Spektakulární propad kdysi dobré režisérky do nemyslivé komerce

6. 7. 2013 / Jan Čulík

Alice Nellis bývala jedním z nejzajímavějších českých filmových tvůrců postkomunistické éry. Její filmy Ene Bene a Výlet, jistě i Tajnosti, byly citlivou a hlubokou analýzou mezilidských vztahů a poměrů v postkomunistické společnosti. Pak nastala krize: chybou byl její snímek Mamas & Papas, který se režisérka experimentálně pokusila napsat bez řádného scénáře, jen navozením výchozích situací a rozhodnutím nechat v nich herce improvizovat - výsledkem bylo totální fiasko. O bezradnosti a ztrátě směru kdysi zajímavé režisérky svědčil i další film Perfect Days, kde autorka nenalezla vlastní inspiraci a rozhodla se spíš zfilmovat divadelní hru současné skotské autorky Liz Lochhead - proč?

Doufal jsem, že nový film Alice Nellis Revival, který měl v pátek premiéru v Karlových Varech, by mohl být pro režisérku novým počátkem. Film je zklamáním. Je slabý. Režisérka nejenže nenašla novou cestu, ale zcela se vzdala komerčním tlakům, takže natočila víceméně nemyslivou "komedii" v českotelevizním až nováckém stylu. Míním tím, že vtípky a gagy, jimž se divák má smát, jsou nesmírně chabé. Co si myslet o režisérce i o publiku (dáma, která seděla v kině vedle mne), které se směje, až se za břicho popadá, tomu, že Bolek Polívka záměrně pošle slepce na dámský namísto pánského záchodu. To je tedy opravdu humor!

Film je sociologicky zajímavý jen jediným rysem, ten je ovšem hrubě diskriminační. Divák při jeho sledování vzpomene na české facebookové stránky zesměšňující staré lidi a důchodce. Film Revival diskriminačně utvrzuje diváka v představě, že komu není zrovna dvacet, je groteskní, odkecaný a mrtvý a nemá nárok se o nic snažit - jakékoliv legitimní úsilí je z hlediska mladých šokující a směšné. Někdo možná namítne, že se snad režisérka naopak snaží ukázat, že starší lidé nejsou odkecaní a nemají být za takové považováni. Jenže vzhledem k tomu, že kdyby nebylo v tomto filmu jejich legitimizace osobami mladými, které jakýmsi záhadným způsobem mají v české společnosti a v tomto filmu právo na existenci, zatímco starší lidé ne, nikdo by starší lidi neposlouchal. To tedy jakýkoliv možný dobrý úmysl režisérky zcela neguje. Film tak jen potvrzuje už existující diskriminační ageismus v české společnosti.

Ze sociologického hlediska je zajímavé, že film potvrzuje a prohlubuje i celou řadu dalších oblíbených stereotypů v postkomunistickém českém filmu. Tak například žena, které je nad čtyřicet, a ztratila už sex-appeal mládí, nutně i v tomto filmu funguje jako hrůza, zejména je šokující, že se tato postava rozhodne svléknout do naha - z pódia ji odvlečou bezpečnostní orgány. Žena, které je nad čtyřicet, je samozřejmě nutně semetrika, která terorizuje manžela, jenž je pod pantoflem. Jinak tomu přece být nemůže - v českém filmu jsou ženy buď mladé atraktivní maso do postele, anebo, po ztrátě sexuální atraktivity, hrůzné a ošklivé agresivní semetriky. Jak jinak, že?

Bez iluzí jsou také zobrazena média a hudební průmysl. Impresário, který revival postarších hudebníků začne organizovat, je podvodník. Zcela bezostyšně - i když ovšem neúspěšně - se snaží veřejnost manipulovat mediálními lžemi. Je úplně jedno, jaké nesmysly přinese tisk. Důležité je, aby se o obnovované rockové kapele psalo aspoň něco. I třeba kritické nesmysly - záporná publicita neexistuje. Je to smutný obraz českého tisku i toho, jak je zjevně plánovitě zneužíván všemi k manipulaci veřejnosti.

Film líčí - pomalu a zdlouhavě - historii čtyř hudebníků, kteří kdysi v sedmdesátých letech založili rockovou skupinu jménem Smoke a snažili se zpívat - nepříliš původně - písně pouze v angličtině. Z osobních důvodů se skupina rozpadla a v současnosti, tedy v roce 2012, se jeden její člen, pobízen podvodným impresáriem, pokusí přesvědčit své někdejší kolegy, aby skupinu dali znovu dohromady. Starý člen totiž provozuje krachující nahrávací studio a doufá, pobízen oním podvodným impresáriem, že se mu z obnovení skupiny podaří vydělat peníze na záchranu studia, sebe i své mladé manželky s osmnáctiměsíční dcerou.

Jak se čtyři postarší muži dávají dohromady, film prochází různými, většinou nepříliš zábavnými peripetiemi. Myslím, že české publikum okouzluje přítomnost domácích českých celebrit, jako je Bolek Polívka. Namítnete možná, že toto je lehká, zábavná komedie a že se od ní nedá očekávat žádná hloubka. Potíž je, že to právě komedie není, protože film skoro nemá smysl pro humor. Tu a tam divák možná pobaveně nadzvedne obočí, ale to je tak všechno. Postavy jsou papírové a nehluboké a nejsou dobře motivovány. Divák vidí, že v důsledku své osobní historie by postarší muži mohli být zajímaví a charismatičtí, jenže film je v podstatě redukuje na karikatury, osoby postižené stářím, nemocemi, zlou manželkou, úmrtím partnerky. Kdo je starší, není v české společnosti legitimní. Je to "šašek".

Představa, že se postarší muži snaží obnovit svou rockovou skupinu nelegitimně, protože by se měli vrátit do hrobu, je obscénní a diskriminující. Ve vnějším světě, mimo diskriminační kulturní prostředí České republiky, přece normálně koncertují šedesátníci až sedmdesátníci jako třeba Paul McCartney nebo Mick Jagger a nikdo se nad jejich věkem nepozastavuje a nepovažuje skutečnost, že tito velcí hudebníci veřejně vystupují, za groteskní či obscénní. Proč je tomu tak v České republice?

Obscénní je i skutečnost, že postarší hudebníky musí u publika legitimizovat mladý jeliman, zpěvák Vojta Dyk, osobnost paradoxně bez podstaty a charismatu, prázdná nádoba, která ve filmu hraje vlastně sama sebe. I této mladé postavě chybí ve filmu jakákoliv hlubší charakteristika a motivace. Starší hudebníci jsou možná zdravotně nepevní, ale mají podstatné životní zkušenosti a na rozdíl od mladíka jelimana mají charisma. V závěru se při úspěšném koncertu, který legitimizoval právě mladý jeliman, vysloví starci to, co je zřejmě režisérčiným pedagogickým posláním. Jak to říkal žid Šajlok: "Když nás říznete, i nám teče krev." "Možná jsme staří a nemocní, a brzo umřeme, ale umřete i vy. A navzdory nemocem máme obrovský elán do života."

Je opravdu deprimující, že v dnešním světě, kdy vládne všude v Evropě šedá síla starších lidí, kteří mají rekordně největší volební vliv, a tedy i největší politickou moc, musí tyto banality říkat režisérka v poklesle "zábavném" filmu a tyto výroky neobstojí samy od sebe, musí je pro veřejnost, zjevně zaměřenou diskriminačně vůči starším lidem, legitimizovat mladá prázdná nádoba.

0
Vytisknout
7837

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2013