K odvolání Karoliny Peake

Členství ČR v NATO není zárukou naší obrany ze Západu. Picek to zamlčuje

26. 12. 2012 / Miroslav Polreich

Stala se hrozná věc "dívenka" (Klaus) "zničila obranyschopnost" (Zeman) a "v prvé řadě došlo k diskreditaci české bezpečnostní a obranné politiky v NATO a u našich spojenců" (bezpečnostní komentátor Práva). Hrůza. Nespím.

Ona to ale není opravdu taková legrace. Podívejme se podrobněji na okolnosti instituce generálního štábu v "odborných" vojenských rukou pánů Štefky a Picka. Byla to neodpovědná hra a není divu, že někdo vyslyšel zásadu v demokratických státech běžnou, že vojenské (silové) ministerstvo musí být v civilních rukou. Tak jsem rozuměl rozhodnutí paní Peake a tak jsem ho přivítal. Nehodnotím z hlediska personálního, ale zásada je to jednoznačná. A to ponechám stranou tak často medializované "hospodaření" naší generality. Změna byla a je nutná.

Národ je nyní masírován od shora dolů a zprava doleva, že tu neomluvitelnou spoušť zavinila za jeden den nová ministryně obrany. Co se vlastně stalo? Zde musím přiznat, že nejsem zcela nestranný. Pan Picek je generál a má, jako každý z nás, svoji historii. Když on postupoval ve svých hodnostech coby věrný obránce totalitárního systému, já jsem byl degradován a přišel o svoji důstojnickou hodnost (podporučík), ale se slibem, že nikdy nebudu zván ani na vojenská cvičení k vyloučení mého kontaktu s mužstvem, což bylo dodrženo.

Politická situace se postupně měnila, hlavně v Sovětském svazu, ale velmi pozvolně i u nás. Byl jsem pověřen politickým disentem (prof. Jiří Hájek) ke kontaktu se sovětským velením v Milovicích (březen 1989). Cílem jednání bylo ne zajistit si neutralitu sovětských vojsk, ale naopak pro případ násilného střetu s naší vládnoucí mocí, který nemohl být vyloučen, žádat je o přímou podporu. Předně prostřednictvím jejich jednání s vládními činiteli, čs. generalitou a stranickým ústředím. Nemohu potvrdit, jak poté tato jednání byla intenzivní a účinná vůči přístupu čs. armády. Rozhodování bylo, jak víme problematické, neboť opravdu došlo v době počátečních demonstrací k aktivizaci tankových útvarů nedaleko Prahy. Nevoják a disidentka Jiřinka Šiklová to vyjádřila přesně: "StB jsme se nebáli, bylo jich málo, Lidové milice byly nespolehlivé, brzo se rozhádaly a z Vinohrad odejely domů. Strach šel jedině z čs. armády." Myslím, že měla pravdu. Pan Picek byl součástí této armády, a to v době, kdy existence Prahy a mladých lidí byla v nejistotě a přímo v ohrožení. Nehledejte u mne objektivitu, já jsem na té Národní třídě byl. Nakonec k vojenským operacím (jako později v Rumunsku) u nás nedošlo. Bylo-li to zásluhou našich vnitřních politických vlivů či aktivního působení Sovětské armády, není jasné.

Čas se posunul, došlo k transformaci (či převlékání kabátů) i v ČSA. Něco dost o tom vím, protože jsem (jako vojín, ale i velvyslanec) měl pod sebou řadu plukovníků při odzbrojovacích jednáních ve Vídni (OBSE).

Společnost se začala polarizovat a hledat nové nepřátele ve smyšlených podmínkách nového "bezpečnostního vakua". Spolu s Dientsbierem jsem na MZV přišel a po jeho odchodu na své místo samozřejmě rezignoval a věnoval se pedagogické činnosti většinou mimo území ČR (včetně The National Defence University ve Washingtonu). Vývoj naší, zvláště bezpečnostní situace a politického prostředí jsem ale úzce sledoval. A bohužel, zde jsem se vlastně přímo setkával se jmény náčelníků generálního štábu s pány Štefkou a Pickem. A byla to poznání velmi alarmující. Oni, již jistě prověření až na půdu, nastoupili opět na svoji totalitární linii dokonce v oblasti teorie práva a vojenství a uchýlili se k absolutně lživým argumentům.

