Církve a nekulturnost

20. 8. 2012 / Štěpán Steiger

Politolog Jaroslav Šonka zauvažoval v Právu (17. tm) o "restitucích ve víru nekulturnosti" a svoje zamyšlení opřel o dvě základní teze. První formuloval takto: "Jasné je: církve tento majetek dříve vlastnily", druhá je: "fungující církve potřebujeme." Co je ovšem "jasné" Šonkovi, není vůbec "jasné" mně -- a nepochybuji, že i mnoha jiným.

Pominu Šonkovy úvahy o "nekulturnosti", jež zavládla v diskusi o restitucích, které považuje (jak jinak) za otázku politickou. Ta je jádrem debaty, jež se podle jeho názoru vede nekulturně, to jest konfliktně, neboť kompromis je v české politice slovo neznámé. Chci se pouze vyjádřit k Šonkovým dvěma tezím -- obě mi totiž připadají pochybné (kompromisně: zpochybnitelné).

Nebudu rozebírat otázku vlastnictví, byť i tu mnozí právníci zpřesňují v tom smyslu, že o "vlastnictví" v běžném a plném slova smyslu sotva šlo. Musím jenom konstatovat, co si třeba uvědomit jako širší rámec: prazákladem všech úvah o tzv. restitucích je domněnka, že vlastnictví je svato a ze zásady nemá být tudíž ani omezováno ani odebíráno. Pod tlakem nutnosti -- v boji jednoho, zpravidla mocnějšího vlastníka proti druhému, méně mocnému -- zastánci této zásady připouštějí, že "zákonem" lze vlastnictví (a to jen do "jisté míry") omezit. Třebaže i horliví obhájci se leckdy ocitají tváří v tvář dilematu, zda případně jak vlastnictví odebrat -- vzpomenu třeba případ dálnice versus statkářka Havránková -- považují takové případy za naprosté výjimky. Ale i tak vidíme, že zásadu byť svatou lze prolomit a není absolutní. Z toho ovšem vyplývá, že co jako zásada vypadá, může být za zásadu považováno - zejména v politice - jenom když se to hodí. Opakovaně vyslovované podezření, že za zákonem o restitucích jsou ve skutečnosti plány silných lobistických skupin (přirozeně kromě zájmů církve římskokatolické, ale ve spojení s nimi), tak dostává také "teoretickou" podporu: vlastnictví se v realitě mění podle převládajících mocenských poměrů. "Důvody" jsou vždycky poruce. V této zemi je to heslo "vrátit, co bylo ukradeno" -- v praxi pouhá vábnička, která má přesvědčit širokou veřejnost, že vlastně jde o morální zásadu, která vede k nápravě "křivd". O tom svědčí kritiky ostatně také připomínaný, avšak ani vládou, tím méně církvemi uváděný fakt, že vůbec nevíme, jak se dospělo k číselným údajům o hmotných restitucích a platbách, k nimž vláda zavazuje příští generace. Tyto tajnosti mají jediné vysvětlení: všecko, co se údajně "vrací", bylo výrazně nadhodnoceno. (Mimochodem: tím se zřejmě rovněž vysvětluje, proč se v době, kdy byl zákon koncipován, nesměla vést žádná veřejná debata.) Jestliže tedy je Šonkovi "jasné", že "církve majetek dříve vlastnily", nevyplývá z toho automaticky, že by měly jakési všecko dostat zpět. Vracení nikdy nemůže být naprosté z jednoduchého důvodu: zvláště dochází-li k němu po delší době, původní stav sotva může být obnoven -- už řecký filosof věděl, že panta rei -- vše se mění, čas neustále vše odplavuje. K "proměnám" vlastnických vztahů -- vyvlastňování, odebírání, legálním i mimo-(ne)legálním záborům dochází neustále (ostatně historici neváhají poukazovat na největší základ církevního majetku v této zemi -- pobělohorské "převzetí" katolickou církví majetku emigrantů a císařem zabavených statků. Nic z toho církev ne"restituovala"). Jednoduše řečeno: skutečně zákonný nárok na restituce neexistuje -- poskytnout jej má teprve nový zákon.

Druhou politologovou tezí je tvrzení, že "potřebujeme fungující církve". Vím, že na mou skeptickou otázku "k čemu opravdu církve potřebujeme", se mi dostane jednak záplavy obecných frází, jednak hrubých slov. Bohužel -- říkám upřímně bohužel -- nevidím ani ve svém bližším ani v širším okolí žádnou výraznou stopu církevního úsilí. (O tzv. pastoračním ani nemluvím.) Pokud mi chcete argumentovat charitou a podobnou činností, ano, vím, že existuje. V daném systému -- zdůrazňuji: v daném systému - je skutečně asi sotva nahraditelná. Je to však činnost církevní? Existují přece tucty necírkevních organizací, jež vykonávají činnost tutéž nebo velmi podobnou.

Pečuje církev o svoje památky? Jistě se snaží -- i s pomocí státu (pokud má stát peníze a pokud mohou být památky považovány za součást národního dědictví). Přispívá církev k národní kultuře? Pomineme-li kulturu politickou -- Šonka zapomněl dodat, že zejména církev římskokatolická k této kultuře nepřispívá vůbec, vzpomeňme si třeba jenom na "lůzu" a ostré výpady nejvyššího církevního představitele v této zemi vůči těm, jež považuje za své protivníky -, pomineme-li tedy tuto část (dost nekulturní) kultury, není příspěvek této církve nijak podstatný. (Omlouvám se nekatolickým církvím, že používám jednotného čísla: mé výhrady se hlavně vztahují k té církvi, která ostatní církve v této zemi -- s průhlednou záminkou -- svedla k podílení na restitucích, aby mohla předstírat zájem určitého "kolektivu" a vypadala proto méně sobecky.) Aby bylo jasno: nenamítám nic proti existenci církví. Každý lidský zájem má existenční oprávnění. Netvařme se však, zvláště ne v zemi tak převážně sekulární jako je tato, že náboženské skupiny jsou důležitější než opravdu jsou. Byly důležité v minulosti (ve smyslu kladném i záporném), mají své opodstatnění a budou dále existovat; je třeba si však také uvědomit, že jsou součástí establishmentu, tj. vládnoucích skupin -- což např. církev římskokatolická dává dost nepokrytě najevo chováním svých nejvyšších reprezentantů, o restitucích v době krize nemluvě. Slova, kerými politolog Šonka v závěru své úvahy charakterizuje "nekulturní" situaci v této zemi, můžeme použít na závěr tohoto článku: "Co už dávno nepotřebujeme, je poseudodemokratická debata, která vede výlučně k řešením, při kterých se jeden cítí jako vítěz a druhý jako poražený." Není pochyb, že zejména církev římskokatolická se po uzákonění restitucí -- mimochodem, zřejmě s nejmenší možnou "většinou" v poslanecké sněmovně, což jí jako nedemokratické organizaci vůbec nevadí -- bude cítit jako vítěz. Bude-li se veřejnost cítit jako poražená, nedokáži říct. Vím pouze, že nemůže vidět důvod ke kompromisu.

0
Vytisknout
4834

Diskuse

Obsah vydání | 21. 8. 2012