Čím to je, čím to je?

28. 12. 2012 / Ilona Švihlíková

V následujícím článku se podíváme na to, proč se nedaří navzdory silnému všeobecnému odporu odstranit Nečasovu vládu a především pak na to, proč si stále tak málo občanů ČR uvědomuje, v jak závažné (a nejen ekonomické) krizi se nacházíme, a že úvahy "nějak to chvíli vydržíme a pak to přejde" jsou zcela, ale zcela scestné.

Pravděpodobně hlavním důvodem je zpoždění. Teď nutně nemyslím to, že by obyvatelé České republiky měli enormně pomalé vedení oproti ostatním, ale spíše celkové zpoždění, ve kterém se už drahně dlouho nacházíme. Bez ironie bychom mohli říci, že vývoj jsme předběhli jen jednou, a to za husitství, které bylo nejen vojensky úspěšné, ale především v sobě zahrnovalo nebývalou složku náboženské a sociální emancipace.

Zpoždění se projevuje v geopoliticky vnímaném posunu na semiperiferii až periferii světového dění, ať už ve výzkumu a vývoji, či v mezinárodní dělbě práce. Tyto faktory mají nutně svůj odraz v přejímání informací i vědě. Česká republika je plně včleněna do mezinárodních ekonomických vazeb, na rozdíl od Číny se ale po roce 1989 ani nepokusila o formulaci vlastní strategie rozvoje. Její zapojení je tedy na úrovni středně vyspělé montovny se všemi negativy, která to přináší. Ještě horší než to, že celá ekonomická páteř ČR a bankovní sektor jsou v zahraničních rukou, je stav našeho poznání, úroveň vědy a informovanosti. Ve vědě a výzkumu jsme v pozici těch, kteří poznatky přejímají a mohou je aplikovat -- pokud je to ovšem přání "matky", tj. centra nadnárodní firmy. Zaostávání ve vědě má mnoho podob, jedním z na prvních pohled patrných je tendence ke scholastickému myšlení, izolovanému uvádění "faktů" -- čímž trpí hlavně humanitní vědy a ekonomie -- aniž se ovšem zdůvodní, proč k dané situaci došlo. Omílání bezduchých mainstreamových pouček (zneužívají se dávky, dluhy se musejí platit, musíme udělat penzijní reformu, protože budeme mít příliš mnoho důchodců, musíme si udržet konkurenceschopnost a nesmíme tak zvyšovat daně firem atd. atd.) tvoří folklor pro to, aby se takový omílač mohl jako "nezávislý" expert objevit kdekoliv v médiích.

V "odborných" publikacích se jen málokdy setkáme s hluboký systémovým pohledem, protože pak by se také mohlo stát, že by se rozhněval nějaký ten sponzor vědy, zkrátka, že by dotyčný mohl "narazit". A tak se citují autority, a pokud je tzv. poznámkový aparát v pořádku, tak je článek tzv. vědecký. To, že mu jaksi chybí myšlenka, či jen základní stopy kritického myšlení, už je vada nepodstatná. Hlavně, že "vědec" umí citovat! Se scholastickým přístupem souvisejí další nešvary českých humanitních věd: neschopnost uvažovat systémově a vidět kvalitativní změny. Za vědu se obvykle považuje jen to, že se pitvá jeden detail, jehož důležitost je velice sporná. Pokud chce někdo vidět a analyzovat celek, obvykle bývá od takové činnosti odrazován (autorka má vlastní bohaté zkušenosti z VŠE). Vrcholem pak bývá situace, kdy se např. mladý autor pokouší hlouběji pochopit změny, ke kterým dochází, ale v závěru přeci jen raději -- než aby se pouštěl na tenký led a riskoval, že mu článek nebude přijat -- napíše, že to bude tak, jak to bylo vždy. Extrapolace a s ní přímo související neschopnost vidět zlomové okamžiky jsou vůbec oblíbenými "nástroji" tzv. vědců.

Extrapolací, příp. sněním o návratu do minulosti netrpí ovšem jen vědci, na politické úrovni se s tím setkáme velmi často. Stačí zmínit stínového ministra financí, který si od vynikajícího makroekonoma ČMKOS půjčí větu o tom, že se nacházíme v systémové krizi (!), aby pak na konferenci v Senátu blouznil o návratu k rýnskému kapitalismu.

Pokud se tímto vyznačuje tzv. intelektuální elita, pak už se nemůžeme příliš divit tomu, pokud většina občanů stále nechápe, co se to vlastně děje.

