Španělsko je v "totální krizi", Evropská unie to "totálně ignoruje"

3. 6. 2012

Dosud jsem nikdy neslyšla termín "totální krize", alespoň nikoliv, pokud se to týká globální ekonomiky. Zní to jako katastrofický film. Když tento termín střízlivými tóny používají vysocí politikové pokročilé demokracie a charakterizují tím finanční stav své země, je to poněkud šokující, píše Janet Daley v konzervativním deníku Daily Telegraph.

Muž, který pronesl tento apokaluptický úsudek, bývalý španělský premiér Felipe Gonzalez, je socialista, a tak by se mohlo očekávat, že bude nenávidět program škrtů. Avšak málokterý nezávislý pozorovatel s jeho úsudkem nesouhlasí.

Zapomeňme na hrozící odchod Řecka z eurozóny. Miniaturní řecká ekonomika je dnes jen poznámkou pod čarou. Stejně jako rezignované rozhodnutí Irska, dosažené v referendu, že se Irsko bude sebebičovat tak dlouho, jak to budou bozi z EU požadovat.

To, co se zdálo před týdnem dramatické, nyní ustoupilo ve významu realistické možnozsti, že dojde k spektakulárnímu krachu čtvrté největší ekonomiky v Evropské unii. Za poslední měsíc vybrali vkladatelé ze Španělska 55 miliard liber a uložili si ty peníze jinde. A to bylo ještě před tím, než byla největší španělská banka znárodněna. Nikdo si nenamlouvá, že by bylo možno kolaps Španělska přežít.

Toto je totální krize. Rakovina se nyní rozšířila do životně důležitých orgánů EU. Španělsko není okrajovou středozemskou zemí, ani to není nevýznamný hráč v politickém projektu EU. Jeho vazby na Itálii znamenají, že italská ekonomika (třetí největší v EU) by byla fatálně ochromena jeho pádem. K odchodu Itálie z eurozóny by už ovšem nedošlo, protože po odchodu Španělska z eurozóny by už nebylo odkud odcházet.

EU ovšem i nadále hovoří nesmyslně o potřebě "rozhodných činů", i když jediný čin, který by mohl být nápravou, je politicky nepřijatelný, pokud si mají členské země EU udržet aspoň zdání demokratického provozu.

Angela Merkelová nemůže připustit, aby Evropská centrální banka (vlastně je to Bundesbanka) natiskla peníze a tak zlikvidovala zadluženost Španělska, Řecka či Itálie. Udělat něco takového by bylo jednat proti přání německých voličů (vždyť je to jedno, řeknete, proti přání voličů jednají dnes všichni politikové v Evropě!), bylo by to porušením německé ústavy, která byla Německu vnucena po druhé světové válce, bylo by to podle německých zákonl nedemokratické a protizákonné. To je celé.

Toto je jádrem neřešitelného rozporu, jehož důsledkem je nynější likvidace eura. Má-li být nějaká měna odolná tržním tlakům, musí mít "věřitele poslední záchrany", skutečnou ústřední banku, jako je americký Federální rezervní systém. Ale to je v Evropské unii nemožné, protože ústavy jednotlivých zemí jsou navzájem neslučitelné a není možné, aby jednotlivé země sdílely své dluhy přes státní hranice (tak, jak je to možné v USA, kde funguje skutečný federální systém). Takže buď musí být demokratické instituce a historické principy Evropské unie nyní rychle násilně zreformovány, a nebo nikdy nevznikne měnová unie. Toto je nynější situace.

Jak by taková zrekonstruovaná Evropská unie vypadala? Zjevně by vyžadovala přerozdělení bohatství v obrovském měřítku - protože nejnaléhavějším problémem jsou ekonomické rozdíly mezi chudými, zadluženými státy a bohatými, šetřivými státy. Finanční transfery (což znamená Německo platí za všechny) by se staly přijatým, možná automatickým mechanismem. Vznikla by tak více méně trvalá závislost méně produktivních zemí na produktivnějších zemích. V Británii jsme na toto přerozdělování zvyklí. Bohatství vzniklé na jihovýchodě země se posílá na sever Anglie. I v jediné zemi, která sdílí totožnost a jazyk, toto plodí odpor.

Pokud se to bude aplikovat přes hranice států, jejichž občané mají radikálně rozdílné historické zkušenosti a sociální postoje, a jejichž demokratické instituce byly utvářeny jejich kolektivní pamětí - dopady budou děsivé. Němci odmítají devalvovat svou měnu z důvodů svědomí. Nechtějí zapomenout na hanbu a na zločinnost, do níž je takový proces zavedl v minulém století. Je ironické, že Německo samo bylo jedním z hlavních tvůrců hospodářské unie a zejména demokratického socialistického modelu, v němž "bohaté země pomáhají chudým", jak o tom hovoří José Manuel Barroso.

Nyní se "socialistický" a "demokratický" aspekt této utopické vize blíží vzájemnému střetu. Evropská unie jistě může přijmout přerozdělování bohatství - vytvořit si řádnou centrální banku, finanční jednotu a ignorovat názory občanů - anebo může přijmout samostatné, a morálně odůvodnitelné rozdíly mezi svými členskými státy. Což znamená, že by měla uvažovat vážně o jiných alternativách než o zastrašování Německa. Jenže kdykoliv se Evropa o něčem rozhoduje, ignoruje demokracii ve prospěch socialismu - takže moc nedoufám.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
7955

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2012