Jak to vypadalo v Československu v sedmdesátých a v osmdesátých letech

2. 9. 2012

Posílám, co mne napadlo k vaší analýze seriálu Žena za pultem - a možná některé ty detaily jsou důvodem, proč někteří reagují tak zvláštně, proč nebyli osloveni, jak bych čekala. V každém případě Vám děkuji za zajímavý pohled a hodnocení z Vašeho odstupu. Přinutil jste mne k mému osobnímu zamyšlení nad věcmi, které jsem tehdy přehlédla. Leccos ze scén i následných živých debat v práci se mi živě vybavilo. Tak vidíte, co jste zavinil..., píše Hana Mudrová a zároveň poslala cenné věcné připomínky o životě v Československu v sedmdesátých a v osmdesátých letech:

Výdělek obkladače: v době psaní seriálu byl skutečně pětitisícový plat o dost více než dvojnásobný průměrný výdělek. V době uvedení seriálu už byl blíže k pouhému dvojnásobku, protože kolem roku 1977--78 se zvedly hlavně nástupní platy v některých odvětvích a průměr podle mého odhadu k těm dvou -- dvou a půl tisícům přelezl. Jako čerstvá sestřička jsem na směnách vydělávala 3000 a s dalším příplatkem 3200 korun, než to v osmdesátém roce zase "zreorganizovali a vylepšili". Potom byl třítisícový plat nadprůměrný až do revoluce, ale základ u THP pracovníků byl nad dvěma tisíci.

Praktičtější žena: koncem šedesátých let a hlavně začátkem normalizace přišla ohromná vlna rozvodů, jistě v souvislosti se společenskými změnami, s represemi a podobně. Lidé se v sobě různě zklamali, vyhazovy kvůli názorům v roce 1968 a strach, co bude dál, udělaly svoje. Ženám nikdo roli samoživitelek neulehčoval a často neměly ani ochranu (bezvýchodná situace mladé matky v seriálu Muž na radnici byla přesná). Ženy už od padesátých let běžně musely zvládat roli pracovní, hospodyňskou a vychovatelskou, nemluvě o různém veřejném zapojení. Domácnosti se právem říkalo "třetí směna" -- a muži zaspali. Právě kolem roku 1977 se z mužů stávali gaučoví trubci, přítěž.

Pamatuju se na pocit nespravedlnosti osudu, kterou jsme řešily s vrstevnicemi. Žádná jsme nechtěly být takové otrokyně a vůbec se nám nechtělo žít jako naše matky. Reptaly jsme na to, že jsme se narodily jako holky, když kluci mají tolik volnosti a i v rodinách více prestiže, zatímco nás čekají jenom povinnosti.

Objevovaly se stále častěji případy "vlastnění dětí matkou", dnes popisované jako syndrom zavrženého rodiče. Ženy, které měly na krku děti, byly vyčerpané a samy na všechny problémy, zatímco se na víkend objevil vysmátý tatínek a dětičkám udělal exkluzivní víkend nebo aspoň odpoledne. Nebyl to nutně úmysl, pro otce to byl přece také svátek, ale po návratu děti srovnávaly všední skutečnost s tatínkem.

Matka se bouřila proti tomu, aby fungovala jako samozřejmá služka, jako kazič dětského štěstí, a jedinou obranou bylo zpřetrhat kontakty s druhým rodičem. Zároveň šlo také o prestiž, protože žena, které nebyly přiřčeny děti, byla společensky nemožná, selhala v základní funkci.

Propagace SSM: kolem roku 1977 začal větší tlak na "štábní kulturu" ve fungování společenské organizace, prosazovalo se víc výhod, spojených se členstvím a nápady, jak členství zpestřit, měly zelenou. Kolem roku 1980 už ale bylo na mnoha místech jasné, že to mnozí využívají a celý pompézní aparát (kolem r. 1978 byly mnohé sekretariáty OV SSM v nových prostorách) pořádně nevěděl, co s tím a přešlapoval. Být někde ve funkci v aparátu SSM znamenalo tichý postup a velmi klidnou, celkem slušně placenou práci. V r. 1978 byl nástup na řadového pracovníka OV SSM hodnocen základem 1800,- korun.

Zděšení postupně vyvolávaly poznatky, že výjezdová zasedání a školení se zvrhávají na divoké jízdy s pitím a sexem, že mnohé místní organizace činnost jen kašírují (nezapomenu na tajnou zprávu o kontrole členské schůze na Mělnicku, kde měli jen postele, když k nim z okresu přijeli na kontrolu).