K tomuto zpoždění, danému historickým vývojem (za který si ovšem z velké většiny můžeme sami), se přidávají další dva dlouhodobé negativní faktory, které jaksi "dokonají" celé dílo: pasivita občanů a zahleděnost do sebe (inward thinking).

Pasitivita, či privatismus (tj. koncentrace na soukromý život a nezájem věci veřejné) je strategií přežití, kterou se Češi naučili opravdu dobře. Nevyčnívat, neprovokovat, držet, ehm, ústa a krok!

Pasivita většiny populace má velmi zhoubné dopady na politický systém jako takový: tím, že Češi ani zdaleka nevyužívají možností, které již nyní mají k dispozici (např. při jednání na zastupitelstvu), umožňují politickým elitám vcelku pohodlný život, nemluvě o korupčních praktikách. Pokud chceme opravdu něco změnit, nesmíme být pasivní a dělit se neustále na my (hodní, okrádaní, ubozí občané) a oni (odporná, zprofanovaná politická elita). Koneckonců ta "elita" se sama nezvolila a někdo ji do těch funkcí dostal. Typickou otázkou, se kterou se setkávám jako aktivistka je "co s tím uděláte", nebo "proč s tím nic neděláte". Občanští aktivisté (kterých je celkově poskrovnu) mají udělat a zařídit vše, zatímco zbytek národa může sedět u piva a stupidních seriálů a oddávat se své oblíbené zábavě: brblání, které ovšem zmizí u první zmínky u nadřízeného. Pasivita a zbabělost jdou samozřejmě ruku v ruce. Typický český defetismus: "nic se nezmění, nic se nezlepší, to, co děláte, je stejně k ničemu", slouží do značné míry jako ospravedlnění vlastní lenosti a pohodlnosti.

Shrnuto: Češi se za posledních dvacet let nenaučili, co to je být plnohodnotným občanem a spíše připomínají dítě, které se občas vzteká, nebo kope nožičkou, ale celkově je možné ho utáhnout na lízátko.

Je ovšem jasné, že kombinace těchto charakterových vlastností je pro každou politickou elitu blahodárná, protože bude slibovat (nebo strašit, což se ukázalo být efektivnější) a má úspěch zaručen. Nikdo se jí do toho nebude moc plést, ať už občansky, nebo odborně. Vnitřní zahleděnost do sebe sama (inward thinking) je v ČR opravdu doma. Koncentrujeme se na "my". U nás je to takhle. To u nás fungovat nebude (klasická námitka na uvedení příkladů alternativ ze světa). Kolik pozornosti je v médiích, ale i v odborné literatuře věnováno vývoji ve světě, převratným změnám, které nám signalizuje současná (stále současná!) krize? Zoufalá neznalost zahraničních zkušeností, ale i odborné literatury (nejen u studentů, kteří pro jistotu už nečtou vůbec, pokud to nejsou titulky na Novinkách), neochota a neschopnost vnímat, že "naše" realita se nutně potkává, střetává se zahraniční zkušeností z nás dělá zpožděný, do sebe hloupě zahleděný ostrůvek, ve kterém se velkolepě řeší panoptikum Peake, Bárta, ale ignoruje se vývoj v Číně, pokusy o novou ekonomiku v USA, alternativy v Latinské Americe, nebo třeba družstevní hnutí ve Španělsku. Dozvíte se, co měl David Rath k obědu ve vězení, ale už těžko, jak vypadá celková ropná situace a co to pro nás bude znamenat. Budeme se zaobírat každou hloupostí, kterou kde pronesl Václav Klaus (jehož konečné "s" už dávno mělo být nahrazeno písmenem "n"), ale ignorujeme globální trh potravin... Vždyť nás se to přeci netýká, my tu máme naše specifické, jedinečné starosti, kterým nikdo jiný nemůže rozumět...

ČR má to štěstí, že je včleněna do globálního systému ( i když se vlastní hloupou ekonomickou politikou ocitla minimálně na semiperiferii), ale přesto je zde silná pravděpodobnost, že změny, které se odehrají, resp. již odehrávají v centru (USA, Německo) dojdou i k nám. Mohli bychom je ale významně urychlit, kdybychom překonali občanskou pasivitu, privatismus a často i zbabělost, a začali se poněkud více starat o to, jak to vypadá v zahraničí.

0
Vytisknout
15609

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2012