Několik poznámek k vývoji v eurozóně

5. 6. 2012 / Ilona Švihlíková

Na Britských listech vyšlo v poslední době velké množství velice zajímavých článků k eurozóně, od příčin po možné scénáře budoucího vývoje.

Shrneme-li hlavní myšlenky, pak dojdeme k následujícím závěrům:

  • Německá hospodářská politika není řešení, ale součást problému
  • Devalvace měny (tj. odchod z eurozóny) není samospásným řešením
  • Potřebujeme nové pojetí peněz

O Německu a jeho krátkozraké hospodářské politice jsem už toho napsala mnoho, ZDE ZDE ZDE

V obecném povědomí ovšem nadále přetrvává názor, že Němci jsou ti pracovití a šikovní, zatímco líní Řekové se válí pod olivovníky.

  • 1) Helmut Kohl dával jasně najevo, že si jižní křídlo v eurozóně nepřeje. Jenže... Samo Německo se dostalo do takové ekonomické situace, že chtělo pro splnění konvergenčních kritérií přehodnotit své zlaté rezervy, takže nakonec v první fázi vzniku eurozóny nebylo přijato právě jen ono nešťastné Řecko, které kritéria nesplnilo ani při velmi velkorysém posuzování.
  • 2) Není pravda, že ostatní země netušily, že Řecko falšuje statistiky. Vzhledem k tomu, že jsem se to tenkrát učila na VŠE, která těžko mohla mít přístup k nějakým supertajným informacím, to byla skutečnost poměrně známá. Jak Francie tak Německo dále porušily "disciplinující" Pakt stability a růstu a odmítly se potrestat (čemuž ovšem neušlo Portugalsko).
  • 3) Německo si v integraci často o zásadních otázkách, u kterých muselo tušit, že ovlivní ostatní, rozhodovalo samo. Samo se rozhodlo pro politiku mzdové deflace + využití levných výrobních kapacit především v ČR a na Slovensku (které má pod svou kontrolou) tak, aby získalo výhodu nad ostatními zeměmi. Udělalo to proto, že se velice obávalo eura a jeho dopadů na německou ekonomiku. Ovšem, tuto zásadní hospodářskou změnu (za G. Schrödera) s nikým v EU neprojednalo. Stejně tak jednalo na vlastní pěst u stavby plynovodu Nord Stream (Putin -- Schröder) a stejně tak si samo schválilo Ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu.
  • 4) Němečtí představitelé si nedokáží přiznat, že německá strategie kumulace přebytků z běžného účtu platební bilance prohloubila nerovnováhy v eurozóně. Německé banky své přebytky "recyklovaly" do řeckých dluhopisů. "Záchrana" Řecka má tak podobu záchrany eura a především německých (i francouzských) bank. ZDE
  • 5) Německo zcela iracionálně prosazovalo na začátku krize tzv. Svatou trojici (No exit, no bailout, no default), neboli žádný odchod z eurozóny, žádná pomoc Řecku, žádný default -- v ČR nepřesně nazývaný bankrot. Nedokážu si představit žádné racionální řešení, které by se mohlo alespoň jedné z těchto "podmínek" vyhnout.
  • 6) Hromadná fiskální konsolidace, na kterou Německo tlačilo již v rámci G20 (viz spory Merkelová X Obama) je pro ekonomiku smrtící. Je to elementární ekonomie, ale přesto je panika z "trestu finančních trhů" zřejmě silnější než zdravý rozum. G20 se vrací to, že v příznivém období, kdy panovala relativně velká shoda nad pojetím společné akce, se nepodařilo s finančními trhy pořádně zatočit. ZDE
  • 7) Německo vnucuje svůj chybný ekonomický model pomocí různých Paktů celé EU, čímž ho chce institucionalizovat. Děsivý je zejména výrok A. Merkelové, že "Pakt bude závazný a platný navždy. Nikdo ho nebude moci změnit přes parlamentní většinu."

Zdroj: ZDE.

Velmi trefně německou politiku shrnul think-tank Research on Money and Finance, ZDE. Jedna z jeho analýz k tématu eurozóny nese název Ožebrač svého souseda -- a sám sebe.

Odchod z eurozóny a devalvace samostatné měny (např. drachmy) je řešením, které bývá často uváděno (Paul Krugman, např.) a koneckonců ho jako lepší variantu zmiňovala i autorka tohoto článku. Devalvace ovšem nevyřeší nic sama o sobě, zkušenosti s opakovanými hlubokými devalvacemi mělo (tehdy ještě Československo) na počátku 90. let a těžko je hodnotit nějak zvlášť pozitivně.

Vlastní měna je sejmutí okovů ze společné měny - eura, protože eurozóna se prozatím nestala redistributivní unií (tj. s fiskálními přesuny do slabších regionů/zemí), jelikož je to politicky těžko průchodné. Takovýto krok by ale nutně vyvolal nutnost převzít banky (a tak i jejich dluhy). Ekonomika by si mohla trošku vydechnout, ale dluhová koule by zůstala a devalvací by mohla i dost nabobtnat. Ať tak či tak, dluh (a on není jen veřejný, ale např. ve Španělsku je to bankovní zátěž + domácnosti) se bude muset řešit stejně. Ekonomika by se mohla dostat do devalvačně -- inflační spirály, a pokud je importně zatížena (např. potřebuje a dováží většinu surovin), nebo pokud má slabou exportní strukturu, pak by jí devalvace příliš nepomohla.

Konstruktivnějším řešením se proto zdá být návrh představitele Deutsche Bank -- popsán např. ZDE.

Duální oběh je zajímavým návrhem, který zároveň otevírá otázku podoby měny v národní ekonomice. James Triffin v dilematu nazvaném po něm (Triffinovo dilema) jasně ukázal, že pokud národní měna (např. americký dolar) plní zároveň funkci internacionální měny (tj. rezervní, kotovací pro komodity atd.), tak to těžko může dopadnout dobře. (Prvky této kritiky najdeme již u Keynese a jeho Bretton-Woodského plánu, který z politických důvodů nakonec prohrál s Whiteovým.)

Nicméně se tak otevírá prostor pro úvahu, jestli by nebylo vhodnější používat několik různých měn (na úrovni nadnárodní, státní a lokální -- pro podporu místní ekonomiky, jejíž důležitost bude narůstat).

Spolu s tím by se měla rozdělit funkce peněz mezi prostředek směny a zúčtovací jednotku (s rychlejším oběhem, např. lokální, nebo tzv. komplementární měny ztrácející s časem na hodnotě, tj. vynucující si rychlejší oběh a tím pomáhající dané lokalitě) a uchovatel bohatství (pro investice a dlouhodobé úspory).

Je ale stále příliš brzy eurozónu, potažmo celou EU odepisovat. Když ale političtí představitelé (především A. Merkelová) budou trvat na nefunkčních, ba přímo kontraproduktivních "řešeních", tak počítejme s takovým sociálním pnutím, proti němuž je generální stávka jen slabý odvar.

0
Vytisknout
10177

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2012