Co je demokracie?

11. 11. 2011 / Jakub Wolf

Tak například na stránkách Britských listů máme dokonce spor o to, co že prý je demokracie, kterýžto spor svébytně představují články pánů Hoška a Cveka. Ukrojit si takový krajíc, to už si žádá nějaký hlad. Pánové mi jistě, coby vzdělaní lidé, prominou trochu té v duchu rozhovoru míněné nadsázky, už jen aby řeč nestála, ale bohužel se s vlastní otázkou poněkud míjejí.

Pan Hošek zjevně nejen proto, že se mu četba Spenglera nebývale slévá s nabytým povědomím o Marxovi, ale zvláště následkem poněkud kuriozního kladení počátku demokracie v neolit. Jeho nesouhlas se zavedenou klasifikací institucionálních podmínek demokratických států pomiňme, stejně tak snahu vést spor nejprve o to, zda jsou u nás tři moci dosti odděleny, následovanou programem toto oddělení zjevně zcela rušícím. Pojem demokracie v jeho užití nabývá přinejmenším hned dvou zcela protichůdných významů. Ten první, od neolitu pocházející, znamená zkrátka stát, nebo, abychom dostáli lexikologii, vyšší forma společenského uspořádání. Ten druhý, který je podle autora nějak od prvního odvozen, znamená "touhu lidí po rovnosti", vyplývající z nerovnosti implicitní prvnímu významu pojmu. Z těchto dvou pak dotyčný originální dějinně-dialektickou operací dovozuje finální význam pojmu demokracie, který je také dvojí, přičemž oba významy jsou v naprostém protikladu. První konečnou pojmovou syntézou demokracie je tak podvod na voličích, druhou skutečná demokracie. Demokracie, která je skutečně, je podvod, demokracie, která skutečně není, je teprve demokracie skutečná. Taková konstrukce pojmu demokracie by sama o sobě ještě při nějaké více méně konsistentní argumentaci mohla být představitelná a dále rozpracovatelná, ač by bylo lze i tak pochybovat o její udržitelnosti. Potíž ale je, že vážený autor poněkud bezohledně klade jednotlivé významy pojmu demokracie do textu střídavě, takže někdy ani člověk neví, o které že demokracii je to právě řeč.

Toto zmatení jazyků po zásluze rozohnilo pana Cveka, jenž je ovšem ve své navýsost brunátné reakci v největší míře převzal. Patrné je to zvláště v případě jeho odmítnutí demokracie řecké, o jejíž humanitě prý lze pochybovat. Budiž, pochybujme o něčí humanitě, pane Cveku, to by bylo i záhodno, zvláště pokud je řeč o něčem, co se událo dva tisíce let před objevením renesančního humanismu. Humanita a demokracie jsou ovšem zjevně dvě různé věci, proto pro ně máme dvě různá slova. Jakkoliv můžeme mít za to, že je pro nás mězi těmito záležitostmi nějaká souvislost, je třeba zabývat se jejich souvislostí pro nás a nikoliv je zaměňovat. Demokracie sama nejen že nepochází z neolitu, protože demokracie není totéž co vyšší formy společenského uspořádání obecně (vzpomeneme si přinejmenším na několik, týkajících se oné nešťastné většiny lidstva), demokracie, a nejen jako pojem, je řecká, a to v zásadním a hlubokém smyslu slova, pro nějž není historická geografie v první řadě až tak podstatná.

Jistěže demokracie, ve které se domníváme alespoň v nějakém smyslu žít, je demokracií moderní. Máme tedy demokracii moderní a demokracii antickou. Pokud byste chtěl, kdo ví proč, dokazovat, že demokracie antická demokracií z toho či onoho dodatečného důvodu nebyla, musel byste nejspíše při nějaké míře důslednosti nakonec akceptovat mínění páně Hoška, že totiž existuje demokracie skutečná a demokracie neskutečná, demokracie jako demokracie a demokracie jako maska moci. Takové mínění je ale zmatečné, protože to, co demokracie skutečně není, není zkrátka demokracie. Věta "řecká demokracie demokracií nebyla", která z toho plyne, je pak zjevně kontradiktorická a poukazuje přinejlepším zpět k Hoškovu přesvědčení. Jak a proč z toho ven?

