S doléhající krizovostí je to zatím horší, než se zdá

17. 8. 2011 / Miloš Dokulil

Je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem? Jenže i když člověk nechce vzbuzovat paniku, není vždycky zlatem všechno, co se zrovna nějak třpytí. A "jistý" (nemalý!) neklid na finančních trzích je již nějaký čas zřejmý. A právě teď, v pozdním létě roku 2011 se znovu projevuje. Jako kdyby zase nějak bylo odlišným polem něco potřebného kontinuálně vyrábět a obchodovat přímo s výrobky jako zbožím, a něco zase zcela jiného, když vstoupí do ekonomické hry jejich "odhmotněná" finanční stránka a začne se obchodovat s důvěrou ve stabilitu jistých očekávání, ať už pokud jde o investiční záměry, nebo jde-li o produkci nějakých komodit, anebo půjde-li dokonce "pouze" o nemálo výnosný sekundární obchod s již nějak obchodovanými primárními závazky. Přitom tu jde zvláštním způsobem o spojité nádoby. (V dalším textu se pokusím obejít bez čísel.)

Především: Celá Evropská unie ekonomicko-politicky stojí a padá s těmi zeměmi, které jsou součástí tzv. "eurozóny". V rámci eurozóny je ekonomicky nejsilnější Spolková republika Německo, "tahoun Evropy". V tomto ohledu se Francie -- jako druhý ekonomicky nejsilnější stát této zóny -- snaží nehrát jen druhé housle. Přitom hned jako třetí a čtvrtý stát svou ekonomickou výkonností jsou tu Itálie a Španělsko. Každá z právě zmíněných zemí má nemálo odlišnou jak celou historickou minulost, tak také strukturu a tradice ekonomické síly. Evropské státy mimo eurozónu jsou svými výrobně-tržními vztahy na tuto zónu přirozeně navázány a jsou na její ekonomický program bezprostředně napojeny. Takže ačkoli ČR je mimo eurozónu, je především prostřednictvím vazeb ČR na Německo v nemálo přímé vazbě na všechno, co stávajícími symptomy "krizovosti" v rámci eurozóny teď přímo i nepřímo postihuje Německo. Přitom třeba výše státního dluhu v absolutních číslech nemusí být alarmující pro každý stát stejně. Nemálo záleží na tom, jak vypadá zahraniční obchod té či oné země, a v jakých oborech, a na kterých trzích.

Je zajímavé, jak někdy i jazyk buďto šikovně zastírá, oč vpravdě běží, anebo to -- možná -- v metaforickém opisu až prostořece odhaluje, i když to nemusí být hned vidět. Takže se nemusíme divit, že mnozí analytikové se vůbec neobtěžují překládáním anglického slova "default" a také česky mluví o "defóltu", aby nepřivolávali čerta na zeď (tj. že někde nemusí mít nějaký stát na výplaty, pokud se mezinárodní společenství nebo jiná klíčová instituce nerozhodne hledat a najít cestu z jinak nepřemostitelných obtíží). Obdobně zajímavé je, že do dneška se nepřekládá nemálo rafinovaný vynález amerických ekonomů z roku 1949, závratně rozbujelý teprve až v devadesátých letech 20. století, nazvaný anglicky "hedge funds". První výraz tohoto anglického sousloví je "křoví". Jako kdyby se takto mělo "v křoví schovat", s čím se bude obchodovat. Hned původně šlo o přenášení rizika na další možné spoluhráče na trhu. Ve hře jsou pak rozmanité fondy, podíly a záruky, které se stávají předmětem druhotného obchodování (dokonce nemusí mít žádnou přiměřenou výchozí hodnotu!). Takto může být právě finanční trh nemálo citlivější na jakékoli výkyvy důvěry v možné investiční záměry, než by tomu bylo přímo v daných předmětných odvětvích.

Na začátku tohoto textu byla zmínka o "rozlitém mléce". To se samozřejmě především týká Řecka. (Nebudeme mluvit o dramatické cestě Irska, Portugalska či také Španělska z hrozících kleští finanční insolvence a dalšího zadlužování státu.) Řecko již při svém vstupu do eurozóny oficiálně uvádělo čísla, která měla umožnit jeho vstup do zóny bez dalších možných rizik odmítnutí. Jednotlivé vlády, ale i zákonodárci a další instituce, se následně chovali docela "velkoryse", takže "jak se chodí se džbánem pro pivo", to ekonomické "ucho" se v Řecku posléze utrhlo. A je otázka, za jakou další dodatečnou cenu je ještě vůbec možná jeho záchrana před krachem. Už proto, že je tu společná měna, euro. I když Řecko nepatří mezi ekonomické siláky eurozóny, dokud disponuje eurem, je nutné zvažovat řeckou sanaci. (Jakmile tu ovšem jsou náznaky nedobrého finančního hospodaření také jinde -- dokonce už i v Itálii a ve Francii! --, je nutné tím cílevědoměji a bez dalšího prodlévání zabránit dalšímu zhoršování důvěry v hospodářskou stabilitu eurozóny, tím spíše ve stabilitu eura. Aniž je možné ztrácet ze zřetele také finanční poměry USA a dolaru jako dosavadní prioritní rezervní měny.)

Konečně přistupme aspoň trochu k jedné historické zkušenosti, která zatím v rámci eurozóny byla nemálo opomíjena. Už s ohledem na rozmanité "historické" zřetele v jednotlivých státech. Však to známe také u nás doma. Suverenita, viďte? Samozřejmě že "suverenita" je nemálo závažnou hodnotou. Kupodivu také kdysi jednotlivé kolonie britského impéria v Americe počítaly od samého začátku odboje vůči mateřské zemi s udržením vlastní suverenity. Nejen v nějakých formálních zřetelech ovšem. Šlo o samostatnou politiku nejen obchodní. Byla tu snaha uchovat nezávislost jednotlivých území také v ohledu daňovém. A na počátku odboje dokonce i vojensky! Trvalo několik let -- již po dosažení nezávislosti --, než se podařilo zástupcům jednotlivých států vznikající "federace" (příštích "USA"), že se ustálila nejen jednotná nová měna nebo zahraniční politika, ale také navenek jednotná obchodní, právní a daňová politika pro celé soustátí, a to bez ohledu na mnohá výchozí (nemálo "liberální") stanoviska...

Zatím jsme si nevšímali toho, že v eurozóně deficity státních rozpočtů ať už eurozóny, anebo všech 27 zemí Evropské unie, nemálo přesahují původně stanovený limit 3 % HDP. (Viz ZDE.) Pokud se stále porcují jak čistě produkční, tak také finanční záměry ve vzájemné izolaci, není dostatečně chráněná ani relativní stabilita eura, ani hospodářsko-politická stabilita dalších napojených států sedmadvacítky. Nemá smysl nepřipouštět si, že bez jisté šetrně sjednocené ekonomické politiky jak eurozóny, tak EU vcelku definitivní lék pro stávající rizika nalézt nelze. Dávná zkušenost Spojených států amerických je relevantní také pro Evropskou unii a její "jádro", zatím nemálo znejistělou eurozónu... (i když zatím v Bruselu neexistuje žádný "Senát" se vzájemně početně stejným zastoupením jednotlivých států k udržení povědomí o jejich suverenitě a k zajištění protiváhy vůči jejich početnosti, jak tomu je zatím; o další případné byrokratizaci "Bruselu" ovšem teď nemluvě).

0
Vytisknout
3681

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2011