Sociální demokracie budoucnosti -- evropská a radikální?

16. 8. 2011 / Martin Pleva

Především je třeba jasně a bez vytáček říci, že nežijeme (bohužel) v sociálně-tržním hospodářství, nýbrž v tvrdém a zcela asociálním globálním kapitalismu. Česká republika není výjimkou v ničem, někdejší české cesty otce kupónové privatizace jsou zapomenuty, dnes jsme opravdu se vším všudy součástí Západu (byť stále trošku chudší) a sdílíme s ním veškeré podstatné problémy. V Madridu, Athénách i nedávno drancovaném Birminghamu se řeší (pokud půjdeme na dřeň) v zásadě tytéž otázky, které se řeší i v Praze, Brně nebo Ostravě, jen metody a formy jsou rozdílné.

Největším nebezpečím je, že lidé -- Evropané místo aby seznali, že jsou víceméně všichni na stejné lodi, a chtějí-li dosáhnout zlepšení své neradostné situace, musejí se spojit a solidarizovat, že začnou naopak propadat všelijakým xenofobiím, rasismu, nacionalismu, antigerontismu, islamo- či homofobii a kdoví čemu ještě. Mocní tohoto světa mají eminentní zájem na tom, aby lidé nezahlédli, kdo je odpovědný za stále patrnější rozklad společnosti: že totiž hlavním demiurgem sociálního zla je nadnárodní finanční velkokapitál, který se utrhl z řetězu jakékoli regulace a kontroly a který se vymkl jakékoli odpovědnosti. Nejsem škodolibý člověk, ale nemohl jsem potlačit jistý nikoli zcela nepříjemný pocit, když jsem se dozvěděl, že spekulanti si vyhlídli za další oběti Francii a možná i Německo -- o čempak bude psát určitá část německého tisku tentokrát, arsenál "s línými Řeky, na které musí pracovití Seveřané platit", jim už asi dojde...

ČSSD přichází s vlastními, alternativními verzemi reforem a politik. Nemám jim téměř co vytknout a co k nim dodat. Nicméně si musí naši sociální demokraté uvědomit, že celé toto alternativní portfolio je myslitelné pouze v krátkodobém, za příznivé konstelace nanejvýš střednědobém horizontu. Veškeré koncepty ČSSD totiž vycházejí z toho, že se globální kapitalismus a jeho charakter nezmění, resp. tuto ambici si nekladou, a tak se snaží být jakýmsi maximem možného v mezích nynějších sociálněekonomických poměrů. Jenže pokud skutečně má být uchován (ve své podstatě) demokratický sociální stát, jak o tom hovoří dokument Sociální demokracie pro 21. století, pak je nezbytné právě tento obecný sociálněekonomický rámec změnit.

Pravice má totiž pravdu, když se pod fousy usmívá: stejně nic moc nezrušíte, "trhy" vám to nedovolí. B. Sobotka před ústavním soudem trefně prohlásil, že nadřízeným premiéra Nečase jsou ratingové agentury, a nikoli občané ČR. I loajálnímu voliči ČSSD ale vytane na mysli otázka: A mohl by sociálnědemokratický předseda vlády dělat něco jiného? (Stačí se podívat na Papandrea a Zapatera...) Zmíněný rozpor bychom mohli také personifikovat jako spor mezi J. Mládkem, pro něhož je současný globální kapitalismus objektivní daností, a I. Švihlíkovou, jež usilovně hledá systémovou alternativu.

Sociální demokraté tedy musí vypracovat celoevropský alternativní ekonomický a sociální program, který bude jasnou opozicí vůči neoliberalismu, jehož třicetileté aplikování skončilo totálním krachem. Tento program pak bude nezbytné přijmout, jednotně v celé Evropě při eurovolbách obhajovat a poté -- v případě vítězství -- realizovat. Výše řečené může sice vypadat jako snílkovství, avšak jiné cesty, jak se dostat z nynější mizérie, není. Rozhodně nás nezachrání útěšná víra "ve skandinávský model", který by se prý dal (nějakým loretánským zázrakem patrně) přenést do české kotliny a moravských úvalů.

Co by mělo být jádrem onoho nového sociálnědemokratického celoevropského programu? Za prvé je třeba zkrotit finanční kapitál a zlomit jeho moc a za druhé (což s tím úzce souvisí) je nevyhnutelné přejít od spekulativní k reálné ekonomice. Nepostradatelným nástrojem pro popsaný manévr se musí stát obnovená a modifikovaná keynesiánská hospodářská politika. Spojence je třeba hledat všude, i mezi podnikatelským sektorem, zejm. z oblasti průmyslu a reálných služeb.

