Pozadí českých reforem: Nejsme jako oni, svým zvířatům dáme míň

23. 3. 2012 / Jiří Jírovec

České reformy - stejně jako jakékoli jiné ve světě -- nejsou ničím jiným než hledáním nejnižšího možného společného jmenovatele. O tom psal již George Orwell ve Zvířecí farmě, kde prasata upozorňují farmáře, své bývalé nepřátele, že jejich zvířata pracují za méně potravy než kolik jim dávají farmáři sami.

Jiří Baťa se v zajímavém článku Ošidné srovnávání českých důchodů s jinými státy dostává ke zjištění, že jinde to mají důchodci lepší a že čísla českých politiků jsou zavádějící. To je ale jen polovina pravdy. Ta druhá je, že na dobré důchody většinou dosáhne jen část populace a že existuje viditelný trend takové důchody pokud možno likvidovat. Pokusím se to vysvětlit na kanadských příkladech.

Tabulka 1. Universální část kanadského pensijního systému

(Detaily v angličtině jsou ZDE. Průměrný roční důchod ze všech universálních zdrojů je v podstatě na hranici chudoby. To platí zejména pokud důchodce nemá benefity a musí platit léky podávané mimo nemocnici a zubaře. CPP, OAS i GIS jsou každoročně valorizovány podle inflace.)

Situace vyplývající z uvedené tabulky se podstatně zlepšuje pokud má důchodce nárok na podnikovou či oborovou pensi (dále POP). To se týká například státních zaměstnanců, učitelů, pracovníků v automobilovém průmyslu a samozřejmě politiků, jejichž pensijní model je ovšem nadstandardní. Zcela mimo řadu stojí pense špičkových manažerů.

POP jsou svým způsobem nespravedlivé, protože zvýhodňují tu část populace, která k nim má přístup. Příspěvky placené zaměstnancem se odečítají se od hrubého příjmu nejsou zdaněny a nejsou tedy zdaněny v době vložení do systému. Dani nepodléhají ani výnosy, které daný plán získává investiční činností. Ty jsou zdaněny až spolu s pensí v okamžiku, kdy je proplácena. Výsledná daň je obecně nižší než by byla v době, kdy pojištěný ještě bere plný plat.

Tabulka 2. Příklad podnikové či oborové pense

Pro úplnost je nutné dodat, že procenta (64%) nic neříkají o skutečné hodnotě pense. Lepší představu dá srovnání s minimální mzdou na plný úvazek ($ 20 000/rok).

Věk pro odchod do pense bez penále je stanoven na 65 let a nebo na dosažení magického čísla 85 (= odpracovaná léta + věk). Některé organizace upřednostňují předčasný odchod do pense před propouštěním. V našem podniku bylo jeden čas možné odejít do pense ve věku 50-55 let bez penále.

Dále platí obecné pravidlo, že odchodem do důchodu končí pracovní poměr, aby se zamezilo souběžnému pobírání platu a pense od stejné organizace (tak zvaný double dipping). Toto pravidlo lze obejít tím, že původní organizace najme pensistovy služby prostřednictvím třetí organizace. Ta figuruje ve finančních transakcích, kdežto pensistovo jméno zůstává skryté. Pensista může samozřejmě pracovat pro jiného zaměstnavatele.

Na kanadském pensijním systému je pozoruhodné to, že v jeho universální části nejsou dvě ze tří složek spojeny s finančním příspěvkem občana. Nárok na ně má každý (v rámci limitů uvedených v Tabulce 1), i ten kdo nikdy nepracoval. Bez nich by pensista nemohl přežít, protože samotná CPP je směšně nízká.

V Kanadě může každý občan využít možnost pensijního spoření v rámci tak zvaného Registered Retirement Saving Program (RRSP). Je to svým způsobem obdoba stavebního spoření. V principu jde o to, že určité procento ročního příjmu lze investovat prostřednictvím finančních institucí s tím, že se investovaná částka odečítá z hrubého platu, podobně jako tomu je v případě příspěvku do podnikových a nebo oborových pensijních plánů. Výnos investice je zdaněn až v okamžiku proplacení.

Daňová úleva je možná díky existenci progresivního zdanění, ale dává smysl jen tehdy, když příjem v pensi klesne tak, aby byl zdaněn v nižší daňové kategorii. Investovat do akcií většina lidí (a finančních poradců) neumí a výnosy jsou, s výjimkou garantovaných obligací, nejisté. Lidé s příjmem do 1,5 násobku minimální mzdy nemají dost peněz na to, aby vůbec mohli do RRSP investovat.

Jak je možné, že investice fungují v případě oborových pensí? Vtip je v tom, že správce fondu vytváří zisk jen pro fond samý a je povinen držet v rovnováze konservativní a rizikové investice. Tato pravidla neplatí v případě soukromého RRSP.

Na úspěšnosti (kanadských) oborových pensijních fondů se výraznou měrou podílí stát daňovými úlevami a v případě státních zaměstnanců i prostřednictvím platů. Navíc jde vlastně o průběžný systém, protože do něj neustále přicházejí nové příspěvky, které rostou úměrně tomu, jak s inflací rostou platy.

