Potřebujeme opravdu nový model kapitalismu?

27. 3. 2015 / Michael Kroh

V Britských listech se články Ilony Švihlíkové, Paula Masona, Karla Dolejšího a Bohumila Kartouse rozvinula zajímavá diskuse o ekonomice kapitalismu. Podle mne se dotýká pro další vývoj společnosti podstatně důležitějšího tématu, než je například lokální a časově omezená občanská válka na východě Ukrajiny kořeněná zahraničním vměšováním.

Bohumil Kartous velmi správně říká, že modely jsou jen matematicko-statistickým (podstatně zjednodušeným) zobrazením existující skutečnosti (většinového chování subjektů trhu). Tedy nejdříve něco reálně existuje a pak teprve přicházejí modely. Ty jsou založeny na určitých předpokladech (podmínkách), které musejí být splněny, aby model plně fungoval. Například některé z nich vycházejí z plné zaměstnanosti, jiné zase abstrahují od překážek v pohybu zboží, peněz či osob. Již tato skutečnost navozuje představu, že závěry vyplývající z modelů mohou být pouze přibližné a v praxi může docházet i k opačným výsledkům.

K možnosti vytvoření „nového“ modelu kapitalismu, zaručujícího jeho lepší fungování, jsem proto velmi skeptický. Stejně tak se ovšem potká s neúspěchem ten, kdo by chtěl „vypočítat“ jeho konec. Marx kdysi vyvodil nevyhnutelný zánik kapitalismu z tendence ke snižování průměrné míry zisku dané měnícím se organickým složením kapitálu, nicméně sám uvedl současně celou řadu protichůdných faktorů a ty se později ukázaly jako dostatečně silné, aby uvedenou tendenci zbrzdily. Stejně tak se nepotvrdila Marxova hypotéza o úloze proletariátu, jakožto síle schopné osvobodit sama sebe i celý svět z marasmu kapitalistického vykořisťování, jakkoli proti logice autorova vývodu lze v kontextu tehdejší doby máloco namítat. Koneckonců již o několik desítek let po Marxově smrti dospěl Lenin k realističtější koncepci vedoucí úlohy politického předvoje (strany), z níž se ovšem postupně vyvinula diktatura nikoli proletariátu, nýbrž právě úzké skupinky čelných funkcionářů a armádních velitelů. Ukázalo se, že socialismus sovětského typu nebyl fakticky popřením kapitalismu, ale pohyboval se v podstatě po stejné trajektorii při existenci dominance státního vlastnictví.

Kartous si klade otázku, co se stane s kapitalismem v podmínkách, kdy práce podle něj ztrácí hodnotu. Problém vyřazování člověka z bezprostředního výrobního procesu nelze popřít, neznamená to však, že by živá práce ztrácela hodnotu. Spíše naopak, jakkoli je člověk postupně vytlačován z výrobního procesu, není vyřazen z procesu zhodnocovacího. K tomu, aby byl výrobek realizován jako zboží a tím se naplnil smysl kapitalistického podnikání, nastupují celé armády obchodníků, marketingových plánovačů, PR odborníků, poradců, finančníků, dopravců, logistiků, IT specialistů atd. Proletariát se zkrátka zčásti proměnil v „kognitariát“ a přesunul se ze sféry výroby do sféry tržní realizace zboží. Kardinální problém by nastal, kdyby byl člověk vytlačen i z uvedených obslužných činností a to zatím ve větším měřítku nehrozí. Nemyslím si proto, že právě tato situace předznamenává brzký konec kapitalismu. Podobně se ostatně vyjadřuje i Karel Dolejší.

K tomu, abychom dospěli k přesvědčení o možnosti a v určité časové perspektivě i nutnosti překonání kapitalismu potřebujeme nejen formální a matematicko-statistickou, ale především dialektickou logiku. Zůstaneme-li však u banálního tvrzení, že když není nic věčného, nemůže být věčný ani kapitalismus, moc si nepomůžeme. Klíčem k uvědomění si možností pohybu za hranice systému však může být zákon rozpornosti existující reality, z něhož vyplývá, že obsahuje nejen tendence k svému zachování a upevňování, nýbrž i ke svému zániku a vzniku něčeho kvalitativně nového. Nové se rodí z lůna starého, jak praví klasik.

Kapitalismus přitom existuje dostatečně dlouho, abychom si mohli být jisti, že hledané nové existuje nejen jako možnost, potence, ale i skutečně. A vskutku, pohledem na strukturu společnosti lehce zjistíme, že ji kapitalismus nevyplňuje „do mrtě“, ale že existují a stále sílí sektory s odlišnými způsoby rozdělování než je tradiční kapitalistické podle výkonu či vlastnictví. V rodině i v dalších sférách společenského života (v oblasti sociální a zdravotní péče, školství, ochrany přírody atd.) již existuje v převážné míře (jako dominantní) rozdělování podle potřeb, tedy „komunismus“. Termínem „kapitalismus“ nemůžeme označit ani rozsáhlé sektory prosté zbožní výroby a služeb, které zde existovaly dávno před kapitalismem. Je přirozené, že růst zmíněných sektorů naráží na odpor stále ještě dominantního kapitalistického sektoru, ovládajícího sektor průmyslové velkovýroby a globalizovaných služeb (finančnictví, médií, IT, profesionálního sportu a kultury apod.) a snažícího se dobýt i sociální sféru.

Z řečeného vyplývá, že prohlubování sociálního státu (včetně jeho ekologické dimenze) a ekonomické demokracie (v podobě nepodmíněného základního příjmu, participativních rozpočtů, autonomních lokálních ekonomických systémů, rozvoje drobné výroby, družstevnictví či sociálního podnikání atd.) nás posouvá směrem k hranicím kapitalismu, jakkoli to na první pohled nemusí být zřejmé. Ale z dialektiky opět víme, že i drobné, postupné kvantitativní změny nutně předznamenávají moment vzniku nové kvality. A víme také, že nové v sobě zachovává jako podřízenou složku vše životaschopné a funkční ze systému starého. Není tedy cílem budoucí sociální revoluce likvidace kapitalistů a živnostníků „jako třídy“, nýbrž jejich podřízení rozvoji člověka jakožto svobodné a tvořivé bytosti. Jiný hlavní cíl si totiž ti, co usilují o systémovou změnu, klást ani nemohou, protože budoucí společnost musí přinést více svobody než ta dnešní, chce-li představovat vyšší vývojový stupeň. Zkrátka musí to být společnost, kde svobodný rozvoj jednotlivce je podmínkou svobodného rozvoje všech. O tom, že půjde o kvalitativně nový společensko-ekonomický systém, nemůže být pochyb i přesto, že v něm budou (po dobu, ve které bude jejich činnost užitečná z celospolečenského hlediska) existovat i kapitalisté.

0
Vytisknout
4186

Diskuse

Obsah vydání | 31. 3. 2015