Kladl se velký důraz na politická školení, která byla řadovým členstvem vesměs bojkotována a víceméně od fungování členské organizace odrazovala.

Problém nastal v okamžiku, kdy kvůli nezájmu měl být někdo ze ZO SSM vyřazen a potom vyloučen, ale z vyššího zájmu si ho komunisté zároveň chtěli vzít za kandidáta. Ve velkých městech se celé fungování organizace nebralo nijak vážně a členové ZO se spíš snažili využít profesní výsledky svých členů.

Vyznamenání v rámci SSM na venkovských a maloměstských organizacích ve větších městech neměla žádnou váhu, pokud člověk nebyl cílevědomý kariérista, ale to včas přešel do KSČ a byl protěžován i touto cestou -- to potom byli "mládežníci", o kterých se vážně uvažovalo, že ve 35 už opravdu ve svazácké košili vypadají nepatřičně.

Kolem roku 1980 se pravidla hodně zpřísnila a začala se vyžadovat jakási socialistická morálka, kodex mladého budovatele komunismu a podobně. Tu speciálně soc. morálku jsem vlastně nikdy nepochopila, kodex bylo obšlehnuté biblické desatero, místo Boha byl jedině komunismus s jeho svatými.

SSM byla tedy organizace s velkými ambicemi na vratkých základech. Byla jedinou možností vedle Svazarmu, jak se dostat k pořádání nějakých zájmových záležitostí (podobně, mimochodem, vznikl československý fandom, zaštítěný později také Prognostickým ústavem).

Být v SSM ulehčilo leckomu život, při schopném vedení ZO se do akcí daly zařadit i návštěvy kina, kde se sešli tři lidé (a vytáhli z koše ještě několik lístků). Lidé byli podpláceni slevami na zájezdy, výhodami (společenské ručení za někoho, kdo trestněprávně uklouzl), ale málokdo tuto organizaci, navzdory propagandě, bral vážně.

Jak bylo naznačeno, bez kandidatury nebo členství v KSČ se nad členstvím mávlo rukou a zapálený pouze svazák byl dokonce k smíchu.

Muži sváděči: koncem 70. let muži neměli příliš mnoho pozic a šancí, jakými by mohli zaujmout nebo si udržet sebevědomí. Velkou šanci měli samečci, kteří se snažili uplatnit jako svůdci, často s podporou moci nebo její vidiny. Bylo to nechutné, jak si kdekdo myslel, že s pozicí člověka, který zná lidi nebo něco řídí, má nárok na uspokojování svých choutek. Na jednom místě jsem slyšela, že kdo je zadobře s vedoucím, má se líp, i áčka mu projdou, načež mi současná "favoritka" sdělila, že už jde jenom o masírování prsou, ale furt to stojí za to.

S návrhy více či méně otevřenými jsem se setkávala často, stejně jako s úžasem, že tak báječnou příležitost nevyužiju.

Abych byla spravedlivá, u žen si podřízení mohli tímto způsobem šplhnout také -- a na to konto užívat poklidu.

Dá se říci, že muži v souladu se změnou vnímání ženské role ustupovali do pohodlnějších pozic a dobrovolně se stávali oněmi trubci, vhodnými jenom na sex a pro vylepšení společenského postavení ženy.

Bylo výhodnější být rozvedená než nikdy neprovdaná. Zklamání z mužů znaly víceméně všechny ženy, ale být tak neschopná a neulovit ani toho jednoho?! Koncem 70. let se objevují tendence opatřit si muže, aby žena měla dítě a mohla trubce odkopnout. Třeba i bez sňatku.

Mládež revoltující: po uvolnění koncem 60. let se do Československa dostalo dost západního zboží, lidé odešli do zahraničí, navazovaly se kontakty s rodinami na Západě. V 70. letech se nakupovalo v Tuzexu západní zboží, šmelilo se s poukázkami, marky a dolary se daly sehnat také u turistických zájezdů, velmi dobrou zásobovací síť měly cikánské velkorodiny.

Později mne zaujalo, že se ze Slovenska přes Maďarsko mohli jejich členové pohybovat celkem bez problémů (v Kriminalistickém sborníku si na to tehdy stěžovali a popisuje se tam související kriminalita). Možnosti měli i kolotočáři. Takhle se k nám na konci 70. let např. dostaly ve velkém např. dámské digitální hodinky na řetízku. Bylo naprosto běžné (a pro ženu společensky vhodné) pořídit si paletku líčidel za 300 korun. Dnes je podobná v podobné kvalitě za cca desetinu tehdejší ceny.

