Je Polsko opravdu katolická země?

11. 12. 2012 / Tomasz Oryński

Polsko je v zahraničí považováno za hluboce katolickou zemi. Při všech státních oslavách vystupují biskupové, žehnají každé nově postavené budově - od univerzit až po veřejné záchodky... Ale je ten obraz pravdivý? Jak je tomu opravdu, když se podíváme na obyčejné lidi?

Máme-li být schopni toto analyzovat, musíme se zase vrátit do polské historie. Polsko bylo v minulosti jednou z nejotevřenějších zemí v Evropě. Varšavská konfederace, právní dokument uvedený do praxe během královských voleb r. 1573 zajišťuje náboženskou svobodu a je považován za první takový dokument v Evropě. Polský král Zygmunt August dal jasně najevo, že nebude zasahovat do náboženství svých poddaných. Vyjádřil se: "Nie jestem królem sumień waszych" - "Nejsem králem vašeho svědomí." Proto se Polsko vyhnulo náboženským válkám, které v této době otřásaly celým kontinentem. Mnoho pronásledovaných věřících z protestantských církví, včetně některých slavných Čechů, nalezli v Polsku útočiště a obohatili tak polský kulturní a vědecký život svou prací a svými myšlenkami. Právě proto se šestnácté století považuje za zlatý věk Polska.

Během rozdělení země v devatenáctém století se kněží stali nositeli vlasteneckých hodnot - dobrým příkladem je Otec Robak z Mickiewiczovy básně "Pan Tadeusz". Otec Robak vykonává své tajné poslání, aby Poláci povstali a po boku Napoleonově bojovali za svobodu.

Před druhou světovou válkou bylo Polsko stále ještě zemí mnoha náboženských věr. Rozkládalo se daleko na Východ a mezi obyvateli mělo mnoho Ukrajinců, Bělorusů a mnoho dalších národů, kteří byli členy ortodoxní církve anebo to byli muslimové. V Polsku žila také velká protestantská komunita a velká židovská komunita. I když nelze ignorovat, že existoval antisemitismus, všeobecně lze říci, že spolu příslušníci různých věr koexistovali pokojně.

Tento obraz se změnil v roce 1945. V důsledku Jaltské dohody bylo Polsko přesunuto na západ. Mnoho jeho bývalých občanů žijících na východě skončilo v Sovětském svazu. Zároveň byli Němci vyhnáni z nově získaných západních teritorií a židovská komunita byla také silně zničena. V důsledku toho všeho dále posílila katolická církev, která už před válkou byla relativně silná, své postavení.

Zanedlouho se Polsko stalo komunistickou zemí. Komunistický režim se otevřeně postavil proti církvi, ale tím jen posílil její opozici. Uvězněním primase Stefana Wyszyńského v letech 1953-1956 z něho vláda udělala mučedníka a symbol svobodného Polska, který lidi sjednocoval.

Vzhledem k tomu, že komunistický režim nemohl doufat v lidovou podporu při útocích na katolickou církev, noví komunističtí vládci, kteří převzali moc v době liberalizace, svůj postoj ke katolické církvi změnili. V důsledku toho měla katolická církev v Polsku v celém východním bloku jedinečné postavení. Církev se stala jedinou velkou organizací nezávislou na státě. Nabízela jedinou alternativu k oficiální linii tím, že poskytovala útočiště pro svobodu projevu, pořádala schůze a přednášky, pomáhala rozšiřovat nezávislý tisk, zpravodajství ze Západu nebo západní hmotnou pomoc. V osmdesátých letech se katolická církev, dále posílená zvolením polského kardinála Karola Wojtyły za papeže, stala hlavním ohniskem nezávislého života. Do kostela začali často chodit i ateisté. Církev se stala ohniskem svobodného myšlení. Pořádaly se tam diskusní panely a přednášky, katolické noviny Tygodnik Powszechny se těšil jedinečnému statutu oficiálních katolických novin, do Klubů katolické inteligence vstupovali starší lidé, zatímco studentské apoštoláty (Duszpasterstwa Akademickie) nabízely platformy pro činnost mladých lidí. Katolická církev se stala téměř synonymem opozice a dokonce i ateisté nechávali křtít své děti, aby ukázali, na které straně stojí.

Je nesporné, že katolická církev přispěla k pádu komunismu v Polsku a i když skutečná víra je něco jiného, lze jasně říci, že v Polsku osmdesátých let hrála katolická církev vůdčí roli v životě Polska. Avšak po roce 1989 se situace začala měnit. Najednou měli lidé možnost vybírat si z celého spektra nejrůznějších činností a nabídka církve se tím stala o hodně méně atraktivní. Povznášející role církve byla také slabší - najednou přestala být církev jedinou věcí, k níž se člověk mohl upínat v naději na lepší budoucnost. Lepší budoucnost byla přece rovnou za rohem, ze všech občanů se měli rázem stát miliardáři a Polsko se rychle mělo stát novým Japonskem.

