Srpnové ticho

23. 8. 2011

I když se nejednalo o kulaté výročí, přesto jsem nějak podvědomě očekával, že čtyřicet tři let od vpádu "bratrských vojsk" a ukončení Pražského jara bude nějakou tou vzpomínkou orámováno. Zvláště v kontextu doby, kdy sám Fukuyama ustoupil od svého konceptu "konce dějin", kdy už lidstvo systémové změny nečekají a kdy Huntington přišel se "střetem civilizací", píše Marek Řezanka.

Byl jsem vcelku připraven na skutečnost, že se příliš nebude v médiích zmiňovat podstata Pražského jara jako pokusu o skloubení socialismu a demokracie. Prý čirá utopie, což měla prokázat tragická invaze vojsk a ztráta iluzí napříč společností.

To, že nejen Sovětský svaz, ale ani Spojené státy americké neměly o pokus nějakého demokratizujícího se socialismu zájem, se do médií nedostává.

Já osobně jsem přesvědčen, že dnes více než kdy jindy by stálo za hlubší analýzu, co se tehdy v oblasti ekonomiky a v návaznosti na ni v dalších resortech připravovalo.

Pokud v roce 1989 neexistovala jiná pravda, než že jediným životaschopným a o demokracii se opírajícím systémem je kapitalismus, dnes to již neplatí a pro mnohého to může být velmi nepříjemné vystřízlivění a ztráta další (za posledních sto let kolikáté již?) iluze.

Kapitalismus se dostává do fáze, kdy mu demokratické principy nesvědčí a jsou v rozporu se zájmy největších nadnárodních korporací. Ve světě se hlásí o slovo jednak nejrůznější extremistické proudy, na druhé straně jsou ale také patrná hnutí za přímou demokracii, jedno takové se rodí i v České republice. Toto hnutí nepožaduje nějakou kosmetickou úpravu stávajícího systému, ale snaží se o nový ekonomický systém, vybudovaný na změnách ve vztazích k výrobním prostředkům, opřít systém politický, založený ne na vládě elit, ale na přímé demokracii. Nestálo by Pražské jaro jako předčasný pokus o systémovou změnu přece jen za zmínku?

Představoval jsem si, jaký asi bude projev prezidenta republiky. Očekával jsem, že vyjádří politování nad zmařením nadějí, jež byly ale liché a nereálné a že odsoudí komunismus jako takový s tím, že dnešní Rusko pod vedením V. Putina je již jiné.

Že přejde plynule k odsouzení "nebezpečných elit", jež si uzurpují právo někoho moralizovat, poučovat, říkat, co je dobré a co dobré není. Že se od Šumavy dostane doslova k Tatrám a pak dále na východ. Neopomene se zastat pánů Hájka, Jakla a Bátory a za největší extremisty prohlásí levicové intelektuály. A že zcela pomlčí o růstu fašismu, kdy útoku norského střelce zatleskaly černé košile od severu Itálie po Belgii.

Nestalo se. Aspoň já jsem žádný oficiální proslov prezidenta republiky nezaznamenal. Jen ve zprávách na ČT1 jsem zachytil krátká vystoupení premiéra republiky, Petra Nečase a Předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, Miroslavy Němcové. Oba varovali před extremismem. Ale co jeho příčiny? Odkud se bere?

Že by se nevyjádřila vůbec levice? A co odbory?

ČT1 přinesla krátké připomenutí invaze vojsk, na obrazovce se mihl záběr člověka, kterému konečně vytáhli z hlavy střepinu od granátu (to bych čekal tak od komerční televize hledající senzace), a s úlevou se mohlo přejít k dalším tématům.

TV Nova se pro jistotu o událostech 21. 8. nezmínila vůbec.

Proč to mlčení? Co se lidem nemá říkat? Pro každého historika, jenž zkoumá obsah dobových kronik, je vždy velmi důležitou informací nejen to, co a jak je napsáno, ale co zaznamenáno není vůbec. O čem se nemluví. Z nevyřčeného se dozví více než ze vzletných slov.

Pokud se loňské srpnové výročí neslo v médiích v duchu oslav "nebojácného" V. Putina a jeho PR akcí, letos se přešlo více méně v tichosti. To ticho mě ale děsí více, než slova, na která jsem již byl více méně připraven.

0
Vytisknout
3286

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2011