Anketa Romano hangos 10/11-2011: Holocaust Romů

26. 8. 2011 / Pavel Pečínka

V srpnu si připomínáme výročí událostí souvisejících s pokusem definitivně zlikvidovat Romy. Věnuje se tomu u nás dostatečná pozornost? Nebo jde už dnes spíš o záležitost historiků, neodvádí tato výročí pozornost od palčivějších problémů? A lze srovnávat holocaust Romů a Židů? Všechny tyhle provokativní otázky nás zajímaly?

Milan Elvis Gábor, Hudebník přerovské skupiny Imperio.

Slovní spojení "holocaust Romů" slyším snad poprvé v životě. Holokaust jako takový je v mém vnímání spojen spíše se Židy než s Romy. Já neznám přesná čísla těch obětí, takže věc nechci rozvádět dál, ale myslím si že d nes už je to opravdu spíše záležitost historiků a pamětníků. Bez ohledu na to kolik obětí z každého etnika si holokaust vyžádal, a kolik let od té doby uběhlo, je potřeba si připomínat zvěrstva která se děla za 2. světové války. A to hlavně kvůli tomu, aby se nic podobného v budoucnosti už nestalo a abychom se všemu podobnému vyhnuli. Tím mám na myslí všechny kouty naší země a všechny národy našeho světa. Nikdo není nadřazený tomu druhému a z toho by se mělo vycházet.

Antonín Ferko, Publicista, Pfreimd, Německo.

Podle mě je důležité připomínat si hrůzy 2. světové války. A nejen její, ale každé. A to do té doby, dokud si lidé neuvědomí, že každá válka je špatná! Podporuji snahy historiků a učitelů vyučovat o romském holokaustu. Ale co nesnesu je, když okrajový politik využije lidské oběti k tomu, aby na sebe upozornil - za to bych zavíral.

Podle mě je romský holokaust srovnatelný s jakoukoli genocidou, ať už se týkala Židů, Kurdů, Arménců atd. Jde o důkaz, že nacionalismus je cestou do pekel, a to i ten romský! Je důležité poučit se z těchto chyb a neopakovat je v budoucnu! Nestavět národ na mýtech o společném původu, společném utrpení a společné historii. Je důležité rozvíjet svobodu jednotlivce ať je jakékoli národnosti. Jak jsem již psal ve svých předchozích textech, nejlepší by bylo degradovat pojem národnost na úroveň příslušníka fotbalového funklubu.

Nina Pavelčíková, Historička, Ostravská univerzita.

Nemám pocit, že by byl romský holocaust "záměrně opomíjen" - napsáno o něm bylo dost, jak v pracích Ctibora Nečase a dalších autorit, tak články v romistických časopisech. Problém vidím spíše v tom, že o tyto věci se zajímá jen velmi úzký okruh osob. Jako historik si samozřejmě myslím, že minulost je stále aktuální -- jako varování i výzva k pochopení přítomnosti. Důvody pronásledování Romů a Židů nacisty byly obdobné, ale v případě Židů šlo samozřejmě navíc o majetek. Jinak nevidím žádný rozdíl v tom, když nějaká zvrácená ideologie vyhlásí likvidaci kohokoliv a dokonce to z velké části i realizuje.

Abé Staněk, Předseda sdružení Ester, Javorník.

Pro mne se holokaust řadí k oněm tragédiím, které lidský rod budou dál provázet. Týká se mne stejně palčivě, jako osobní setkání se smrtí desítek malých dětí hladem v ulicích měst v Burkina Faso v Africe, případně nepopsatelnému strádání psychickému i fyzickému starých lidí v Kazachstanu. Zážitky staré 20 let se mnou zůstávají. A historikové na to nemají velký vliv, to je fakt.