Lidé najednou začali být plni nadějí a i když se museli potýkat během tvrdých reforem, realizovaných ekonomem Leszkem Balcerowiczem, s množstvím každodenních problémů, měli přístup k věcem, o nichž se jim jen před několika lety mohlo jen snít. Církev si uvědomila, že její dobré časy skončily. Kněží dělali všechno, co bylo v jejich silách, aby si zajistili vliv, což nebylo zas tak obtížné, protože první generace nové politické třídy získala své zkušenosti v opozici a to by nebylo bývalo možné bez církve. Většina lidí zastávala názor, že Polsko katolické církvi musí být vděčno za hodně. Takže byly konkordát a zavedení náboženství do škol téměř prvními opatřeními svobodného Polska. Brzo zaplavily školy hordy katechetů a armáda kaplanů si zajistila vliv všude - od armády přes olympijský výbor až po skaut. Všude na úkor státu.

Avšak navzdory všem těmto akcím a stále silné všeobecné podpoře začala klesat návštěvnost kostelů. Zavedení výuky náboženství do veřejných škol se ukázalo být fatální chybou. Hodiny katechismu ztratily atraktivitu "zakázaného ovoce" a staly se jen další normální hodinou, která byla ale ve srovnání s jinými předměty jaksi nefunkční. Žákům začalo nevadit, že propadnou z náboženství. Archaické metody náboženství a ztráta autority kněží vedly k tomu, že pro mnoho žáků se hodiny náboženství staly příležitostí k tomu, aby si vyzkoušeli, jak daleko mohou dojít při provokování učitele. Chodil jsem v této době v Polsku do školy a vím, jak rychle se hodiny rozložily - brzo se házely židle na tabuli a hráli jsme volejbal s nafouknutým kondomem, který jsme si házeli mezi sebou ve třídě zatímco nešťastný kněz uprostřed třídy se ho snažil chytit a získat respekt před žáky, kteří se mu smáli.

Hodiny náboženství však mohou být dobrým příkladem dalšího jevu - podvojnosti práva a každodenního života. Například je psáno v zákoně, že rodiče mají právo vyjádřit svou vůli a pokud nechtějí, aby jejich dítě chodilo na náboženství, mají mu být jako alternativa nabídnuty hodiny etiky. Pokud si to rodiče nevymíní, uvádí se dále v zákoně, chození na náboženství není povinné, a proto musejí být hodiny náboženství buď první nebo poslední hodinou dne. V praxi se to vůbec nedodržovalo a co se týče souhlasu rodičů, běžnou praxí bylo, že dítě muselo na náboženství, pokud rodiče nepředložili písemné potvrzení, že si to nepřejí. Ateistické hodiny etiky se vyučovaly jen v minimálním počtu škol a "ateistické děti" se často stávaly obětí šikany nejen od spolužáků, ale i od učitelů a od kněží, tak mnoho rodičů prostě přijalo, aby jejich děti chodily na náboženství, aby se nestávaly terčem šikany.

Navzdory tomu však dále silně klesala návštěvnost hodin náboženství, s malým zlepšením v době, kdy Roman Giertych, ministr školství z ultrapravicové Ligy polských rodin změnil zákon, takže se studijní výsledky z náboženství začaly započítávat do celkových studijních výsledků, což bylo důležité pro žádost o studium na vysoké škole - získat z náboženství dobrou známku je totiž velmi lehké.

(Autorovi tohoto článku matka odmítla napsat potvrzení, aby nemusel chodit ve škole na náboženství, a tak se choval se v hodinách náboženství provokativně co nejhůř mohl. Prohrál však sázku se spolužáky, když se vsadil, že se mu podaří z náboženství propadnout. Nepodařilo se mu to, i když celebroval v hodinách náboženství černé mše a snažil se vyvolávat Lucifera podle instrukcí ze Satanské bible od Antona Szandora La Veye. Katecheta na mladého satanistu vyzrál a dal mu dvojku za "projevený ekumenický zájem o jiná náboženství". Prohraná sázka byla bedna českého piva.)

A tak ta fikce trvá dál už přes dvacet let, na náklady daňových poplatníků. Během celé školní docházky chodí polský žák na dvakrát tolik hodin náboženství než hodin fyziky, chemie a zeměpisu sečtených dohromady. Vyučování náboženství stojí více než 1 150 000 000 polských zlotých, 521 000 000 zlotých se každoročně vydává na katolické univerzity a dalších 89 milionů zlotých plyne ze státní pokladny církvi do tzv. "církevního fondu".

"Církevní fond" založili komunisté jako odškodné za znárodněný majetek. Ale teď ztratil svůj důvod, protože církev dostala za své ztráty obrovské odškodné! A to ve velkém stylu! Byla ustavena zvláštní komise, zcela mimo ústavní a právní systém. Jejími členy byli představitelé státu (kteří normálně s církví silně sympatizují) a představitelé církve (kteří posuzovali svůj vlastní případ). Nároky církve byly prozkoumány a majetek jí byl vrácen. Tam, kde to bylo nemožné, byly církvi vráceny obdobné majetky, často mnohonásobné ceny. V mnoha případech byly nemovitosti převedeny do majetku církve, ani by o tom byly informovány místní úřady, které je vlastnily. Činnost této komise byla zvlášť velkým problémem pro městský úřad v Krakově. Protože však komise fungovala zcela mimo právní řád, nebylo možné se proti restituci církevního majetku nijak odvolat...