(Poznámka: Valorizace platů usnadňuje valorizaci pensí. To je obrovský rozdíl proti RRSP a nebo českému třetímu pilíři, jejichž hodnota s inflací klesá. O této základní výhodě průběžného financování pensí se ale v Česku nesluší mluvit. )

Podnikové pensijní fondy mají poněkud jiný charakter, protože do nich, většinou podle kolektivní smlouvy, přispívá i zaměstnavatel a přejímá tak odpovědnost za pensisty. Právě budoucí závazky se mohou stát zátěží, protože zůstávají součástí podnikových financí. Pokud podnik krachuje, jsou i pense ohroženy. Pensionovaní zaměstnanci Nortelu, bývalé chlouby kanadského podnikání, se soudí o právo být v první kategorii věřitelů, aby neztratili všechno.

(Poznámka: Podnikové pense lze brát jako odložený podíl na zisku. Jsou například tradičním výdobytkem zaměstnanců severoamerických automobilek. Nově přicházející zahraniční výrobci (Toyota, Honda, Hyundai) tyto pense neposkytují, což jim dává jistou výhodu proti Fordu, Chrysleru, a Chevroletu. Proto existují snahy nějak se z pensí vymanit. Současně s tím existuje snaha potlačovat odbory, které za zaměstnance vyjednávají kolektivní smlouvy. Společnosti jako Wal-Mart jdou tak daleko, že obchody, kde by se zaměstnanci odborově zorganizovali prostě zavřou. Obrovskou možnost v tomto směru poskytuje outsourcing. Kdyby Ontarijské školní správy zaměstnávaly fyzioterapeuty, měli by tito odborníci slušné platy, nárok na pensi a řadu benefitů. Dcera mého známého (MSc v oboru) sice pro školskou správu pracuje, ale prostřednictvím společnosti, která benefity ani pensi a platí něco málo nad minimální mzdu. )

Bez významné účasti státu lze český třetí pilíř považovat za kolosální podvod, který dává finančním institucím peníze na hraní, aniž by musely cokoli vyprodukovat. Doprovodným trikem je přesouvání odpovědnosti na jednotlivce.

Odpovědí na otázku, proč POP nejsou universální, je celá řada:

  • Pro přerozdělování bohatství společnosti neexistuje politická vůle. Prostředky uvedené v Tabulce 1 jsou záchovné minimum, které je současně dotací ekonomiky, protože se do ní obratem vrací;
  • Investice neznají jen vítěze, ale i poražené. Proto existují Grossové, Sorosové a Buffetové, ale také oběti Enronu, kanadských podvodů zvaných Bre-x a nebo Nortel;
  • Přerozdělení bohatství snižuje zisky. "Našim zvířatům" je třeba dát co nejméně. Proto se tolik mluví o "ceně práce". Zapomíná se na to, že platy nelze porovnávat mezi jednotlivými zeměmi, aniž by se přihlédlo místní cenové hladině.

(Poznámka: V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem zpracovával články pro americký referátový časopis Chemical Abstracts. Honorář byl zhruba 2-3 dolary za kus. Za to by se západní chemik ani neshýbl pro obálku, kdyby mu upadla na zem. natož aby ji otevřel a pak trávil několk hodin čtením článku a psaním souhrnu. V tehdejších českých poměrech to ale byl v přepočtu nadprůměrný výdělek. V té době byla moje hodinová mzda asi 25 korun a honorář odpovídal zhruba 30ti plzeňským dvanáctkám ve druhé cenové skupině.)

Na tomto místě je třeba zmínit směšnost pseudovědy zvané ekonomie. Dokonce si uděluje i Nobelovu cenu, ale na světě není ekonom, který by byl schopen prosadit cokoli užitečného. Jsou to všechno velmistři Cimrmanových slepých uliček. To konec konců platí i pro ekonomissima Klause, který místo aby dnem i nocí bádal nad ekonomickými modely prospěšnými pro vlastní zem, píše slabomyslné cestopisy a úvahy o klimatu. Přeháním. Je dobře, že ho cestopisy odvádějí od nebezpečnější činnosti.

České reformy jsou pokusem dát lidem ještě méně než jim poskytovali ekonomicky nevzdělaní komunisté. O co víc peněz zůstane v rozpočtu, o to víc bude možné rozkrást. Tato jednoduchá závislost platí ať jde o pensijní pojištění, zdravotnictví, školství a nebo jakoukoli jinou reformu. Smutnější než finanční ztráty je ovšem antagonizace české společnosti.

Podvodné na českých reformách je i to, že se trojkoalice snaží využít většinu ve Sněmovně a provést systémové změny, které, jak veřejně prohlašují, povedou k tomu, že budou obtížně napravitelné. Příkladem takových změn jsou poplatky ve zdravotnictví, školné a uzavírání "nevypověditelných" smluv, které vážou ruce do budoucna. Potíž je v tom, že existuje podezření, že v Česku zrovna nevládne intelektuální a nebo odborná elita.

Po všech reformách a "úsporách" budou nakonec politici postaveni před problém najít miliardy, které by nebyly zapotřebí, kdyby nová moc ve své ideologické zaslepenosti nebourala to, co bylo ze starého systému, troufám si říct, na světové úrovni. Když se jim to nepodaří, bude postupně odepsána starší generace, která již teď žije v chudobě - a pak, odspoda, střední vrstva.

0
Vytisknout
13093

Diskuse

Obsah vydání | 27. 3. 2012