Improvizace podle („neochvějných“) pravidel (?)

12. 5. 2015 / Miloš Dokulil

Před lety jsem náhodou poznal jednoho pana docenta, který zřejmě po celá desetiletí, když se dostal se svým výkladem na začátek 19 století, důvěryhodně zahlaholil o „Óžýstu Kóntovi“. (Šlo ovšem o jméno Auguste Comte, jehož křestní jméno se čte „ógyst“.) Měl-li takto naservírováno každoročně v posluchárně třeba na sto párů uší, infikoval do hlav jejich nositelů přinejmenším v tomto zcela konkrétním případě výslovnostní zmetek.

Pravděpodobně jen s omezeným dosahem zakotvené účinnosti. Snad pro čas zkoušky z daného předmětu. I když nikdy nelze vyloučit, že nejen „fama crescit eundo“ (tj. že „pověst roste tím, jak se šíří“; z latinského klasobraní). Že tyto a další vzory vysokoškolské kultivace jisté tradice se též obdobně potom dostávaly s odvozeným věhlasem slovutné instituce v „šíř i dál“. Když uvážíme, že francouzština přestala být diplomatickým jazykem s počátkem druhé světové války, kdo by se divil, že takto pasivní uplatnění jejích výslovnostních regulí neblaze pokleslo uvedeným způsobem v jednom dotčeném případě zrovna za „normalizace“?

Jiný případ může být nemálo specifičtější. Výtvarníci dobře znají jméno Hieronymus Bosch. Ne že by to jméno figurovalo často mimo specifický okruh odborníků. Když se to jméno ocitlo mezi výtvarně kultivovanými Čechy, ti v těch dřívějších (ještě rakouských!) časech s velmi tehdy frekventovanou němčinou, okamžitě navázali na své znalosti z výslovnostní praxe pravopisné němčiny; a od oněch časů „jeden furt“ se suverénně vyslovuje to příjmení „boš“. I mezi špičkovými znalci nikdy tomu nebylo jinak! I když nizozemská výslovnost toho jména by měla náležitě být „bos“! (Co na to říci? Jen to, že zvyk je druhá přirozenost? Náležitě poučená korektnost stranou?) Útěchou nám budiž, že to jméno není na našem slovně komunikujícím a mimo výtvarno orientovaném „jídelníčku“ příliš často.

To s „Ajfelovkou“ je tomu zcela jinak. Hned když se ta tehdy zcela jedinečná stavba objevila na obzoru Paříže (k světové výstavě roku 1889), málem na celé půlstoletí zůstávala nejvyšší stavbou tehdejšího světa. A opět zapracoval týž – teď rakousko-uherský – stereotyp. Psalo by se to „la tour Eiffel“. A české oči, zvyklé na fonetické přepisy podle vzoru němčiny, četly hned (a teď již jeden a čtvrt století) to počáteční psané „ei“ jako „aj“. Takže máme stále „Ajfelovku“! (Správná výslovnost je „la túr efel“. Takže by to měla být „Efelovka“, že?) Jako kdyby nepřevážila suverenita navyklých (a běžnou praxí „standardizovaných“) postupů při řešení takovýchto problémů z dřívějších časů! (Že šlo zase zrovna o jazykový import z Francie, nebudiž lamentací.)

*****

Ty výchozí příklady vzešly z časů či konkrétních místních souvislostí, kdy nutně nemusely okamžitě být na příjmu miliony lidí. Aby si naléhavě okopírovaly normu (či její „amatérský“ paskvil). A stačilo navíc, že po druhé světové válce už Češi nemají mezi sebou 3,5 milionu Němců, takže bezprostřední staletá konfrontace těch dvou jazyků zmizela a — máme po třech generacích najednou problém. Jak vyslovovat zatím ještě u nás se vyskytující německá jména? Třeba psané „Schejbal“? Anebo „Schwarz“? (Zatím není zřejmě nutně výslovnostním problémem příjmení „Schwarzenberg“.)

Samozřejmě že jsem již slyšel z médií výslovnost vzoru „s-chejbal“. Do roku 1945 by to žádný Čech zřejmě nevyslovil jinak než „šejbal“. (Na Slovensku by mohly být podobné problémy s některými, v původním pravopisu maďarsky psanými jmény. Třeba s výslovností křestního jména „Mihály“ nebo příjmení „Nagy“.)

Je to jen „drobnost“. Detail.

(Existuje nutně potřeba tohle adekvátně respektovat, když přibývá vzájemných kulturních, hospodářských, ale i mezilidských kontaktů? K námětu se vrátím.)

0
Vytisknout
2396

Diskuse

Obsah vydání | 14. 5. 2015