Hmaty chvaty versus občanská neposlušnost ve věznici

3. 1. 2013 / Radek Mikula

čas čtení 10 minut

Britské listy jako první přinesly podrobné informace o konfliktu mezi Romanem Smetanou a dozorci rapotické věznice. Inspirovaly mě tak k telefonátu svědkovi incidentu. Jak takovou vypjatou situaci prožívají její účastníci z druhé strany? Je tato kapitola Smetanova boje tak přímočaře jednoduchá, jak se prezentuje? Zde prosím - posuďte, co se o tom lze dozvědět z jednoho krátkého rozhovoru.

Nevím, jestli jsem se majoru Doležalovi dovolal v pracovní době nebo až po ní. Každopádně náš hovor byl občansky soukromý. Šlo mi o jeho osobní pohled na zákrok, který byl pro rapotickou věznici i pro něj nepříjemný už jen kvůli značné publicitě. Pochopitelně mi jde také o to, abych doplnil či opravil informace, které již byly publikovány.

Jan Doležal je oním mužem, jehož fotografie se objevila v  prvním článku, který o případu v Britských listech vyšel. Byla opatřena tímto popiskem:

Jan Doležal, velitel fyzického zásahu proti Romanu Smetanovi ve vězení Rapotice, který si jej "vždy obhájí". (Zdroj: Vězeňská služba ČR)

Podle jeho sdělení však byl na místě proto, aby se pokusil celou záležitost řešit klidně. Přítomným dozorcům žádné pokyny nevydával. Dozorci ani nezakročovali pod jednotným velením, takže jednali samostatně. Odmítá také, že by posléze pronesl větu o tom "obhajování". Popisek může být zavádějící v označení zdroje, z čehož by se mohlo zdát, že sama Vězeňská služba tvrdí, že byl velitelem zásahu, ačkoli míněn je nepochybně jen samotný snímek. Na webových stránkách rapotické věznice se ovšem žádná informace o incidentu nenachází. Když si otevřete sekci věnovanou novinkám, dozvíte se jen, jak byli několik dní po něm rapotičtí zaměstnanci oceněni:

"Generální ředitel ocenil zaměstnance věznice" ZDE

Vybavila se mi rada ze Svatby jako řemen: "Poslyš soudruhu, když vo tobě někdo řekne třeba, ...že si vůl, tak to taky nikde nebudeš rozmazávat, jako že nejsi."

Kromě vlastního popisu zákroku, jsem se dozvěděl, že prohlídky stejného typu musel Smetana absolvovat několikrát -- při přijetí do věznice a v souvislosti s eskortami mimo věznici, přičemž proti nim nikdy neprotestoval. To v mjr. Doležalovi vyvolává podezření z určité inscenaci konfliktu z jeho strany. Dál mi sdělil, že věznice má zákonem danou povinnost pravidelně vykonávat generální prohlídky vězeňských prostor zároveň s důkladnými osobními prohlídkami vězňů. Pátral jsem, ale takové ustanovení se mi v řádu výkonu trestu odnětí svobody ani v jiném předpisu nalézt nepodařilo.

Samotný zákrok popsal v hlavních rysech obdobně jako Smetana v Britských listech. Pojďme nyní srovnat obě výpovědi.

Roman Smetana (RS) i Jan Doležal (JD) se shodují, že první bylo na řadě neúspěšné vyjednávání. Další popis je dramatičtější. Používám citace ze Smetanova dopisu a vedle nich slova J. Doležala, jak jsem si je zapamatoval.

RS: Pak na mě naběhlo pár ostrejch chlapíků, předvedli cosi jako akci zásahové jednotky, srazili mě na zem, zaklekli na záda, snažili se mi snad vykloubit rameno a řvali u toho jak tlupa paviánů.

JD: Dozorci postupovali profesionálně, jak mají tyto zákroky nacvičené. Nejprve vykřikli, aby si lehl na zem, a když neuposlechl, chytili ho za paže a stáhli na podlahu. Nasadili mu na ruce páku a pak pouta, během toho byl přitlačen k zemi kolenem. Když měl pouta nasazena, již na něm neklečeli.

RS: Já jsem vydával také všelijaké přidušené zvuky, zásah byl totiž značně bolestivý a vlivem použité síly jsem nemohl v jeho průběhu volně dýchat. Když jsem sípal bolestí, řvali na mě, abych přestal, že mi to rameno ještě pořádně kloubit nezačali.

JD: Zákrok byl rychlý, nečekaný a razantní. Pan Smetana při něm samozřejmě nějaké zvuky vydával. Nešlo ale o sténání, ani o zvuky typické pro dušení.

RS: Poté, co mi bylo rozstříháno tričko a stržen zbytek oblečení, jsem byl spoután za zády, byly mi znovu nasazeny jen trenýrky a pantofle, a byl jsem veden do jiné budovy, na "díru". Spoutané ruce mi přitom byly neustále zvedány nahoru, což bylo opět dosti bolestivé. Navíc se mi pouta zařezávala do rukou, musel jsem tedy jít v předklonu. Dozorci se přitom pochechtávali, asi si hoši trochu zablbli.