Pojem demokracie, jak se vyskytuje u Platóna, označuje modalitu, možnou variantu nečeho, co se v češtině označuje jako zřízení. Pomiňme, co se povídá, že si prý Platón o demokracii myslí, to je otázka na samostatnou studii. Jakkoliv sám mám za to, že lepší by bylo použití výrazu režim, a to s odkazem na strukturální lingvistiku, můžeme nejspíše s jistou rezervou říci, 1) že se jedná nikoliv o stát (vyšší formu společenského uspořádání) jako takový, ale ve vztahu k státu o jeho způsoby, o jakési mravy abstraktního bytí zvaného stát. Demokracie tedy není v žádné zemi, ale je v nějakém smyslu způsobem, jakým se chová stát (země je pojem geografický, stát pojem politický). 2) Že se jedná o princip jednání obecně, nikoliv tedy o nějakou, byť abstraktní, věc nebo instituci. Jednat demokraticky nebo nedemokraticky tak odvozeně může i jedinec nebo skupina lidí, nejen stát. Na tom je opět patrné, že demokracie a stát jsou dvě různé věci. Demokracie ale současně nejsou mravy obecně, nebo vztahy obecně, nebo jednání obecně, pouze druh jednání, vztahů, mravů, v určitém případě, k němuž se pojem demokracie vztahuje. Tím případem je činění praktického rozhodnutí, rozhodnutí jednotlivce, skupiny, státu. Demokratické je pak, jak se ostatně nějak dočteme u kteréhokoliv teoretika demokracie, rozhodnutí takové, které nečiní další rozhodování nemožným.

Pro samotný pojem demokracie tedy není až tak podstatné, zda rozhodnutí činí více či méně lidí, zda je činí všichni, jichž se rozhodnutí bude týkat (čímž se poněkud humorně zaobírá např. Dahl), zda je občany, coby lidmi k němu způsobilými, činěno přímo a nebo zprostředkovaně (protagonisté myšlenky přímé demokracie si vždy berou do úst Švýcarsko a srovnávají je, nehledě na to, že i Švýcarsko má své skandály, se situací například u nás nebo v Rusku; nevidím o nic méně demokracie ani humanismu v parlamentárním Německu či monarchickém Dánsku než ve Švýcarsku). Podstatné je, aby nešlo o "konečné řešení všech otázek", tedy aby demokracie byla i nadále možná. Na základě toho dovozovat, že demokracie je proces, by ještě bylo divoké a nedůkazné. Je ale zcela na místě mít za to, že existuje demokratický postoj, a že tento postoj se vyznačuje jasným požadavkem na každé jedno praktické rozhodnutí, a to, aby nebylo tím posledním ve všech otázkách. Demokracie je pojmovým opakem konečného řešení, jehož stín se opět vznesl nad současným ekonomizovaným diskursem. V tomto smyslu je demokracie zásadně moderní, protože demokratické rozhodování je in-definitivní, otevřené k nejisté budoucnosti.

Jestliže je nebo občas bývá demokracie přítomna v oblasti, která náleží vztahům mezi lidmi a mezi lidmi a abstraktními institucemi, vztahuje se její pojem v nějakém smyslu nejen k manýrům státu, ale, jak jsme již ukázali, také k manýrům jednotlivců. Specificky, demokratické jednání jednotlivce je takové, které nečiní samostatné jednání druhého nemožným. Je zjevné, že představa demokratického jednání navozuje otázky týkající se občanské inkluze či práva zřizovat vězení. Je ale také zjevné, že tyto otázky daná představa vzbuzuje v souvislosti s pojetím člověka a občana. Deklarace práv člověka a občana jistě toto pojetí dobově mění. Jde o to, co lze u každého člověka, ať je či není občanem, mít za jednání, ke kterému je oprávněn, které mu nelze spravedlivě upřít. To ale jednak není otázka snadná, jednak také to není otázka po tom, co znamená demokracie, ale spíše po tom, jaký je vztah mezi pojmy člověka a občana. Nehledě tedy na tento separátní problém můžeme říci, že demokratické jednání je takovým jednáním, které je apriori založeno na odpovědnosti, tedy na předpokladu odpovědi někoho jiného. A v tomto smyslu je demokracie řecká více než ve smyslu historickém. Řek se totiž od barbara odlišuje tím, že na to, co říká, očekává možnou odpověď, že klade možnost odpovědi.

Z toho, pánové, ještě podle mého neplyne, jak se domnívají někteří, že se musíme nakonec dohodnout. Takový imperativ by mi ani nepřipadal příliš demokratický. Plyne z toho ale, že ať se dohodneme nebo ne, demokraty jsme potud, pokud přes veškerou argumentaci respektujeme možnost, že se dohodneme a možnost, že se nedohodneme, jako možnosti relevantní. Nelze vyloučit, že s některými lidmi se nemá cenu bavit, to ještě není nedemokratické mínění. Nedemokratické ale je nezastávat postoj vůči druhým. Tím nijak nekárám, nevidím k tomu ani důvod, protože se obracím i na Vás. Argumentuji pouze ve prospěch pojmové koherence. Nelze totiž z hlediska historického vyloučit Vám společnou obavu, že slova demokracie se může jako hesla chytit také bezohledný výkon moci jedněch nad druhými, a že, aby toho nebylo málo, budeme zase těmi druhými, pokud jimi už nejsme. Zdá se mi proto demokratické nikoliv s vervou se vrhnout veškerou mocí nějakým směrem ke konečné změně, ani nechat věci, aby se vyvíjely samy, nějakou neviditelnou rukou dějin, ale přes veškeré potíže a možná s ohledem k nim navracet pojmy rozumu, tedy schopnosti odlišovat jeden pojem od druhého -- a následně se pojmů chápat.