstí v Brně jsem se setkala s Alešem a s Hankou. Je jim 23 a 24 let a neznají nic jiného než postkomunismus. Bývalý režim, který natolik ovlivnil životy jejich rodičů a prarodičů, je pro ně historii. Ptám se jich, jak pohlížejí na změny za poslední čtvrtstoletí. "Celkem vzato jsou lidé nyní spokojenější," řekla mi Hanka. "Můžeme cestovat do zahraničí a studovat, co chceme. V obchodech je více zboží a máme samozřejmě svobodu projevu." Já jsem také dítě postkomunismu. Narodila jsem se v roce 1989, zrovna když se rozpadala berlínská zeď. Mám celou řadu českých přátel a velmi těžko bych dokázala pochopit, že před pětadvaceti lety bychom byli odděleni zdí a soupeřícími ideologiemi.

Dnešní mladí lidé v Česku jsou téměř nerozeznatelní od mladých lidí na Západě, v tom, jak žijí a jaké mají plány a touhy. Pro mladé Čechy otevřely politické změny mnoho příležitostí, které nebyly k dispozici pro jejich rodiče. Mohou studovat, co chtějí, a lehce cestovat po Evropě. Mohou se účastnit v politice a vyjadřovat svobodně své názory. Zmizel nedostatek potravin a fronty za komunismu, police supermarketů jsou nyní přeplněny nejrůznějším zbožím z celého světa.

Avšak s touto zvýšenou svobodou a možnostmi volby přišlo i zvýšené riziko. Zmizela záruka plné zaměstnanosti, která existovala za komunistické éry a kdysi silný sociální stát byl omezen. Většině mladých lidí to nevadí. Berou možnost nezaměstnanosti jako normální životní fakt. Ale starší Češi, kteří vyrostli za komunismu, pociťují tyto změny citlivěji.

Hovořím s Jaroslavem, 82, který strávil skoro polovinu svého života za komunismu. Ptám se ho, co si myslí o změnách po roce 1989. "Situace je o 40 procent horší, než jak to bylo dříve." Jeho otevřenost mě překvapuje. "Já nemám problémy, ale jiní jsou nespokojení. Soucítím s chudými lidmi... Někteří členové inteligence jsou na tom dnes lépe, ale lidé se základním vzděláním jsou na tom hůře. Protože za komunismu měli všichni, co potřebovali, neexistovaly třídní rozdíly... Dnes jsou lidé nezaměstnaní. Mladí lidé jako vy. Ale moje dcery pracují u firmy Exxon Mobil," dodává s pýchou.

Přechod ke kapitalismu přinesl příležitosti pro mladé lidi, jako jsou Jaroslavovy vnučky, ale pro mnoho starších Čechů to znamená problémy a nestabilitu. Sociální síť v zemi byla omezena právě v době, kdy dospěli do věku, kdy jí častěji potřebují. To se odráží na volebních výsledcích. Pro KSČM hlasuje stále dost podstatná část voličů, zejména starších lidí, a je to třetí největší politická strana v parlamentě. Je ironické, že strana, pro kterou kdysi lidé museli povinně hlasovat, se nyní stala příjemcem protestních hlasů v demokratických volbách. Zatím jsem se však ještě nikdy nesetkala s nikým, kdo by chtěl návrat do komunistické éry - lidé nezapomněli, jak svazující byl tehdejší režim a jak byl chronicky neefektivní.

Avšak pro některé lidi byl tlak, vzniklý v důsledku politických změn, příliš velký. Minulý měsíc zemřel bratr mého známého, poté, co tragicky propadl alkoholismu. "Nevěděl si prostě rady," říká mi známý. Jeho bratr byl uměleckým kovářem. Pracoval v družstvu a restauroval jemné železné kování na barokních kostelích, které zdobí česká města. Po pádu komunismu bylo družstvo zlikvidováno a Tomáš začal samostatně podnikat. "Jenže problém je, že ne každý je podnikatelem," říká mi jeho bratr "a Tomáš měl spoustu problémů, udělal práci a zákazníci mu pak za ni nezaplatili. Nestaral se o politiku, ale komunistický režim nenáviděl. Jenže se nedokázal uživit. Měli jsme v České republice značně drastický kapitalismus a právní struktury byly velmi nerozvinuté." Tomáš začal pít. "Kdyby nedošlo k pádu komunismu, asi by se nestal alkoholikem a předčasně by nezemřel," říká mi jeho bratr. "Byl to obyčejný, normální člověk."

Zpátky na hlavním náměstí v Brně sedím na slunci a dívám se na kolemjdoucí. Bezdomovec, shrbený, s nataženou dlaní, chodí od jedné lavičky k druhé a lidé, jeden po druhém, odmítavě potřásají hlavou. Za touto scénou je zákazníky přeplněná zahrádka italské kavárny. Lidí popíjejí espreso a víno a opalují se v pozdně odpoledním slunci. Kontrast obou scén připomíná, že zatímco mnozí na změně režimu vydělali, jiní ztratili cestu.

0
Vytisknout
5642

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2015