Proti mnoha kontroverzním rozhodnutím této komise nyní bojují právníci a někteří občané, kteří se během restituce církevního majetku napakovali, mají být pohnáni k odpovědnosti. Avšak obrovský skandál kolem církevních restitucí připoutal pozornost veřejnosti k tomu, jak chamtiví a chtiví peněz jsou kněží, když jde o to parazitovat k svému prospěchu na státu. Církev dostává 1,8 miliard z kapes daňových poplatníků, ale to není všechno. Církev je osvobozená od některých daní, kněžstvo platí jen symbolické národní pojištění, dovážené majetky pro církev bývají osvobozeny od cel.

Polský stát se prostě katolické církve bojí. Například tam, kde existovaly velké vojenské posádky, byly založeny "vojenské farnosti". Jenže polská armáda byla silně zredukována. Existují dnes vojenská města, kde není jediný voják - kromě vojenských kaplanů, kteří jsou stále ještě ve "vojenských farnostech" ve funkci.

Politikové všech politických směrů, včetně postkomunistů, udržovali s církví dobré vztahy. Právě proto dokázala až do nynějška udržovat silný vliv na polskou politiku a každodenní život. V důsledku však všech faktorů, zmíněných výše, roste nespokojenost a nepřátelství občanů vůči církvi. Oficiální statistiky stále uvádějí, že 95 procent Poláků jsou katolíci, jenže tyto statistiky sestavuje sama katolická církev, která tvrdí, že členem církve je každý občan, který byl pokřtěn. To vede k absurdní situaci, protože když spočítáme, kdo byl pokřtěn v jaké církvi, vyjde nám, že je více než 120 procent Poláků nějakými křesťany. Podle mého názoru je daleko lepším zdrojem jiná statistika, kterou také vypracovává církev, podle níž chodí pravidelně v neděli do kostela na mši asi 30 procent Poláků. Můžeme však bezpečně předpokládat, že i někteří tito občané jsou nespokojeni se skandály týkajícími se katolické církve (včetně sexuálního zneužívání studentů v seminářích a kamuflování případů pedofilie).

Přesto však až donedávna si politikové nebyli vědomi, že církev už nemá mandát mluvit za "průměrného Poláka". Vliv katolické církve na veřejnosti v Polsku je tak silný, že mnoho Poláků dnes žijících v Británii - což je oficiálně náboženský stát - při návštěvě Polska - oficiálně ateistického státu - mají obavu, jestli jejich letadlo náhodou omylem nepřistálo někde v Íránu nebo v nějakém náboženském kalifátu na Blízkém východě. Toto si ale nemyslí jen polští přistěhovalci do Británie a dokazují to výsledky posledních voleb. Úplně nové hnutí, které založil Janusz Palikot, vyhnanec z Občanské platformy, získalo při posledních volbách více než 10 procent. A i když je konglomerát různých exotických stran, často bojujících za jedinou věc, opravdu široký, většina Palikotových stoupenců podporuje protináboženskou rétoriku tohoto hnutí, založenou na polské racionalistické straně "Racja".

Překvapivě dobré Palikotovy výsledky ve volbách otevřely oči ostatním příslušníkům polské politické třídy a dochází ke změně v postojích vůči katolické církvi. Dokonce se začínají vyskytovat hlasy, že by měly být církve financovány z dobrovolných příspěvků svých členů. Kněžstvo proti tomu úporně bojuje. Opravdu se bojí toho, co se stane, až bude odhalena jejich lež, že je 95 procent Poláků příslušníky katolické církve. Spojují se s extremistou Jaroslawem Kaczynskim a argumentují, že je katolická církev v dnešním Polsku utlačována, tak jako v padesátých letech. Přitom předkládají další a další požadavky - například, aby se náboženství stalo předmětem zkoušeným při maturitě. Protiklerikální hnutí na to reaguje obrovskou informační kampaní o tom, jak vystoupit z církve. Tyto události, nyní probíhající v Polsku, mohou rozhodnout o obrazu země po celou řadu let.

Takže i když na první pohled Polsko vypadá jako katolická země, skutečností je, že opravdových věřících je tam menšina a pro většinu Poláků je chození do kostela o Vánocích jen součástí jejich kulturního dědictví. V menších městech a na vesnicích je návštěvnost kostelů stále ještě vyšší a nátlak sousedů je silnější, ale i tam je jasně vidět změny. Církev bojuje o svou nadvládu. A největší socha Ježíše na světě, která byla nedávno postavena ve Świebodzinu je interpretována trochu jinak, než jak to její stavitelé mysleli. Lidový vtip praví: "Polské katolictví je jako socha ve Świebodzinu: Nahoře je z betonu, uvnitř je prázdné a snaží se dominovat všemu kolem."

0
Vytisknout
9316

Diskuse

Obsah vydání | 13. 12. 2012