Jak to bude dál na Blízkém východě?

23. 8. 2011

Každá revoluce má své vlastní charakteristiky. Jak varoval před svým pádem Saif al-Islam, "Libye není Egypt. Vznikne tady občanská válka. Na ulicích bude krveprolití." A to se také stalo, píše v deníku Independent Robert Fisk.

Libye se stane na Blízkém východě supervelmocí - pokud jí Západ nevnutí hospodářskou okupaci jako cenu za "osvobozující" bombardování NATO. Bude to méně africká a více arabská země. Možná, že infikuje Alžírsko a Moroko svou svobodou. Státy v Perském zálivu se budou radovat - do určité míry - protože považovaly Kaddáfího za mentálně nestabilního a podvratného. Avšak svrhávání arabských tyranů je ošemetná věc, když se na něm podílejí nevolení arabští politikové.

Jako všechny ostatní arabské státy, i Libye trpěla rakovinou arabského světa: finanční a morální korupcí. Bude budoucnost jiná? Moc nezkoumáme podstatu Národní prozatímní rady, jejíž údajný šéf Mustafa Abdul Jalil stále ještě nedokázal vysvětlit, zda se jeho kolegové minulý měsíc spikli a zavraždili svého vlastního armádního velitele. Západ už nabízí nové Libyi lekce z demokracie a poučuje její nevolené šéfy, jak se vyhnout chaosu, který vyvolal před osmi lety "osvobozením" Iráku. Kdo bude dostávat úplatky v novém libyjském režimu?

Scény na Zeleném náměstí byly včera trapně podobné scénám nadšeného obdivu pro Kaddáfího před pouhými několika týdny. Připomeňme si, co řekl De Gaulle, když se ho po osvobození Francie zeptal poradce, jak je možné, že davy, které mu nadšeně ve francouzských ulicích vyjadřovaly obdiv, byly stejně tak velké jako davy, které o několik týdnů předtím tleskaly nacistickému kolaborantu Pétainovi. De Gaulle odpověděl: "Jsou to titíž lidé."

Jak brzo bude svět klepat na dveře údajně umírajícího Abdulbaseta al Midžráhího, atentátníka z Lockerbie - tedy jestli ten zločin vůbec spáchal - aby zkoumal tajemství jeho dlouhověkosti a jeho činnosti v rámci Kaddáfího tajných služeb? Jak brzo získají osvoboditelé Tripolisu dokumenty Kaddáfího vlády a ministerstva ropného průmyslu o milostných aférách Blaira, Sarkozyho a Berlusconiho s libyjským diktátorem? Anebo je rychle ztopí britská a francouzská tajná služba?

A jak dlouho bude trvat, než začnou Evropané požadovat vysvětlení, proč, když zaznamenalo NATO takový úspěch v Libyi, ho není možno použít proti Assadově armádě v Sýrii? Nebo musíme poslouchat Izrael, který stále tajně doufá, že syrský diktátor přežije (stejně jako ostudně doufal, že v Egyptě přežije Mubarak) a usmíří se s Izraelem ohledně Golanských výšin?

Izrael, který reagoval tak nezrale a zaujatě na arabské demokratické revoluce - proč proboha nepřivítali izraelští politikové egyptskou revoluci a neotevřeli svou náruč vůči Egypťanům, kteří usilují o demokracii, jíž se Izrael neustále sám vychloubá? Proč namísto toho usmrtili při poslední přestřelce ohledně Gazy pět egyptských policistů? - má obrovský materiál k přemýšlení.

Ben Ali byl svržen, Mubarak byl svržen, Saleh je víceméně svržen, Kaddáfí byl svržen, Assad je v ohrožení, jordánský král Abdullah čelí opozici, menšinová monarchie v Bahrajnu stále sebevražedně doufá, že bude vládnout věčně. Jsou to epochální historické události a Izrael na ně reagoval zděšenou, nepřátelskou apatií. Právě ve chvíli, kdy mohl Izrael poukázat na to, že jeho arabští sousedi pouze usilují o svobody, kterým se Izraelci už těší, že vzniklo bratrství demokracie, které by mohlo překonat hranice, se Izrael tváří naštvaně a staví další kolonie na arabské půdě, čímž se delegitimizuje.

Arabské jaro bude pokračovat léta. Historie nekončí a ani Arabové, ani Západ či Východ nemají předvídavost ohledně toho, co se ještě stane.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
3754

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2011