Svatý Petr se má nač těšit!
13. 10. 2014 / Tomáš Vohryzka
Nejhorší zpráva tohoto volebního víkendu je jednoznačně ta, která oznámila úmrtí herce Pavla Landovského. Překonat by ji mohlo asi pouze jen většinové vítězství komunistů v těchto lokálních volbách. To však Lajdákovi doufám neuděláme, neboť by neměl klid ani po smrti a musel by s sebou v hrobě pořádně házet.
Landovský se narodil v roce 1936, tedy stejně jako Václav Havel a jde o definitivní nebeskou emigraci dalšího velkého muže z party našeho bývalého prezidenta a představitelů Charty 77. Byl to právě jeden z těch několika málo hrdinů, kteří si nic nenechali líbit a s komunismem bojovali, tak říkajíc slovy soudružky herečky Švorcové: "...v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobecké ješitnosti, či dokonce za mrzký peníz!"
Pavla Landovského si vždy připomínám ve vzpomínkách mých rodičů právě v souvislosti s volbami.V sedmdesátých letech byl totiž tento bard černou ovcí Vokovic a postrachem všech volebních komisí. Vyvrhelem se stal hned po roce 68, kdy na rozdíl od všech komančů a jejich patolízalů nechodil ve svátečních šatech splnit svoji čestnou občanskou povinnost. Obvykle se přišoural ve vytahaném svetru na poslední chvíli, až těsně před volební zavíračkou, tedy v sobotu po poledni. Vidím to jak dnes, jak se ploužil od hospody U loupežníka k Vokovické škole. To v temných sedmdesátých letech úplně stačilo, abyste se stali minimálně politicky nespolehlivým, či přímo protisocialistickým živlem. Ti "slušní" přece volili manifestačně a řádně vyfiknutí již v pátek po obědě. Těch bylo vždy zhruba 99,9 %. Vytahaný svetr a ironické komentáře však jako výraz občanské neposlušnosti Lanďákovi nestačily a brzy se zařadil k elitě národa, zhruba desetině procenta odvážných lidí, kteří se nebáli říci nahlas vlastní názor a riskovali tím kariéru, existenci a často i svobodu. Po Landovském se však sháněli komunisté z volební komise jen během prvních voleb, ke kterým nedorazil. U těch dalších ho komise již ani nečekala a spíše byli rádi, že tento buřič, který si nikdy nebral servítky a nazýval věci vždy pravým jménem, nedorazil. O tom, s kým mají tu čest, však rudochové věděli daleko dříve. Již ve vojenské knížce měl vojín Landovský zápis: Nepovyšovat! Základní výcvik prodělal v jednotce narušené nepřítelem!
Definitivně si komančové, a to nejen ti u nás ve Vokovicích, oddechli, když po podpisu Charty 77 v rámci akce Asanace odešel do Vídně. Tam navázal na divadelní práci z Prahy, kde zářil především v Národním divadle a Činoherním klubu. Nezapomenutelné jsou i jeho filmové role předemigrační, třeba Já, truchlivý bůh, i poemigrační, např. role majora Terazkyho v Černých baronech. Menší roli ztvárnil i ve filmu natočeném podle románu Milana Kundery, Nesnesitelná lehkost bytí. V době jeho emigrace však pro československý režim Lanďák neexistoval a filmy, ve kterých hrál, byly v kinech i televizi zapovězené. Ve Vídni tomu bylo jinak a přestože neuměl pořádně německy, hrál brzy ve slavném Burgtheatru. Byl to totiž velký herec! Svatý Petr se má určitě na co těšit. O zábavu bude mít teď rozhodně postaráno!
Rozhovor, ke kterému Pavla Landovského dokopal v roce 1987 Karel Hvížďala, se jmenuje Soukromá vzpoura a začíná velmi případným citátem Petrova nad hrobem Ilfa:
Diskuse