Mládež byla dost ostře sledována, nesměla se nosit trička s anglickými nápisy a reklamami (jeden ze zlepšováků jakýchsi členek SSM kolem r. 1980 byl potisk přijatelných obrázků na bílá trička), zakázané byly žiletky, spjaté s hudební skupinou (někteří blázni opravdu nosili skutečné žiletky bez otupení ostří, originální šperk byl chromovaný, tlustý a tupý), neexistovaly dlouhé vlasy tam, kde se chodilo do školy nebo na učiliště (likvidace ohlasů na hippies a Beatles), přesto si mladí prosadili a vyvzdorovali aspoň vlasy až na límec.

Kdo se tedy mohl obléknout zápaďácky, být zarostlejší a se správnými doplňky, byl středem dívčí pozornosti, špičkou v komunitě vrstevníků - a také někdy příčinou trápení méně postaveného rodiče, kterému buržoazní dítko mohlo podtrhnout stoličku. To povolilo až během 80. let.

Neúprosná matka venkovanka: přes uvolnění morálky byla naopak oficiální společnost velice prudérní a pověst znamenala hodně. Ještě v polovině 80. let bylo pro leckoho nemyslitelné, že by jeho dcera žila na hromádce. Buď svatba, nebo návrat domů, lhostejno, zda se tím třeba zničilo profesní uplatnění. Prostě nebylo myslitelné, aby někdo mohl zpochybnit slušnost rodiny skrze odhalení, že dcera žije nemravně.

S tímto neúprosným tlakem, který zároveň nemusel odpovídat realitě mravné a bezvadné rodiny, se v 70. letech vyrovnávala mládež po svém. Nejznámější jsou útěky z domova díky časným sňatkům s blížícím se rodičovstvím (sama jsem byla ve výjimečném  ročníku a třídě, kde žádná ze spolužaček neporodila před maturitou v r. 1978, před námi a po nás se to zase roky nepovedlo).

Časopis Mladý svět tehdy přinesl materiál, který se zabýval šokujícím poznatkem, že dívky již v 16.letech cíleně chtějí otěhotnět. Mimo jiné proto, aby je měl někdo opravdu a bezvýhradně rád...

Drsná babička: toto lpění na tradiční úctě k rodičům a silné neshody, které snadno vyústily v urážky, bývaly podníceny také osobní zkušeností s obstáním- neobstáním v krizových situacích. Potomci si těžko mohli vážit rodiče a prarodiče, který neosvědčil morálku, jakou proklamoval, v konkrétních činech. Včetně rezolutních odsudků, bez ohledu na předchozí smířlivé nebo přátelské chování (u Jiřího v seriálu Žena za pultem bych klidně odhadla, že jím byla babička původně okouzlena a jeho zradu pocítila příliš osobně).

Generace rodičů a prarodičů v popisované době si přivykla na to, že se jim neodmlouvá, že mají jediný patent na rozum, že mají vládnout pevnou rukou, což se odráželo i v jevech, popisovaných výše.

Mladí lidé cítili všudypřítomný strach a nejistotu a nechápali, proč tomu tak je, proto se odcizovali a zavrhovali své předky, včetně odmítání jakékoliv úcty k nim jen proto, že jsou staří (což trvá dodnes).

Už se zase nemohlo mluvit o padesátých letech, nad tehdejšími příkořími se zase zavřela voda a bylo dokonce lepší, když o nich mladí nevěděli, aby si nějak nezkazili budoucnost.

Mladí lidé nechápali, jak staří mohou žít a snášet tu tlustou deku, neviděli únik a rozhodně odmítali být vděční rodičům za "jistoty", které jim předkládají. Sami neviděli jiný únik, než v ryze soukromém a osobním rebelantství. Dnes pozoruji dopady tehdejších "smrtelně myšlených" uražení se, které vedou až za hrob, rozchody mezi generacemi trvají i přes třicet let.

Dietl v seriálu vyhmátl společenské proměny v postavení žen a mužů, předvedl své umění a nezavrhovala bych jeho přínos dokumentovat spodní proudy, které nám zakonzervoval. Objevil se se svým uměním v pravou dobu. Bohužel byl tak dobrý, že může dnes naopak škodit a navozovat iluze o tom, jak to bylo. Jsem toho mínění, že bychom měli podobné pořady mít doprovázené právě takovými analýzami jako byla vaše -- snad jen podepřené svědectvím, protože analýza zvenku je zkreslená porovnáváním reality, v níž autor žije.

0
Vytisknout
12666

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2012