Západ zdiskreditoval libyjskou revoluci

25. 8. 2011

Dělají pořád totéž, napsal v deníku Guardian Seumas Milne. Napotřetí v jediném desetiletí hrály britské a americké jednotky rozhodující roli při svržení arabského nebo muslimského režimu. Politikové v Londýně a v Paříži se hrdě prezentují jako porodní báby "nové Libye".

Ozvěny Bagdádu a možná ještě více Kábulu jsou strašidelné. Nejen v záběrech, naaranžovaných pro televizi, ukazujících, jak byly vypleněny vládní budovy a zničeny sochy.

Podobně jako v Afghánistánu r. 2001 se západní mocnosti postavily na jednu stranu v občanské válce. Poskytly jedné straně leteckou podporu a podporu speciálních jednotek ve snaze vyvolat povstání proti nepopulárnímu režimu.

V Libyi bylo podnětem pro zahraniční vojenskou intervenci tvrzení, že jednotky Muammara Kaddáfího se chystají zmasakrovat civilisty v Bengází, poté, co Kaddáfí pohrozil, že bude pronásledovat ozbrojené vzbouřence "dům od domu". K násilnému útlaku proti lidovému povstání sice opravdu docházelo, ale jakmile se povstání proměnilo ve válku, bylo nemožné, aby režimní vojska dokázala zvítězit nad ozbrojeným a nepřátelským městem 700 000 lidí. A analýzy od Amnesty International a Human Rights Watch od té doby zpochybnily informace o údajných válečných zvěrstvech, které byly zneužity k ospravedlnění bombardování letady NATO.

Avšak tyto historky pomohly ke schválení Rezoluce 1973, která povolila "všechny nutné prostředky" na ochranu libyjských civilistů. Tuto rezoluci od té doby používá NATO jako fíkový list k ofenzívě proti Kaddáfímu a ve snaze změnit v Libyii režim ze vzduchu. A zatímco západní mocnosti tvrdí, že ochraňují životy, na zemi zahynuly tisíce lidí - včetně množství civilistů usmrcených leteckými útoky NATO, jako například 85 civilistů, kteří uhořeli nedaleko Zlitanu tento měsíc.

Kdyby bývalo skutečným cílem ukončení zabíjení, státy NATO mohly podpořit příměří a vyjednávání o dohodě. Jenže ony opakovaně obojí vetovaly. Namísto toho, poté, co USA, Británie a Francie v arabských revolucích přišly o strategické pozice, v Libyi získaly možnost proniknout do centra tohoto procesu a zároveň zkrotit nespolehlivý stát s největšími ropnými rezervami v Africe.

Nic z tohoto neznamená, že euforie na libyjských ulicích způsobená pádem režimu, který dávno zdegeneroval v dynastickou despocii, není naprosto autentická. Avšak fakta jsou nesporná. Kdyby Západ neprovedl 20 000 bombardovacích letů, kdyby vzbouřencům neposkytl zbraně, zásoby a logistickou podporu nejmocnějších států světa, Západ by dnes v Tripolisu nerozhodoval. Útok na libyjské hlavní město byl podpořen dosud nejintenzivnějším bombardováním NATO. Západní rozvědky a speciální jednotky jsou v Libyii už dlouhé měsíce - je to výsměch rezoluci OSN. Poskytují výcvik, plánují a koordinují vzbouřenecké operace.

Právě státy NATO podporovaly a financovaly vytvoření Prozatímní národní rady - včetně jejích členů, kteří mají dlouhodobé vazby na CIA a na britskou rozvědku MI6. Činitelé ze států NATO vypracovali stabilizační plán, který se nyní v Libyii realizuje.

Ať jsou lidé jakkoliv rádi, že Kaddáfího klan padl, je jasné, že tak intenzivní účast Ameriky a bývalých koloniálních mocností pošpinila a ochromila legitimitu libyjské revoluce. Západ bude požadovat odškodné za svou investici do libyjské války - prostřednictvím ropy a obchodních dohod, politické podpory a možná i návratu západních vojenských základen. A pokud Libye skončí s takovou demokrqacií, jaká byla vnucena Západem Iráku a Afghánistánu, nebude to vůbec žádné osvobození.

Zjevný úspěch operace NATO bohužel podpořil doktrínu liberálního intervencionismu, jak se Západu nyní zlíbí. To je na Blízkém východě důležitější než kdy předtím.

Od té doby, co se arabským revolucím rychle začátkem roku podařilo zlikvidovat dva diktátory, podporované Západem, Západ se usilovně snaží dostat arabské revoluce pod svou kontrolu. Egypt byl zahlcen financemi z USA a ze Saúdské Arábie, aby to revoluci pohltilo. V Bahrajnu poskytly konzervativní státy z Perského zálivu pomoc, aby byla revoluce potlačena silou. A v Libyi se západní mocnosti pokusily tamější revoluci unést, zatímco tajně podporují brutálně potlačovanou opozici v Sýrii.

Intervence NATO v Libyi je hrozbou arabské revoluci, avšak síly, které se v tomto regionu osvobodily, se nedají lehce znovu zotročit. Mnoho z těch lidí, kteří usilují o moc v Libyi, včetně islamistů, nepřijme to, co pro Libyi plánuje Západ. A teprve až NATO a jeho pomahači budou donuceni Libyii opustit, budou Libyjci schopni autenticky převzít moc ve své vlastní zemi.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
6284

Diskuse

Obsah vydání | 26. 8. 2011