Nedávno jsem navštívil koncentrační tábor v Polsku, na severním pobřeží, nedaleko Gdyně a Gdaňska, v krásné krajině. Byl určen k likvidaci polské inteligence. Od počátku války, od října 1939, v táboře začala systematická fyzická likvidace elity polského svobodného města a lidí ze širokého okolí. Později procházely plynovými komorami stovky předních postav odboje z řady zemí Evropy. V poslední roce války i Židé a Romové. Celkem více než 60 000 lidí tu zahynulo. Byl to malý tábor, dalo by se říci, "jen" asi 40 lidí denně bylo popraveno, každý den od října 1939 do konce války .

Druhým zážitkem je uvědomění si, kolik stovek lidí prochází každý den táborem smrti. Lidí z Polska, mladých rodin s dětmi v kočárcích i těch starších a těch úplně starých, o berlích, v doprovodu svých blízkých. Jde o stovky lidí po celý rok, z celého světa. Soustředěnost a hluboký smutek, tichý šepot, jediný zvuk desítek procházejících prostorami tábora, které jsou upraveny jako museum, také nedá zapomenout.

Myslím si, že je i dnes, a zůstane i do budoucna, velký důvod k ne - zapomnění toho, čeho je lidský rod schopen. Jen v místech tak obrovského zmaru si člověk může plně uvědomit, jak velkým činem je odpuštění těchto hrůz. Jaký rozměr má odpouštění a co obrovské energie tato skutečnost stála. Nikdy jsem si dříve neuvědomil, že fakt smíření a odpuštění je tak obrovským lidským činem právě v Evropě.

Z tohoto pohledu si myslím, že je naprosto nepodstatné zkoumat a srovnávat druhy holokaustu. Je podstatné se dopracovat k rozhodnutí, že i každý z nás, kdo nezažil běsnění vyhlazovacího systému, může dojít míru vlastní duše přidáním se k milionům těch, kteří se před námi rozhodli, jako přímí svědci a trpitelé holokaustu k aktu odpuštění a smíření. Myslím si také, že akt odpuštění , který se týká milionů lidí, je jediným možným způsobem, jak se vyrovnat s historií války. A to považuji za životně důležité pro každého, kdo vnímá důležitost osobní odpovědnosti za stav společnosti právě i dnes.

Josef Heller, Důchodce, člen odborného zázemí ÚV KSČM, Praha.

Myslím si, že v průběhu minulých dvaceti let byla romskému holocaustu věnována podstatně větší pozornost a do veřejnosti o něm proniklo více informací. Bohužel se však vývoj romské otázky v této době, jakkoli objektivně podmíněný nedostatky stávajícího společenského systému podporujícími negativní rysy chování romského etnika, promítl do té míry negativně ve vědomí většiny občanů tak, že informacím o romském holocaustu nevěnují dostatečnou pozornost.

Nevnímají je tedy s takovou emocionalitou, jako holocaust Židů. Nadto by se dalo říci, že i holocaustem Židů je řada občanů na levici pod vlivem jeho propagandistického zneužívání k potlačení dalších stránek druhé světové války (např. odboje komunistů, úlohy SSSR apod.) natolik přesycena, že na informace o něm začíná reagovat negativně (působí i politika Izraele). S tím se může svézt i romský holocaust. Opravdu se zdá, že problematika holocaustu odvádí dnes pozornost od naléhavých současných problémů kapitalismu a v případě romského holocaustu i jeho vyzvedávání zastírá neschopnost systému seriózně řešit podstatu současné romské otázky. Může vzniknout i dojem, že romský holocaust je často jen prostředkem k zviditelnění některých skupin romských i neromských aktivistů a organizací, které se romskou otázkou dnes "živí".

Nemám dostatečné znalosti k posuzování a srovnávání romského a židovského holocaustu, myslím si však, že v principu šlo o totéž. Ale romský holocaust, vzhledem k okrajovému postavení Romů mimo tehdejší společnost, se tehdejší společnosti tolik nedotýkal, jako holocaust Židů. I nacistický režim považoval holocaust Židů za zásadnější otázku profilace systému a věnoval ji větší pozornost.