JD: Při odvádění měl pan Smetana ruce spoutány za zády. Odvádějící dozorce ho držel za ruku, kterou mu ale nezvedal, takže mohl jít vzpřímeně. Pouta mu, jak konstatoval lékař při následné prohlídce, žádná poranění nezpůsobila.

RS: Zásah byl pro mne naprostým šokem, zasahující dozorci se chovali jako divá zvěř. Z mé strany nebyl patrný ať už před zásahem či v jeho průběhu ani náznak fyzického či verbálního útoku. Prostě jsem jen stál a nereagoval na příkazy.

JD: Pan Smetana před zákrokem i při něm nebyl tělesně ani slovně agresivní a tomu odpovídalo použití těch nejmírnějších donucovacích prostředků. Jejich následky ho postihly spíše v psychologické rovině.

Rozdíly jsou tedy především v popisu intenzity resp. bolestivosti zákroku. Těžko zjistíme, jestli R. Smetana opravdu cítil bolest a omezenou možnost dýchání, jak popisuje. Stejně tak se sotva dozvíme, jestli J. Doležal bolestivé chvaty neviděl, protože vůbec nebyly použity, nebo je spíš vidět nechtěl. Patrně se však nejednalo o tzv. prohlídku tělních dutin, za níž jsou dozorci kritizování s odkazem na stanovisko ombudsmana v článku "Ještě k případu ponižování Romana Smetany ve věznici". Domnívám se, že tato prohlídka po Smetanovi ani ostatních vězních požadována nebyla.

Je ale pravda, že i ony důkladné osobní prohlídky, prováděné bez doteku s tělem vězně, jsou v zásadě ponižující, i když ne přímo nezákonné. Také k nim je kritický ombudsman, ale nedaří se mu nalézt v tomto bodě společnou řeč s Vězeňskou službou, viz Ombudsman: "Osobní prohlídky ve věznicích jsou nedůstojné".

Ombudsman se také vyjádřil ve svém sborníku stanovisek na str. 147 k otázce kamerového snímání místností, kde jsou osobní prohlídky prováděny. Při rozhovoru s J. Doležalem jsem se zajímal, jestli byl kritický zákrok obrazově zachycen. Takto ale v Rapoticích vybaveni nejsou. Důvodem má být ochrana soukromí vězňů. Ombudsman však obecně sledování těchto prostor kamerami neodmítá. Dokonce v nich vidí prostředek ochrany vězňů. Osobně se domnívám, že by vězeňská služba měla pořizovat obrazový a zvukový záznam u každého případu použití donucovacích prostředků, kde to okolnosti umožňují. Omezilo by se tak jejich případné zneužívání a zároveň i křivá obvinění.

V tomto případě šlo o obvinění z brutality, která tak, jak je Smetanou popisována, mohla být způsobem trestání za vzdor, tedy nejen prostředkem k dosažení požadovaného cíle. Z osobní zkušenosti vím, že páčení rukou spoutaných za zády působí prudkou bolest a může vést i k dušení. Při použití drastické analogie lze připomenout, že ukřižovaní odsouzenci neumírali na vykrvácení, ale udušením, které bylo způsobeno sevřením hrudního koše. Ten je svírán i při nadzvedávání rukou spoutaných za zády, jak to popisuje R. Smetana (a popírá J. Doležal). Samotné poutání Smetany i po zákroku se jeví jako nadbytečné v situaci, kdy nijak nekladl aktivní odpor. Pochybnosti vyvolává i použití páky a zakleknutí na začátku zákroku. Vězeňská služba, pokud je mi známo, nemá zpracovánu metodiku zákroků proti vězňům, kteří se brání pouze pasivně. Domnívám se, že její prioritou je minimalizace případných zranění odsouzených, ale nejsem si jist, zda dostatečně zohledňuje nebezpečí, že vězni mohou být týráni i při použití mírných donucovacích prostředků. To je téma, o kterém se vůbec nediskutuje, ačkoli zrovna Smetanův případ ukazuje, jak je aktuální. To i navzdory tomu, že se v jeho případě týrání neprokázalo a domnívám se, že ani prokázáno nebude. I pouhé podezření je však při Smetanově předpokládané osobnostní integritě dost závažné.

Navíc i pokud zákrok proběhl tak, jak ho líčí mjr. Doležal, je patrné, že od jistého okamžiku došlo k poměrně nesmlouvavému použití síly. Nejsem si jist, zda -- když pomineme smysluplnost prohlídky jako takové -- nemohla být použita klidněji. Překvapivý moment, který byl na něj uplatněn, může působit dvojsečně. Jednak může vést k zaskočení protivníka, který pak nestačí uplatnit odpor, na který se chystá. Na druhé straně ale může vést k reflexivní či panické obranné reakci odsouzeného, který se bránit vůbec nechtěl.

Zároveň si nemohu odpustit obavu, že kdyby na Smetanově místě stál někdo mediálně neznámý, došlo by vedle hmatů a chvatů i k použití úderů nebo dokonce kopů. Pokušení je jistě často velké. Nevím, zda mohou v rozebraném případě uspět podněty k institucím na ochranu lidských práv, možná se ale najde někdo, kdo se z obecnějšího hlediska začne násilí ve věznicích věnovat s větší efektivitou než dosud.

0
Vytisknout
22610

Diskuse

Obsah vydání | 4. 1. 2013