Volyňské otevírání očí, srdcí i rozumu

10. 10. 2014 / Miroslav Polreich

čas čtení 7 minut

Není mým zvykem, nakonec ani ne profesním zaměřením komentovat jednotlivé aktuální události. Spíše mne vždy zajímalo pozadí a snaha po pochopení podstaty jednotlivých jevů a pokud jsem našel odvahu prezentovat svůj názor, tak i hledat řešení a perspektivu.

Majdan

Vše vzniklo zde a dnes již pod tímto symbolem celá záležitost žije. Naše společnost a tím nemyslím jen česká je dobře informována. Sám jsem celkové problematice věnoval několik souhrnných komentářů v Britských listech, ale i jinde. Jsou i další hodnocení, která nepostrádají objektivitu a nabízejí jisté závěry. Pro změnu a stručnost vyslovím jisté prognózy hned úvodem této statě.

Na základě celkového rozboru politicko - bezpečnostní situace jsem vždy tvrdil, že problematika Ukrajiny má lokální charakter a že východní oblasti této země dostanou určitý statut autonomie a tím větší nezávislost na Kyjevu. Vláda, ať bude jakákoliv si časem musí udělat pořádek s vnitřními extremisty, chcete li fašisty a krajní pravicí. Dnes, přestože to není jednoduché je to již zcela zřejmé. Musím ale přiznat, že pro mne, jako člověka znalého amerického politického prostředí byla nedávná řeč |Obamy v Pobaltí trochu nepochopitelná. Byl velmi kritický k Rusku. Pár dnů nato již svůj akcent posunul . Ukrajina je problémem Ukrajiny a "my" Američané máme jiné priority -- boj proti islámskému extremismu, který dokonce dostává státotvornou formu - ISIL.

Nepochybujme o jedné věci. K tak zásadní výzvě, která může mít i globální charakter je řešení mimo možnosti Spojených států. Východiskem je urychlené obnovení vojenské a strategické spolupráce s Ruskem, které má k disposici své zdroje a zkušenosti po staletém soužití s islámským faktorem, má propracován v této souvislosti i zpravodajský systém. Nutná spolupráce s Ruskem bude nepochybně krédo příštího projevu Obamy na který nebudeme myslím ani dlouho čekat.

Proto pokračující, bohužel i politický přístup našeho MZV a našich medií v podpoře zcela bezdůvodných rusofóbních tendencí má svůj základ v nepochopení podstaty nebezpečí, nebo v hlubokém antiamerikanismu a jeho možných důsledcích.

Tolik k závěrům mých úvah. Vycházejí z faktických skutečností započatých na Majdanu. Viděli jsme (jenom na moment i v ČTV) krčící se policii, ale i jejich příslušníky v plamenech. Europoslanec Jan Keller v Právu (6.10.14) nám napověděl co je fašismus. Nemusel. Vždyť to vše bylo pod fašistickými prapory, které se staly symbolem v druhé světové válce v boji proti spojeneckým vojskům i českým. V případě ČSR zabíjeli naše lidi ještě v roce 1947 a to dokonce na našem území. Překvapivě pod těmito prapory stál dnešní náš ministr zahraničních věcí Zaorálek spolu s předsedou zahraničního výboru panem Schwarzenbergem. K nepochopení, ačkoliv jsme tyto fašistické prapory viděli sami poprvé od roku l945 později i v Praze. Vyskytl se však ještě jeden důležitý prvek, hodný zaznamenání. Oslavné ódy našich medií, že konečně se zahraniční politika sjednotila, jak to fungování řádného státu předpokládá. Sice trochu vybočuje pan prezident, jak bývá u nás zvykem, ale ten je a bude vyřízen sprostými výpady medii. Nu proč také ne, třeba jako ruský agent. V tom má praxi s prezidentem Clintonem dokonce náš BIS. Nu nyní jsme vyzbrojeni medii a tak se téměř denně dozvídáme o napojení pana prezidenta na Rusko, jehož řeč i používá na mezinárodní konferenci, i zdejší komunisty. Ocitujme si "buď je jeho paměť milosrdná, nebo ho semlela komunistická morálka". Tolik o paměti prezidenta LN (30.9.14) z pera pravidelné komentátorky Šafaříkové, samotné dívenky (dle obrázku) pochopitelně s velmi krátkou pamětí. Paměť se opravdu vrací, když si čteme primitivně nenávistný článek od pana Šarapatky ve stejném listě. Nic nového. Jenom opisování s použitím stejného protiruského výraziva z doby konce osmdesátých let, kdy to ale bylo v režii vedoucích představitelů Komunistické strany té doby (Fojtík, Bilak, Jakeš). Jak je ta paměť ošidná. A prezident, chudák, v rukách těchto pisálků.

Je zcela logické a zákonité, že po zkušenostech s fašisty z doby války, kdy docházelo k masovému vyvražďování našich krajanů jako i jiných menšin, zvláště Židů, že naši Volyňští měli oprávněné obavy a dle přímých žádostí na prezidenta, když MZV zcela selhává a mají je dodnes. Obrací se na naše autority s možností repatriace. A co jsme se od našeho MZV dozvěděli? Že by to nebylo vhodné, protože by si nová (pučistická) vláda v Kyjevě mohla vysvětlit zájem o návrat našich krajanů jako projev nedůvěry. Kupodivu se stejným argumentem se připojil i ministerský předseda.

Nejen to, náš zastupitelský úřad dokonce závažným způsobem chtěl podpořit nový režim v Kyjevě tím, že jim připraví na základě našich zkušeností "lustrační zákon", se zásadou plošného pronásledování, aby se nový režim mohl urychleně vypořádat s odpůrci.

Takový hluboký zásah do vnitřní politiky jiného státu nemohl dělat sám Zastupitelský úřad v Kyjevě bez pověření MZV. Pokud by to byla jejich vlastní iniciativa, osazenstvo včetně velvyslance by muselo být okamžitě vyměněno. Místo toho pan velvyslanec dnes nás poučuje na obrazovce ČTV. A právě dnes čro 6 slavnostně oznámil, že to byl právě český velvyslanec, který jako prvý odhalil účast Ruské armády v bojích na východě Ukrajiny.

Pravdou však je a přiznejme si, že máme v zasahování do vnitřních věcí cizích států praxi a to dokonce i do ovlivňování amerických prezidentských voleb. To v případě naší snahy, aby nedošlo ke zvolení prezidenta Clintona, toho demokrata. Nepovedlo se. To bylo sice, myslím mimo MZV, ale za spoluúčasti hochů kolem Hradu (Havla). A americká senátní komise měla v Praze poté dost práce, aby ověřila, zda a nakolik naše iniciativa měla napojení přímo na republikánskou stranu.

Případ volyňských Čechů snad skutečně otevře oči lidem i institucím, kteří chtějí vidět. Nepochybuji, že naše srdce jsou na jejich straně. Bohužel srdce úřad nemá a asi tak i proto jedná. S rozumem byla vždycky potíž. Prezident ho má. Stačí to ke splnění tužeb dnes již stovek našich krajanů na Ukrajině?

0
Vytisknout
11777

Diskuse

Obsah vydání | 13. 10. 2014