Připravoval se totiž náš vstup do NATO, nejprve proti vůli a interesu USA, které po ukončení bipolárního světa objektivně vyhodnotily situaci v zájmu porozumění a spolupráce, a to zvláště se Sovětským svazem. Od nás (Havel), spíše od jeho poradců, si za to vysloužily obvinění, že zrazují ČR jako západní velmoci, které nás zradily v Mnichově, a Clinton (označovaný za kryptokomunistu) byl odhalen coby agent KGB, dokonce s tím, že byl v roce 1969 proškolen v Praze. Nebylo snadné napadnout tyto nesmysly, které v Praze později (po volbách) vyšetřovala v Praze senátní komise USA. Nakonec však odezněly, ale postupně přesto nastoupili "dnešní a vlastně i bývalí odborníci".

Proces rozšiřování NATO nebyl jednoduchý hlavně vzhledem k negativnímu stanovisku Spojených států a ani u nás ve veřejnosti neměl podporu, nastoupila typická totalitní mediální agitace založena na lži. Pravidelně jsme byli přesvědčováni v televizi nejvyššími představiteli armády (Štefka, později Picek), že vstupem do NATO je vysloven závazek pomoci všech všem pro případ napadení, a v této souvislosti byla vždy čtena jedna věta článku 5. Washingtonské smlouvy, vlastně jenom její polovina. Její podstatná část, že smluvní strany přijmou akci, "jakou budou považovat za nutnou", se vždy účelově vynechávala. Sám jsem zpracoval za pomoci dokumentů z Washingtonu podrobný rozbor, aby byla "agitace" Washingtonské smlouvy dána do souladu s textací a smyslem závazků NATO.

Členové NATO přijali totiž jen jediný závazek, a ten je vyjádřen hned v článku 1. této smlouvy a stojí za citaci. U Moravce ho nikdy páni generálové nečetli. Cituji: "Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů." Žádný jiný závazek než výše citovaný smluvní strany z této smlouvy nikdy nepřevzaly.

Jedná se o trestuhodnou manipulaci s fakty od nejvyšších vojenských představitelů, kteří však nastavili i své ideově dogmatické chápání v MNO, neboť po zaslání cit. rozboru "Vojenským rozhledům", (časopis MNO) mně redakce oznámila, že rozbor neotisknou, neboť není v souladu s politickou linií ministerstva. Ač nerad, byl jsem nucen pochopit, co je dnes ta linie, a porozumět dnešní stabilizaci ministerstva obrany pod minulým a opět dnešním vedením.

Shodou okolností nedávno jsem měl možnost provést dosti reprezentativní sondu u vojáků i členů zahraničních vojenských misí a s hrůzou jsem zjistil, že nikdy jim nebyl prezentován text Smlouvy NATO. Jedná se přitom o 1 stranu slovy -- jednu, formátu A 4, velmi jasného a i pro laika srozumitelného textu. Již bez překvapení jsem zjistil další skutečnost, že tak závažný politický i operativní materiál jako je Smlouva NATO -- Ruská federace, podepsaný jako podmínka USA k rozšiřování NATO již 2 roky (1997) před začátkem rozšiřování, není a asi i nesmí být nikomu znám. Již samotný tento fakt je závažným pochybením. Je zásahem MNO směrem k negativnímu a v podstatě antiamerickému ovlivňování bezpečnostního prostředí.

Nepochopil jsem politický záměr Ministerstva obrany udržovat vojáky, kteří čelí i osobně značnému riziku, v trestuhodné nevědomosti.

Co vlastně chtěla ta paní Peake rozbourat a zničit? Nebylo již načase? Nevím. Panu premiérovi se "nevědomá" a politicky nemyslící armáda asi líbí, proč ne, vždyť i stínový "ministr ČSSD" pan Hamáček, také ronil slzy za odchodem Saši Vondry, který přiměl prezidenta Havla, aby vyslovil souhlas s agresí proti Iráku. Souhlas Havel alespoň vzal zpět a svedl to na Sašu, který ho do toho "umluvil". Nu což, hlavně, že máme nyní armádu zase poslušnou a stabilizovanou jako v "dřevní" době. Jen nevím, jak se kdo a z jakého důvodu může stát stínovým ministrem obrany a kam se ztratilo jeho kritické pojetí ke stávajícím nepravostem majícím své kořeny až někde v minulých dobách.

0
Vytisknout
11119

Diskuse

Obsah vydání | 28. 12. 2012