Komu se zdá, že odpovídám příliš "chladně", bez ohledu na oběti holocaustu, tak zdůrazňuji, že pro Židy i Romy, kteří se sešli v koncentračních táborech, byl osud stejně tragický. Nevidím rozdíl v obludnosti systému, ve kterém byly vražděny malé děti z obou etnik, stejně jak tento rozdíl nevidím u různých i velmi brutálních forem postihu stalinistického systému (gulagy pro děti kulaků kritizované Gorkým), vraždění a umírání hladem dětí ve třetím světě, Iráku, Afghánistánu nebo v Norsku. Jde jen o to, abychom si my dnes vzali z této dějinné tragédie správné poučení.

Jiřina Šiklová, Socioložka, publicistka, signatářka Charty 77, Praha.

Nevím, co je dostatečná nebo nedostatečná pozornost. O holocaustu Židů se mluví častěji, ale to si jejich potomci sami organizují a platí. Romský holocaust příliš nezajímá ani samotné Romy. Ptám se jich -- těch mladých -- opakovaně, zda někdy byli v Letech, zda věci, co je to holocaust, znají... V Letech či v Hononíně u Kunštátu jich bylo mizivé procento a to se jednalo o romské vysokoškoláky.

V majoritní společnosti se o holocaust, včetně Terezína, zajímají především příslušníci těch etnik, jen výjimečně běžné obyvatelstvo. Povinné školní návštěvy Lidic odradily celé generace. Mě taky a moje děti též. Vnuci tam nikdy nebyli. U Romů je to asi obdobné.

A lze srovnávat holocaust Romů a Židů? Ano, najdeme tam rozdíly, protože Židé patřili ke společensky vysoce etablované skupině, k jakési elitě té které společnosti, jak intelektuální, tak finanční. Zlikvidováním Židů získal Hitler velké finanční prostředky pro svoji politickou moc včetně peněz na zbrojení. Po likvidaci Židů zůstal ve střední Evropě a zvláště zde v Čechách jejich kulturní odkaz, literatura, umělecká díla, skoro všude jejich odlišné hřbitovy a kostely, tedy synagogy, písemnictví. Ti, co se zachránili emigrací, se nadále věnovali a věnují upozorňovánímm na tento kulturní odkaz. Romové -- tehdy Cikáni, nestavěli žádné stavby, které by byly typické pro jejich kulturu, jejich svérázná kultura začala být objevována až v posledním čtvrtstoletí. Neznám také pomoc z jejich diaspory, pokud se romská diaspora, tedy hlasící se k odkazu romství v zemi, odkud se vystěhovali, vůbec vytvořila. To se nedá srovnávat.

Milan Daniel, Volný novinář, Chrudim.

Právě jsem dočetl román Josefa Formánka Mluviti pravdu. Je to příběh muže, kterého jeho argentinská matka žijící dočasně ve Vídni hned po porodu odložila. Vyrůstal v církevním sirotčinci, nikdo ho nechtěl vzít do učení a takto bezprizorného ho oslovil plakát SS, který ho pozval mezi "kamarády". V SS prožil válku na ruské frontě a v Budapešti. Podílel se na jejích hrůzách, byť spíše pasivně. Vrátil se do Čech. V poválečném zmatku se stal nejprve újezdním, potom až krajským tajemníkem KSČ.

Ze strachu před odhalením utekl do Rakouska, kde ho ovšem tamní orgány předaly okupační sovětské správě. Do Čech se vrátil v poutech. Následovalo několik trestů a dvacet let vězení, hlavně ve Valdicích. Poté emigrace do tehdejšího západního Německa. Nečekané bohatství, život v Jižní Americe, kde našel stopy po matce, která ho svého času odložila. Matce, která jak se dozvěděl, byla Židovka. Celým příběhem prostupuje touha žít, milovat a být milován. Židovská dívka Sophie, do níž se zamiloval jako esesák v Mauthausenu, a která se stala jeho životní láskou, ho po jednom z útěků z vězení udala, protože už neunesla tlak, jemuž byla vystavena v souvislosti s hrdinovou snahou žít v pravdě.