Nejsem ekonom a nemohu suplovat práci celých týmů. Přesto si dovolím přispět několika náměty (taky proto, abych nebyl obviněn z rozdávání knížecích rad):

1. Pořádně si posvítit na ratingové agentury (uvažovat o jejich úplném zrušení), demokraticky regulovat kapitálové trhy, zavést zvláštní bankovní daně (Tobinova, ale i jiné), zakázat zdaňování v rájích, omezit transfer kapitálu, zejm. tehdy, jde-li o přesun do levných zemí (podle zásady smíš rozšiřovat výrobu a služby, pokud ti narostl trh, ale nesmíš v původních zemích nic rušit), postupně směřovat k harmonizaci daní a jiných odvodů v rámci EU. Myslím také, že by nebylo od věci omezit i tzv. volný obchod, zvláště pochází-li zboží ze zemí, kde se nízkých cen dosahuje zvýšeným vykořisťováním zaměstnanců a ničením přírody (tedy požadovat po těchto zemích splnění určitých sociálních a ekologických standardů).

2. Pokud se chtějí vlády a státy vymanit ze současné nedůstojné závislosti na (spekulativním) finanční kapitálu, musí skončit s deficity veřejných rozpočtů. To je ale za stávající situace nemožné: dluhy plodí zase jen další dluhy. Proto je potřeba závazky všech zemí (do určité výše, ale diferencovaně) odpustit! Tady by si měl každý útlocitný obhájce soukromého vlastnictví uvědomit, že za nynější dluhovou katastrofu může finanční sektor minimálně stejnou měrou jako "nezodpovědné" vlády. Nikoho přece v běžném životě nebude půjčovat známému, který tropí samé dluhy a své závazky nesplácí. Že to královsky placení bankéři a jejich analytici dělali, mělo jistě své, a to nikoli filantropické, důvody. Ostatně nejen oni, ale bohužel i média rychle zapomněli, že jen před pár desítkami měsíců vlády za peníze daňových poplatníků tahaly bankéře z bryndy. Proto je načase, aby teď platili ti, kdo miliardové rulety roztáčeli.

Na druhé straně musí vlády uvědoměle k vyrovnaným rozpočtům směřovat. K tomu je nutné provést revizi výdajů (a nějaké zbytné se jistě najdou), omezit korupci (kdyby např. v ČR se to podařilo jen na polovinu, měli bychom tuším letos deficit dle Maastrichtu) -- a samozřejmě zavést progresivní daně (včetně majetkových, dědických, z dividend atd.). Zkrátka stát skutečně nemůže utrácet víc, než kolik má, jenže neoliberální logiku je načase obrátit: pokud jsou výdaje (po revizi) oprávněné, pak musí být vyšší příjmy. Vždyť tak se přece chová i ona -- našimi pravičáky tak často za příklad dávaná -- "každá normální rodina".

Ale vše výše zmíněné může být jen těžko realizováno, pokud sociální demokracie (na celoevropské bázi) nevyhraje ve volbách. A zvítězit může jen tehdy, pokud lidé opustí ideologii sobeckého individualismu, která jim našeptává, že právě oni budou -- odhodí-li zábrany a ohledy -- těmi úspěšnými a že právě oni nějaký sociální stát, který je "leda pro socky", potřebovat rozhodně nebudou. Porazit tuto ideologii v našich podmínkách, kde pronikla do morku kostí mnoha lidem, to vyžaduje především důsledně demaskovat jejího stvořitele -- V. Klause. Jestliže nynější český prezident dělá vše pro to, aby hájil kapitalismus (v jeho stávající podobě) až do hrdel a statků, a neváhá pro tento účel vymýšlet falešná náhradní nebezpečí vtělená v různých "-ismech", musí naopak sociální demokracie trpělivě, avšak neoblomně veřejnosti vysvětlovat, že příčinou dnešních neduhů je právě deregulovaný globální kapitalismus. Vracíme se tak na počátek našich úvah. A ještě jedna důležitá věc: R. Reagan vstoupil do dějin větou, že vláda není schopna řešit problémy, neboť prý "the government is the problem". Tento výrok symbolicky zahájil éru neoliberalismu. Dnes musíme zahájit svou ideologickou kontraofenzívu tezí: "the free market is the problem". Jinak nemůžeme delegitimizovat všechny ty tzv. finanční a ekonomické analytiky, naboby, kteří mají tu drzost zaměňovat oběti za viníky a dle Krylových slov "vrah o morálce káže" ordinují dietní kúry těm nejpodvyživenějším.

Apoštol Pavel prvním křesťanům napsal: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? My bychom raději na žádnou pomoc shůry spoléhat neměli a taky asi víme dobře, kdo by byl proti nám, pakliže by výše uvedené bylo alespoň částečně realizováno... Přesto to za pokus stojí. Pokud demokratická levice selže (a že má po blairisticko-schröderovských časech co napravovat!), pak se chmurné vize A. Burgesse, jež se ve městech jeho vlasti nyní začínají naplňovat, zhmotní v celoevropském měřítku...