Selekce na slušné a "neslušné"

Čeští novináři a úředníci mají bezdomovce za lidi neslušné

10. 12. 2012 / Aleš Uhlíř

V Opavě se počet "bydlících" na magistrátu z 589 v roce 2007 zvýšil v září 2012 na 1 648. Podle opavského tiskového mluvčího Ondřeje Skácela "nejde z větší části o bezdomovce, jak si mnozí myslí. Většina z nich jsou spořádaní občané".

Také v sousedním Hlučíně, kde má adresu bydliště na magistrátu 490 lidí, mají na radnici svého mluvčího a toho trápí, že tito lidé neplatí poplatky za odvoz odpadu a je "složité tyto poplatky vymáhat". Tomu se říká být úplně mimo a vidět problém města tam, kde není. Jiné starosti než místními bezdomovci nezaplacené složenky za odpad tam tito slušní lidé nemají.

Počet lidí bez vlastního bydliště závratně roste a "selekce" je nezbytná. Ještě pár let a na magistrátních úřadech velkých měst budou desetitisíce "bydlících", tak proto se kolem toho začíná hloupě diskutovat.

Zatím se lidé, jejichž bydlištěm je adresa obecního úřadu, městského úřadu či magistrátu, nijak nerozlišovali. Prostě to byli bezdomovci a na bezdomovectví je u nás nahlíženo jako na něco neslušného. Je jich však hodně, další přibývají a něco se s tím musí "dělat". Nejlépe bezdomovce třídit do různých skupin. Nadpis článku v regionálním deníku a lidé z radnic (viz opavský mluvčí) již takto lidi rozlišují. Na jedné straně "slušní lidé, spořádaní občané", na druhé bezdomovci.

Mít adresu shodnou s adresou radnice má různé důvody. Končí tak neplatiči nájemného, kterým adresu na úřadě nahlásí majitel bytu i ti, kteří často střídají podnájmy nebo děti rodičů, kteří své potomky sami ze svého bydliště odhlásili z různých důvodů. Například aby se pro dluhy dětí nestali kořistí exekutorů. Lidem "bydlícím" na radnicích nelze pochopitelně doručovat poštu, zásilky jsou uloženy na poštovním úřadě, což radnice zveřejní na své úřední desce. Bazírování na tom, aby každý měl svou úředně nahlášenou adresu, které u řady lidí končí absurdním "bydlištěm" shodným s adresou radnice, tak vytváří koloběh, jehož součástí mimo jiné jsou také nikdy nedoručená (fakticky) rozhodnutí a divoké exekuce. Není výrazem stupidity zasílat bezdomovci korespondenci na adresu radnice a právně -- v rozporu se skutečností -- konstruovat fikci "doručení"?

Logicky vzato jsou všichni ti, kteří mají "bydliště" na adrese úřadu, bezdomovci. Slušní i ti "neslušní".

Musím se přiznat k tomu, že před rokem 1990 jsem měl slovo bezdomovec spojené pouze s osobou bez státního občanství. To, čemu dnes říkáme bezdomovec, to byl dříve tulák a potulka nebyl státem tolerovaný způsob existence. Jsem přesvědčen, že všichni ti staří profesoři ještě z předválečné doby, které jsem na právnické fakultě v Brně zažil v 70. letech a kteří již nejsou mezi námi, by se na to dívali stejně.

Dokáži si zvyknout na spoustu věcí. Nikdy si ale nezvyknu na existenci dnešního bezdomovectví a žasnu, s jakou lehkostí se s tím někteří dovedou vypořádat stupidním dělením na slušné a "neslušné" nebo redukovat tento závažný celospolečenský problém na pitomý poplatek za odvoz komunálního odpadu. Je zvláštní, že skoro nikoho nenapadne, že ani jeho prarodiče a rodiče jeho prarodičů zde nežili ve společnosti, kde by tento jev mohl narůst do dnešních rozměrů.