Ta story je podstatně složitější, než jak se z tohoto popisu vypadá, ale to důležité jsem snad postihl. Proč to zmiňuji v souvislosti s romským holokaustem?

Začnu odzadu -- neexistuje podle mého názoru romský, židovský, arménský, tutsitský či další etnický holokaust. Holokaust je jen jeden. Vyrůstá z půdy nasycené nenávistí vůči lidem, kteří jsou jakkoliv jiní. Na jedné straně na ideologickém principu šikuje jedince ve snaze je co nejvíce zestejnit a omezit jejich myšlení jen na ideologicky regulované koryto, na druhé straně jim dává pocit síly, výlučnosti, nadřazenosti. "Jiní" to vždy odnesou, protože mezi vyvolené nepatří.

Jak však nakonec zjistil protagonista výše zmíněného románu, bývalý esesák a nevědomě Žid, pravda o životě je jiná.

Abych však odpovídal alespoň trochu na zadané otázky -- nemyslím si, že holokaustu je věnována dostatečná pozornost. A když, tak spíše formálně, už proto, že většina dnešních učitelů a učitelek má s tématem jen zprostředkovanou zkušenost. I mezi žáky a studenty českých škol jsou však jedinci, kteří mají z různých důvodů odtažitý vztah až odpor vůči jinakosti. Své spolužáky z chudších rodin označují pohrdlivě za "socky", nenávidí Cikány a ti ideologicky "vyspělejší" i Židy či přistěhovalce. Nepochybuji o tom, že v nacistickém Německu a dalších zemích, jež postihl holokaust, bylo právě tohle hořlavinou, již stačilo jen zapálit. Stačilo ukázat prstem na ty, kteří mohou za všechny naše problémy, potíže, stačilo říci, že s jejich likvidací tohle všechno zmizí. A že to má v Česku živnou půdu, o tom není po případech paličských útoků vůči Romům pochyb.

Nikdo nemůže ovlivnit, jaké se narodí mámě a tátovi. Nikdo nemá zásluhu na tom, že se narodí v rodině spokojených Čechů či jiných Evropanů, nebo bude od narození žít v romském ghettu či umírat hladem třeba někde v Somálsku.

Myslím, že nejlepší prevencí proti holokaustu by (nejen) na českých školách byla hra, v níž by ti nejvíce nadřazení, s bohatými rodiči, ve značkovém oblečení a exkluzivními kamarády hráli role těch, jimiž opovrhují. Takový kurz tolerance, ve kterém by měli jiné rodiče, žili v jiném prostředí, měli hlad a marně  (protože společnost je nechce) toužili z tohoto určení uniknout. Tvůj táta sedí v kriminále, protože kradl. Máma nedokončila základní školu.  

Bydlíš v sociálním bytě s osmi dalšími sourozenci. Nemůžeš sehnat práci, protože jsi právě "z téhle rodiny". A tak dále, a tak dále. Každý z těch lidí na prahu života by měl dostat šanci poznat, že život je podstatně složitější, že kořeny problémů jsou asi jinde, než si myslí. Každý z těch lidí by také měl dostat šanci na to, aby poznal, že není na světě sám a že láska není jen produkt obchodu. Také na to, aby poznal, že se o něj někdo skutečně zajímá a může se od něj i něco naučit.

Samozřejmě -- chce to moudré, vzdělané a trpělivé učitele. Možná by to pomohlo změnit postoje jedinců, kteří si z nedostatku zájmu či citu našli "opravdové kamarády". Možná by to ve spojení s dobře vedenou diskusí alespoň s částí těch, kteří by za jiných okolností byli snadným materiálem pro ideologicky podloženou nenávist, pohnulo.

Vychází v Romano hangos 10/11-2011 na www.srnm.cz

0
Vytisknout
1878

Diskuse

Obsah vydání | 26. 8. 2011