Hotel v gubernii

12. 12. 2012 / Tomáš Koloc

Před časem mi moje rozradostněná kamarádka, která je zapojena do jakési anglicky mluvící rétorické soutěže, jež má, podobně jako fotbalová liga, svoje zeměpisné uspořádání, vyprávěla, že se setkala s vedoucí "středoevropské gubernie" této soutěže. Tato gubernie (která nejspíš kopíruje bývalou Dunajskou monarchii) prý zahrnuje Česko, Slovensko, Rakousko a Maďarsko.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem v minulém týdnu využíval služeb pražského hotelu Exe Iris Congress. Zřejmě z důvodu propojení řetězce těchto hotelů s některou španělsky mluvící zemí byly některé hotelové nápisy dvojjazyčné (anglicko-španělské), občas se někde objevila také čeština, daly se zde však nalézt i informace (jako například návod ke komunikaci s hotelovým personálem, který jsem nalezl v koupelně), které byly k mání pouze v angličtině. České nápisy pak byly k vidění v amerikanizujících formách typu "Vepřový Řízek S Bramborovým Salátem". Když jsem se pak chtěl na cosi zeptat a zavolal jsem recepci, telefon zvedl úslužný, velmi dobře anglicky mluvící hlas. U vědomí, že většina klientely hotelu je zřejmě ze zahraničí, jsem s ním prohodil několik zdvořilých anglických vět, načež jsem přešel na češtinu. Hlas znejistěl, sám k sobě prohodil pár slov španělsky, a nedbaje mého ujištění, že můžeme pokračovat v angličtině, odešel hledat česky mluvící posilu. Okamžitě jsem si vzpomněl na scénu z Jiráskova F. L. Věka, v níž hlavní hrdina s přítelem, básníkem Šebestiánem Hněvkovským, přijde v 80. letech 18. století do pražské hospody, v níž si chce česky objednat pivo, avšak servírka, německá Pražačka nemluvící česky, dá ruce v bok a s křikem: "Wlastenz!" přivolává česky mluvícího kolegu.

Ten, kdo si za posledních dvacet let zvykl na strašlivou angličtinu, kterou jsou mučeni anglicky mluvící uživatelé českých služeb, hromadné dopravy, význačných památek a tak dále, se v posledních letech (a to nejen v hotelu Exe Iris Congress) musí vyrovnat také s otřesnou češtinou veřejných nápisů, za kterou by se nemusel stydět ani legendární vojenský velitel armádního okruhu Böhmen Blaskowitz, který 15. března 1939 zveřejnil svůj slavný "Rozkas pro Obyvatele!"

Z tohoto jazykového Waterloo nelze jednoznačně vinit vedení zahraničních firem, působících v České republice. Jistě, můžeme se domýšlet, že oněm firmám přišlo zbytečně nákladné oslovit rodilého Čecha, aby jim zkorigoval české veřejné texty. Daleko pravděpodobnější ale je, že tak učinily, a narazily na Čecha mladšího data narození, pro kterého vůbec není problém neuvést podmět do shody s přísudkem, a v nejistotě, kde se na začátku slova píše v češtině malé a kde velké písmeno, napsat velké písmeno na začátek všech slov. Ani z toho, že recepční hotelu, nacházejícího se v hlavním městě hostitelského státu, neumí jeho jazyk, nelze vinit firmu. Pro tu je jen ulehčením, že podniká v zemi, jejíž úcta k vlastnímu jazyku (na rozdíl například od Francie) je veškerá žádná. Úcta k jazyku, kterým mluvím se svými rodiči (anebo kterým se mluví v zemi, v níž žiji) je totiž projevem občanské sebeúcty. Tedy fenoménu, který se v naší zemi za posledních 40 let téměř úplně vytratil. A to, že se tato země rozkládá, a stále více se stává pouhou bezvýznamnou středoevropskou gubernií, je jen přirozeným důsledkem.

Odkazy:

ZDE

Pozn.JČ: A protože jsem na jednom "diskusním" večeru Kolocovy kamarádky byl, mohu dodat zkušenost z opačného úhlu pohledu. Na večeru mě zaujal především fenomén mladých, sebevědomých Čechů, hovořících sice plynně, ale zoufale negramatickou angličtinou na plytká témata. Angličtina jako jazyk je nesmírně flexibilní a často se hovoří o tom, že existují její nejrůznější idiolekty, varianty, jimiž se mluví v různých částech světa (pidgin English například), ale s jazykem, který se používá v Británii nebo v USA, nemají příliš mnoho společného. Zdá se, že podobný idiolekt vzniká ve střední Evropě, kdy mezinárodní "ekonomové" a "podnikatelé" používají angličtiny způsobem, že člověk jen zírá.

0
Vytisknout
7044

Diskuse

Obsah vydání | 14. 12. 2012