Majetek je svatý?

20. 8. 2012 / Boris Cvek

Někdy se mi stane, že v českém veřejném prostoru narazím na text nějakého komentátora, který mi připadá tak stupidní, že jsem si něco takového do té doby nedovedl představit -- třeba teď je to úvaha A. Tomského, jednoho z diskutérů , o "svatosti majetku".

Tomského text nese v titulku tvrzení, že majetek je svatý. To je velmi radikální přepsání křesťanské kultury, protože podle křesťanství je svatá chudoba.

Na konzervativce, blízkého ultrakonzervativcům z hnutí DOST, je to velmi odvážné přepsání evropské tradice. Do jisté míry posvátné může být podle klasického liberalismu (Lockova) právo na majetek, který člověk získal svou prací a podle dobrého mravu, ale tato posvátnost nevyplývá z majetku, nýbrž z člověka a jeho ochrany v zaslouženém požívání výdobytků své vlastní práce.

Majetek má sloužit člověku a společnosti, nikoli člověk a společnost majetku (myslím, že to je teze, s níž by souhlasil i středověký sv. Tomáš Akvinský a široké spektrum filozofů a politických myslitelů dějin Evropy z pravé i levé části ideového spektra). Proto je zcela normální, že majetkové vztahy bývají vždy ve společnosti upravovány právním rámcem a tento právní rámec může být měněn a může vést k odejmutí majetku těm, kteří ho mají příliš mnoho, bez zásluhy vlastní práce a na úkor druhých.

Držení excesivního majetku získaného podle nějakého formálního práva, které je ale ve skutečnosti nemravné a neospravedlnitelné, vede často k různým korekcím ve formě společenských otřesů, revolucí a znárodňování.

Samozřejmě, že lze souhlasit s tím, že majetkové poměry ohledně původního církevního majetku měly být dávno vyřešené, což by umožnilo rozvoj obcí, opravy toho majetku a jeho smysluplné využití. To však není žádný argument pro to, kdo má ten majetek v budoucnu vlastnit, je to argument pro to, že ho už dávno někdo vlastnit měl.

Způsob, jímž římskokatolická církev nabyla svého majetku v průběhu dob, kdy byla součástí mocenského aparátu útlaku, není možné vnímat z hlediska moderní demokracie jako legitimní. Proto církevní restituce mají být předmětem společenské debaty a společenského konsenzu v nové společnosti, která existuje nyní.

Nejde o žádnou posvátnost majetku. Kromě toho je velkou otázkou, jaké instituci v případě římskokatolické církve máme majetek vůbec vracet. Když v poslední době vidíme více a více do zákulisí "svaté" římské církve, nacházíme u této církve odporné mafiánské struktury a krytí zločinů nejhoršího rázu na mezinárodní úrovni . To je ostatně setrvačnost z dob, kdy hrála tu společenskou rolí, která ji v minulých dobách umožnila získat její obrovský majetek.

Alexandr Tomský, Ne církve - ale majetek je svatý ZDE

0
Vytisknout
7047

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2012