Jako děti jsme s rodiči často jezdili starou dřevěnou tramvají ze Svinova do Klimkovic. Trať (dnes již neexistující) místy vedla kolem oderských lužních lesů a končila na klimkovickém tramvajovém nádraží, odkud to bylo jen pár minut chůze k náměstí. Matka mi cestou od nádraží ukazovala dům, kde ve 20. a 30. letech bydlela se svým manželem MUDr. Podivínským spisovatelka Jarmila Glazarová, která po smrti manžela o životě v Klimkovicích napsala román Roky v kruhu. Ten román jsem vždy měl za takovou "ženskou" literaturu a přečetl jej teprve před několika lety. Je to precisní a detailní popis společnosti, která ještě ve všech podstatných oblastech funguje. Součástí společnosti je nuzák v chudobinci stejně jako starosta, nikdo není zavržen, existenčně likvidován a vyhnán do bezdomovectví v tom smyslu, co bezdomovectví znamená dnes. Takový stát a taková obec mají své plné opodstatnění. Pokud by někdo chtěl nyní křičet, že jde o komunistickou propagandu s komunistickým režimem spojené spisovatelky, tak to je úplně mimo. Glazarová se svým o 30 let starším manželem patřili v Klimkovicích k tamní honoraci, to slovo je zde asi na místě. Ani za hospodářské krize tam žádní bezdomovci v dnešním smyslu nebyli. O chudé pečovala jednak obec, která jim byla povinna zajistit bydlení a také zdravotní péči. Pokud nějaký takový chudák v péči obce onemocněl a potřeboval hospitalizaci, zařizoval lékař nebo starosta na náklady obce jeho odvoz do nemocnice v Ostravě. Samozřejmě šlo o ubytování velmi skromné, lidé ale hlady neumírali ani neumrzali v okolních lesích nebo polích. Glazarová se svým manželem, který byl praktickým lékařem s obrovským obvodem působnosti, denně poskytovali oběd několika školákům, kteří k nim pravidelně docházeli. Kromě toho podporovali mnoho dalších chudých v městě. Dělali to, co dělala spousta jiných dobře situovaných obyvatel městečka, aby se nemuseli sami před sebou stydět. Byla to charita a žádné zvláštní organizace a pracovníků charity k tomu třeba nebylo. V autobiografickém románu Glazarové můžeme vidět, co to je slušný lékař, slušná správa obce, starosta, slušné pracovní vztahy, co to jsou slušní lidé. Brzy je budeme znát jen takhle ze staré literatury a z vyprávění. Ministerstvo vnitra se chce s rapidním zvyšováním počtu osob, jejichž "bydlištěm" je obecní či městský úřad, vypořádat způsobem, který je nejen krajně neslušný, ale podle mého názoru také v rozporu s ústavními principy. Podle zprávy na serveru zpravyidnes.cz ze 7. 12. 2012 připravují na ministerstvu Kubiceho lidé novelu, která umožní úřední cestou trvalá bydliště osob přihlášených na adresách radnic zrušit a "papírově" tyto osoby přihlásit k formálnímu pobytu u jejich příbuzných. Jinak by mělo také jako novum platit to, že po roce bude každému automaticky jeho adresa na radnici zrušena. Není divu, že vláda s něčím takovým přichází. Každý rok prý počet osob, jejichž adresou je adresa obecního úřadu, městského úřadu nebo magistrátu roste o 40 000 a k 1. lednu 2012 jich bylo v Česku 284 530. To jsou téměř 3 % obyvatel Česka, kteří si takto sáhli na bezdomovectví. Před 23 lety se Václav Havel vysmíval panelovým domům, jejichž byty přirovnal ke "králíkárnám". Pokrok se ale zastavit nedá a v roce 2012 přicházejí architekti (slušný architekt by se k něčemu takovému nesnížil) s novým modelem bydlení. Je vhodný do mrazů a určen pro bezdomovce. Krabice připomínající rakev (víceúčelové použití?) z kartonu a igelitu za 1000 korun. To je také velmi "slušné". "Úřady začalo neúměrně zatěžovat řešení obsílek od soudů, upomínky od bank i exekutorů určených lidem nahlášeným k trvalému pobytu na radnici", uvádí citovaná zpráva ze 7. 12. 2012. Proto z jedné fikce a nesmyslu, kterým je "bydlení" bezdomovců na radnicích se vyrobí jiná fikce -- kupříkladu z moci úřední zřízené "bydlení" u příbuzných. Jestliže ale stát nedokáže garantovat svým občanům možnost mít někde trvalý pobyt, pak by se měly zrušit všechny ty procesní fikce konstruující "doručení" lidem, kteří nemají skutečné bydliště. Doručení je doručení a je-li ve společnosti ve všem takový rozvrat, pak je třeba ve všech případech trvat na tom, aby doručení bylo provedeno fakticky a nikoli na fiktivní adresu. Ostatně i za bezdomovcem "bydlícím" v lese nebo v parku lze dojít, vyhledat jej, či se o to alespoň pokusit, aby písemnost mohla být fakticky doručena. To by mělo platit ve slušné společnosti. Když se někomu nedoručí, protože adresát -- nemaje řádné bydliště je i jinde k nezastižení a nelze ho najít -- není fyzicky dosažitelný, není důvod vytvářet v rozporu s realitou jakési fikce doručení jen pro snadnou "práci" úřadů a zejména exekutorů. Stát přestal být státem všech svých občanů. Nedávno skončil český televizní seriál Zdivočelá země, dokumentující na životních příbězích veterána ze západní fronty Maděry a lidí kolem něj českou poválečnou historii až do roku 1990. Viděl jsem několik posledních dílů, situovaných do 70. a 80 let. Pružný krajský tajemník KSČ Vokoun, kterému to vždy myslí politicky a ekonomicky dopředu, by se jistě i po roce 1989 báječně uplatnil. Ani hajzlík a podrazák Hejl by se dnes neztratil. A ti slušní by mohli skončit na ulici, nic jiného by většinu z nich v tom odlehlém pohraničí po zániku jejich vzorného, idylicky spravovaného rodinného družstva, nad nímž držel ochrannou ruku sám krajský tajemník, nejspíš nečekalo. Škoda, že tuto sérii z exkurze do nedávných českých dějin definitivně ukončila smrt hlavní postavy hned v roce 1990. Od té doby byly totiž v této stále zdivočelé zemi všechny normalizační a možná i dřívější prasárny překonány v míře přímo astronomické.